Nastěnka se zapáchajícíma nohama

Uzavřít novou smlouvu na energie není jen tak. Zvlášť, když jsou proti vám použity moderní praktiky nemilosrdných šmejdů.

"Tak pa, medvídku," řekla manželka a poslala mi polibek od dveří.

"Pa. A neříkej mi medvídku," zavrčel jsem.

Dveře už skoro zaklaply, když se najednou vrátila zpátky. "Jo, dneska má přijít ta paní, kvůli té smlouvě na energie."

"Dobrá" řekl jsem.

"Tak buď tady hodný!" pronesla významně.

"Dobrá..."

Otočila se. "Co?"

"Dobrá..." zabručel jsem zase.

Zachichotala se: "Už jdu Ivánku, už jdu." A dodala: "Jo, když už jsi chtěl tu elektřinu a plyn mermomocí zařídit ty, tak si dávej pozor a a hlavně neuzavři nějakou nevýhodnou smlouvu."

Dveře konečně zaklaply a já si oddychl. Čekala mě hodina klidu, kterou jsem hodlal strávit stylovou oblíbenou zábavou mužů středního věku. Vzal jsem do ruky dálkový ovládač na televizi, pohodlně se usadil v křesle a nohy si vyhodil nahoru na stolek, což by se v přítomnosti manželky rovnalo trestnému činu proti manželskému soužití. Potom jsem začal přepínat kanály na satelitu. Samozřejmě, že nikde nic nebylo.

Právě jsem se chystal vrazit si prst do nosu a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, když se ozval zvonek. Zase něco zapomněla?

Vstal jsem a otevřel dveře. "Co..."

Další slova mi uvízla v krku.

Před dveřmi stála bohyně. Přesněji řečeno bohyně lásky či spíše sexu, chcete-li. Vysoká, atraktivní blondýna, tak kolem pět a dvaceti, s pasem štíhlým jako vosa. Šedý kostýmek lemovaný utaženým páskem končící daleko nad koleny a vysoké červené kozačky končící těsně nad koleny. Výplň mezi daleko nad a těsně nad tvořily naprosto dokonalé nohy. Obličej souměrný a mírně kulaťoučký vypadal jako smějící se smejlík s nezbednýma očima. Přes rameno měla hozenou maličkou červenou dámskou kabelku. V ruce držela stříbřitě modrý kožich.

"Dobrý den," pozdravila. "Pan Ivan.., chm..., ano," ukázala prstem se šíleně dlouhým a červeně nalakovaným nehtem na štítek s mým jménem na dveřích.

"Aaano..," zakoktal jsem s přízvukem připomínající hýknutí osla.

"Já jsem přišla kvůli smlouvě na energie. Máme schůzku, abych vám nabídla novou. Víte?"

"Ano," kývl jsem poslušně. "Jste tu brzy."

Podívala se na hodinky. "Jejda, fakt. Hodně brzo. Snad to nevadí. Mimochodem, jmenuji se Anastázie Rozkošná, můžete mi říkat Nasťo. Klidně i Nastěnko." Mrkla jedním okem, vplula dovnitř a přitom mě trochu rýpla loktem do břicha.

Jsem úplně obyčejný chlap. Při zavírání dveří mi v hlavě začalo harašit. Mladá dáma, kterou vyslala korporace prodávající elektřinu a plyn měla za úkol zcela jistě přesvědčit zákazníky k úžasně výhodně smlouvě s fixací. Než dohadování nad obchodním dokumentem se však zdála být rozhodně více vzrušující představa nečekaného escortu.

Letmo jsem se zahlédl v zrcadle v předsíni. Tepláky, bílý nátělník, dvoudenní strniště a rozcuchané vlasy. Kdepak krásný Ivan. Oslizlý loupežník. Brrr.

"Posaďte se. Dáte si kávu?" Sedla si, kývla a já vyrazil do ložnice. Oblékl jsem si čisté trenky, ponožky, modré rifle a právě módní červenou flanelovou košili. Potom moje cesta pokračovala do koupelny. Špinavé prádlo do koše, čištění zubů, pěna na holení, žiletka, parfém, hřeben do vlasů, to všechno zvládnuto během pár minut. Původně měly návštěvy ložnice a koupelny proběhnout v obráceném pořadí, takže se mi podařilo vytvořit na flanelové košili čerstvý flek ze zubní pasty. Co už, v tom zmatku...

Při pohledu do zrcadla jsem se musel věru pochválit. Voňavý, usměvavý, mužný a hezký.

"Tak jsem tady, Nastěnko!" zahlaholil jsem od dveří do obývacího pokoje.

Zasmála se nevinně. "Máte tu kávičku, Ivánku?"

Zvadl jsem. "Ne."

"Tak ji ještě běžte udělat. Šup, šup. Chtěla bych piccolo bez cukru. Mám jednu prosbu."

"Ano?" Předem splněno, proletělo mi hlavou.

"Ráno byl mráz, teď je venku skoro pět stupňů a vy topíte. Je horko," postěžovala si. "Myslíte, že bych si mohla zout kozačky?"

"Ale jistě," odpověděl jsem a vyrazil do kuchyně, netuše jak vyrobím piccolo z turka. Když se mi podařilo cosi naprosto nepodobného malé kávě vykouzlit, zavřel jsem skříňku s nádobím a najednou ucítil lehký závan nějakého zápachu. Asi zase místní teplárna, napadlo mě a zabouchl jsem okno otevřené na ventilaci.

U vstupu do obývacího pokoje můj nos zaznamenal neskutečný puch. Šlo o podivnou směs připomínající kombinaci zkaženého mléka, deset let nevyvezené žumpy a zvratků z vína. Trvalo mi asi minutu, než jsem pochopil, že zdrojem není městská teplárna ani vzdálený Černobyl, ale červené kozačky postavené v koutě a krásné nožky k zulíbání s rudě zbarvenými nehty.

Položil jsem kávu před obchodní zástupkyni a odsedl si co nejdál.

Paní Rozkošná však měla ještě jednu prosbu: "Mě dneska strašně bolí tlapky," postěžovala si. "Dovolíte?" Aniž by čekala na odpověď, přisunula si jeden bobek ze sedací soupravy a položila na ně obě bosé nohy. Tento úkon měl za následek prudké rozvíření molekul zápachu z rozkládajících se baktérií na kůži. Začal se mi nebezpečně zvedat žaludek.

Myšlenky na necudnou zábavu zmizely, zato se objevily nové: Ona snad nic necítí. Ať už je konec. Fuj to je hnus. Udusím se. Uteču. Ženo moje, vrať se a vysvoboď mě.

"Kde máte smlouvu?" zeptal jsem se a snažil se přitom nedýchat.

"Tady." Zvedla ze sedačky dámskou kabelku a vytáhla z ní asi deset listů formátu A4 pečlivě poskládaných do varhánků. Papíry rozložila na stůl a chvíli hledala. Nakonec jeden z nich vítězoslavně zvedla.

Pojal jsem lehké podezření a položil jí otázku: "Kolikátý jsem vlastně zákazník?"

"Dneska už třetí!" pronesla hrdě.

"Nemyslím dneska, ale celkově."

"Třetí. Jste můj třetí zákazník vůbec," řekla nejistě a podezřívavě. "Proč?"

"Já čekal zkušeného odborníka a ne nováčka."

Našpulila naštvaně rty a odněkud vytáhla propisku. "Tak začneme," nadechla se.

Opravdu nevím o čem mluvila. Celou dobu jsem měl pocit, že omdlím. Nedýchal jsem, měl sevřené rty a tep mi klesl na minimální možný počet úderů srdce, které mívají mnichové při hluboké meditaci v horských klášterech v Tibetu. Naštěstí se jí evidentně dotkl můj dotaz, takže mě rychle odbyla.

Na závěr se s nechutí zeptala: "Tak co, další otázky? Máte zájem?"

V době, kdy stála ve dveřích a měla obuté kozačky, bych otázku pochopil úplně jinak a patrně zčervenal. Takto jsem jen popadl propisku a bez odkladu podepsal.

Když jsem Nastěnku vyprovodil ke dveřím a zavřel je, okamžitě jsem běžel ke všem oknům v bytě a otevíral jedno po druhém. Cestou jsem přemítal, zda nejde o novou taktiku šmejdů, jak klienty donutit, aby podepsali nevýhodné smlouvy.

Okna jsem nechal otevřené do průvanu asi hodinu. Já ji strávil ve vaně pod dekou, četl smlouvu, která mě patrně příští rok finančně zruinuje a neodvažoval se ven vystrčit nos. Po zavření oken se mi zdálo, že už není nic cítit. Když jsem zaklapával poslední, zarachotil klíč v zámku.

"Medvídku, Ivánku, jsem doma," ozvalo se od dveří. Když vstoupila do obývacího pokoje, nakrčila nos a vykřikla:

"Ivane, Ivane cos to tady dělal? Je tu zima jak v psírně a co je to tady za zápach? Teplárna?"

Pokrčil jsem rameny a všechno manželce pověděl. Vzala do ruky novou smlouvu na energie, nasadila si brýle a četla. Po chvilce ji hodila na zem.

"To snad nemyslíš vážně! Já ti říkala, že to vyřídím. Pod co ses to podepsal ty troubo? Umíš vůbec číst? Panebože, to je smrad!"

"Já, já...," blekotal jsem.

"Co já, co já?"

Och, kdybych nebyl hlupákem nestal bych se ženáčem.

Psáno pro Blogosféru

Inspirováno ruskou filmovou pohádkou Mrazík a skutečnou událostí

Mrazík - Všechny písničky. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní náhledová fotografie: Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/