Muž, který se děsil neznámého

Strach z cizího překvapuje, než se ukáže, že o cizího nejde...Hororová povídka doplněná o snímky z Islandu od slovenské fotografky v túlavých topánkách.

Jako každý den jsem šel z práce pozdě večer. Nebýt žlutě zářícího měsíce, který částečně zakrývaly mraky, neviděl bych na cestu. Ve vzduchu se srážela voda a v podobě drobných kapek vracela na zem. Vypadalo to, jako kdyby nejlepší kuchař na nebesích míchal vařečkou, protože cáry mlhy se kroutily v roztodivné obrazce.

Měl jsem obuty gumové holínky, natažené pevné nepromokavé kalhoty a na košili se svetrem oblečený plášť s kapucí. Všechno v černé barvě, takže nebýt několika dopadajících paprsků měsíce, asi bych splýval s okolím. Kráčel jsem po blátivé cestě a občas stoupl do kaluže. Špinavá voda se pak rozstříkla na všechny strany a bláto začvachtalo.

Miloval jsem ty zvuky od dětství. Rodiče mě dlouho vodili za ruku okolo louží a hrozili prstem, abych se jim vyhýbal. Jednou mě hlídal otcův bratr. Se škodolibým úsměvem vstoupil do jedné kaluže a zlehka podupával nohou. Rozběhl jsem se k němu, abych ho objal a přitom se natáhl s roztaženýma rukama přímo doprostřed. Od té doby miluji podzim, vodu, bláto a listopad.

Taky tmu. Pozítří měl přijít úplněk a svit měsíce zesiloval. Z dřiny na farmě mě bolely ruce a záda. Přes tu bolest a těšení se do teplé postele, jsem si podzimní počasí noční cestou užíval. Když jsem procházel kolem starého opuštěného baráku, zbývalo domů ještě několik kilometrů.

Prý tam stál už tři sta let, možná déle. Časem ho drsné počasí na planině zvláštně zdeformovalo a jeho střecha vypadala jako nakrčený kouzelnický klobouk. Možná se se tak stalo vysokým žárem, nikdo si však nepamatoval, že by dům někdy hořel. Poslední obyvatelé ho opustili před měsícem. Válelo se před ním několik kusů nábytku. Možná se nedostal na vůz, kterým rodina ve spěchu odjížděla.

Dům neměl dvorek, ani před zahrádku. Pod okny ležela převrácená kuchyňská almara, dvě židle a poctivá postel z tvrdého dřeva. Taky obrovské zrcadlo s nočním stolkem, které muselo být neskladné. Žádný div, že se na vůz nevešlo. Taky by se třeba vůbec do nového domu nehodilo.

Procházel jsem okolo a zaslechl zvláštní zvuk. Zdálo se, že jde od hromady nábytku. Z cesty přes tmu k ní nešlo dohlédnout a nepomohl v tom ani stále silněji zářící měsíc.

Najednou jsem koutkem oka zaznamenal pohyb postavy. Zastavil jsem se a pozorně poslouchal. Co to mohlo být? Nějaké zvíře? Podle obrysů se zdálo, že šlo spíše o člověka. Už, už jsem chtěl odejít, když se podivný zvuk ozval znova. Přicházel z hluboké tmy. Podobal se tomu, jako když žák škrábne nehtem po školní tabuli nebo kuchařka přejede okrajem kovové lžíce po dnu hrnce na plotně. Ta odporná záležitost rvala uši tak, až jsem se otřásl.

Ze tmy však nikdo nevystoupil. Udělal jsem několik kroků směrem k domu a přistoupil ke starým kusům nábytku.

Najednou mě přepadl strach. Snesl se odněkud shora, jako velký a tmavý závoj a prostoupil každý centimetr mého těla. Tlukot srdce mi zrychlil. Strašně jsem se bál a nevěděl čeho.

Opuštěný nábytek stál  na udusané zemi, takže na ní nemohla být otištěna žádná stopa, ani lidská či zvířecí. Vítr zde občas převrátil jen několik rezavých hrnců. Asi po nich přeběhla kuna nebo kočka, napadlo mě, proto ten hnusný zvuk.

Otočil jsem se a pokračoval domů.

Následující den cestou z práce zase drobně mrholilo. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci. Kapky jako drobné jehličky píchaly do obličeje. Oproti předešlému dni foukal silný nárazový vítr. Když jsem procházel kolem domu, nábytek vrzal a vzduchem se tak nesly další zvuky. Žádný škrábavý mezi nimi nebyl.

Pohlédl jsem k domu a zaznamenal tentýž pohyb ze včerejška. Jestli se někdo nacházel u hromady starého nábytku, musel se zastavit, stejně jako já. Rozhlížel jsem se dokola a ničeho neobvyklého si nevšiml.

Otočil jsem se a zase vyrazil domů. Po několika krocích k mým uším dolehlo zavrzání a zaškrábání a znovu mě přepadl strach. Zrychlil jsem kroky a několik desítek metrů raději utíkal. Srdce mi bušilo a já jej cítil až v krku.

Třetí den mi na cestu svítil úplněk. Měsíc vypadal jako obrovská žlutá zářící koule. Osvětloval naplno okolní krajinu, z které se vynořovaly drobné detaily. Já šel zase s kapucí na hlavě, protože jemně pršelo.

Se strachem jsem se blížil k domu. Všechno bylo na svém místě. Nábytek, hrnce i pokřivený barák, který vypadal, že každou chvíli spadne. Sebral jsem odvahu a přistoupil k zrcadlu.

V tu chvíli se spustil prudký déšť. Zase spadl závoj strachu a roztřásl mě.

V zrcadle stála postava s kapucí na hlavě a rukama v kapsách.

Vždyť jsem to já, napadlo mě okamžitě. Ty záblesky, které zachytily moje oči, musely být odrazem mého pohybu kolem domu.

Vytáhl jsem ruce z kapes a zvedl je do úrovně ramen. Postava v zrcadle udělala stejný pohyb rukama.

Zamával jsem na sebe. Odraz v zrcadle odpověděl stejným pohybem.

Pocítil jsem úlevu, zaklonil hlavu a smál se. Najednou postava v zrcadle zvedla obě ruce nad hlavu.

Já je však měl v tu chvíli zastrčené v kapse.

Udělal jsem krok dozadu, zakopl o starý prádelní hrnec a spadl na záda.

Postava vystoupila ze zrcadla a přejela po skle ostrými nehty odshora dolů. Ozval se škrábavý zvuk, který mi zavibroval až někde v žaludku.

Nakonec se rozběhla směrem ke mě. Naklonila se nade mnou.

Poslední věc, kterou jsem v životě spatřil, byly obrovské bílé zuby...

Psáno pro Blogosféru

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog: 

https://akili.sk/

Skladba Zelda Twilight Princess Midnas Lament (Violin Cover). Hraje Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní náhledová fotografie: Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/