Muž, co trpěl na dřevě, které nosí štěstí

Jedna rostlina patří k symbolům vánoc. Je opředena legendou o štěstí. Provázela okamžiky zrození, utrpení a smrti jednoho významného muže.

Tesař seděl na malé stoličce před hostincem. V ruce držel kus dřeva, které opracovával dlátem. Postupoval pečlivě a přesto rychle. Třísky odletovaly na všechny strany. Opodál seděli na okraji cesty dva malí kluci v otrhaných šatech. Dokonalá práce je zaujala, takže potichu sledovali jeho šikovné ruce. Tesař se plně soustředil, přesto mu v hlavě běželo několik myšlenek. Byl rád, že konečně našel pro ženu přístřeší. Každou chvíli měla porodit a v hostinci neměli volný pokoj. Majitel byl naštěstí hodný člověk. Slitoval se nad nimi a dovolil, že mohli přespat společně s několika domácími zvířaty v přístavku.

Žena si šla dovnitř na provizorní lůžko po dlouhé cestě odpočinout. Muž ji chtěl po probuzení překvapit. Těšil se na něžný úsměv, až uvidí dárek. Potom žena miminko zavine do plenek a položí do kolébky. Tesař si nepřál, aby dítě leželo na roztrhaných a špinavých pokrývkách, podložených napůl shnilou slámou na zemi. Měl starost, co bude dál. Byl smutný z toho, že nedokáže všechny dobře zabezpečit, aby nestrádali. Na druhou stranu byl veselý z očekávání. Věděl, že až bude držet malé dítě ve svých velkých rukou nad hlavou, bude šťastný. 

Trvalo mu asi půl hodiny, než kolébku dodělal. Byla krásná a praktická. Ani moc nízká, ani vysoká, takže ženu nebudou bolet záda, až bude dítě ukládat nebo zvedat. Ladně se houpala do stran. Hezky dítě uspí, až se dá do pláče. Najednou ho zaslechl. Zněl slabě, jako z velké dálky. Vstal ze stoličky a ruce si utřel do pracovní zástěry. Spatřil kluky sedící na okraji cesty, jak volají a ukazují na oblohu. Tesař zvedl hlavu a spatřil na obloze velkou zářící hvězdu. Neměl čas ji pozorovat, vzal kolébku a vešel dovnitř přístavku. V něm byl chlév s několika zvířaty. Kousek bokem klečela na zemi žena a vedle ní leželo v jesličkách zavinuté miminko. Když uviděla kolébku, něžně se na tesaře usmála a on ucítil závan štěstí.

O třicet tři let a pár měsíců později, kdy z malého dítěte vyrostl další tesař, šel jiným městem velký dav. Muž zvedl hlavu. Měl ji celou zakrvácenou z trnové koruny, která mu rozdírala kůži. Na zádech nesl velký kříž ze dřeva. Ze stejného dřeva, z kterého měl kdysi vyrobenu kolébku. Kříž však nevyrobili tesaři, ale římští vojáci.

Teď ho švihali bičem z kožených řemínků a ovčích kůstek, které se mu zasekávaly do svalů. Tělesnou bolest přehlušoval křik a výsměch davu. Přesto byly chvíle, v kterých pocítil radost na duši. Před chvílí se našel jeden muž, který mu s křížem pomohl a nesl kousek cesty místo něj, dokud vojáci nezačali bít i jeho. Tesaře potěšilo, že mu někdo pomohl s jeho břemenem.  

Nebo teď. Znova se zastavil, aby nabral dech. Když zvedl hlavu, stála před ním žena. Podala mu roušku a osušila tvář. Přinesla sebou malou chvilku odpočinku. Když se muži čistá látka přitiskla na obličej, ucítil takovou úlevu a záchvěv další radosti, až se mu zatočila hlava. Přes nesmírná muka, které právě zažíval, se usmál. Žena mu utřela obličej a pohlédla do očí. Spatřila v nich všechno. Bolest, radost, utrpení, lásku. Vojáci zatím stáli kolem a občerstvovali se vínem. Jeden z nich vylil před mužem na zem vodu a chechtal se. I on muži pohlédl do očí a spatřil v nich to samé, co uviděla žena. Zmlkl a po celou cestu na horu nepromluvil.

Tesaře čekalo ještě několik zastavení a na jejich konci ukřižování a potom vzkříšení. S mužem, který mu pomohl nést kříž a ženou, která mu otřela obličej, stačil prožít drobné okamžiky obyčejného lidského štěstí. Takové se rodí z malých, nesobeckých činů a vedou k pevným poutům přátelství.

Do vánoc toho roku dřevo, použité na kolébku a kříž, nevyrostlo. Jako kdyby se stydělo za události na hoře a chtělo odčinit svůj podíl na utrpení velkého muže. Z rostliny zůstaly malé zakrslé keříky. Přesto od té doby způsob obživy této rostliny symbolizuje obřad přijímání Kristova těla a krve. Ke štědrovečernímu zvyku patří, že zajistí do domu štěstí a požehnání, pokud její snítku hlava rodiny zavěsí k ránu nad štědrovečerní stůl. Každému spolustolovníkovi splní přání, pokud jej zašeptá do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku. 

Jmelí má až mystický účinek, který umocňuje jeho sílu, když je darováno. Přináší obdarovanému štěstí, které je ovlivněno množstvím bobulek. Štěstí by však člověk neměl zmuchlat do kuličky a nacpat si ho do úst jen pro sebe. Nejlepší je se o něj rozdělit se svými nejbližšími a posílit rodinné a přátelské vazby. 

Život člověka provází a ovlivňují nejen lidé. Příběh zázračného jmelí je toho důkazem.

Přeji všem čtenářům, blogerům a redakci iDNES klidné a požehnané svátky vánoční! 

Píseň Tichá noc, zpívá Karel Gott. Zdroj: YouTube.cz

Zdroj pro povídku: 

Jmelí bílé, Wikipedie.cz, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jmel%C3%AD_b%C3%ADl%C3%A9

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/