Muž, co sázel stromy pro lidi, z kterých rostly kořeny

Všichni ve svých životech potřebují nějakou, byť nepatrnou, jistotu. Pevný bod pro vnitřní pohodu. Když ho člověk nemá, třeba se najde někdo, kdo mu ho poskytne.   

Stmívalo se. V dálce mezi dvěma kopci zapadalo slunce a úzký pruh oranžové záře slabě osvítil muže stojícího na horním konci louky. Rozkládala se kousek za vesnicí a byla to louka psí. Pejskaři na ní chodili venčit svoje miláčky. Nikomu nevadili, protože místo bylo pěkný kus od posledního domu na okraji obce, kde se zvuk štěkání donesl málokdy. U mých nohou ležel labrador. Měl vyplazený jazyk a zrychleně dýchal. Na louce nás bylo asi deset, všichni se svými psy. Žádný z nich v ten večer neběhal. Stejně jako můj pes si lehli k nohám svých překvapených pánů. Jako na povel.

Vlčáci, bígl, zlatý retrívr, vesničtí ořeši. Všichni ho sledovali, přikrčeni na zemi s vyplazenými jazyky. Přišel směrem od sousední vesnice. Táhl za sebou velkou dřevěnou káru s hromadou malých stromků. Rýčem si při chůzi poskytoval oporu. Najednou se zastavil a pustil do práce. Rýč zabořil do země a šlápl na jeho horní hranu. V tu chvíli se psi rozběhli po louce.

Pejskaři je postupně odváděli pryč, až jsem zůstal se svým labradorem sám. Muž vyryl díru, do které zasadil stromeček z káry. O kousek dál jiný a potom ještě další. Pracoval rychle a úsporně. Za pár minut mě pohled na něj přestal bavit, zatahal jsem proto za obojek psa, kterému se evidentně nechtělo pryč. Na půl cesty k domu mě něco donutilo otočit hlavu. Muž zůstal stát bez pohybu. V pravé ruce držel rýč a v levé malý jehličnan. Jak se pomalu ztrácel ve světle, vypadal strašidelně, až ho postupně zakryl tmavý závěs noci.  

Druhý den se muž objevil ve vsi. Zase táhl kárku, které vrzala kolečka. Našel si pruh půdy, který nikomu nepatřil a začal rýčem hloubit několik děr. V pozdním podzimním odpoledni se zdvihal mlžný opar, který studil. Měl jsem na sobě teplou bundu, ruce vražené v kapsách a pozoroval ho ze své zahrady. Oblečení muže bylo podivnější. Hnědý kožený kabát, dlouhý skoro až k zemi. Na nohou zelené gumáky, asi o dvě čísla větší, takže při chůzi se občas zvláštně zakymácel. Hlavu mu zakrýval černý klobouk se širokou krempou. Vrazil si ho do čela tak, že mu nebylo vidět do obličeje. Z pod klobouku mu vzadu lezly ven prošedivělé vlasy. Spíše než strašidelně vypadal komicky, protože měl vysokou, hubenou postavu a ruce tenké jako hůlky. Připomínaly slabé větve stromu.  

Ještě divnější než mužovo oblečení byla jeho činnost. Ve vesnici se objevoval několik dní, než se o něm začalo šeptat. Místní drbny říkaly, že někdy večer a jindy ráno nečekaně vychází z lesa. Táhl vždycky svoji dřevěnou káru s vrzajícími kolečky a hledal vhodná místa pro sázení stromů. Zajímavé bylo, že rýt začal pokaždé na pozemku, který nikomu nepatřil. Navíc rozmisťoval stromky tam, kde nikomu nevadily. Až jednou vyrostou nebudou překážet domům nebo lidem. 

Sázel různé druhy. Pevné duby, voňavé smrky, zakrslé borovice a světle zelené jedličky. Ovocné stromy a keře ne. Všechno stromy, které nejsou užitkové, ale rostou pevně a do vysoka. Napadlo mě, že  ho někdo poslal. Jenomže kdo? Nějaký úřad?  

Druhý den odpoledne jsem jel přes sousední vesnici. Něco na ní nesedělo. Několikrát jsem přejel tam a zase zpátky, až mi to došlo. Všude se nacházelo o hodně víc malých stromů než obvykle  . Zastavil jsem, vystoupil z auta a díval se. Lidé se postupně vraceli z práce a zastavovali se u stromků. Pokaždé se dotkli prsty jejich špiček a na několik minut zavřeli oči. Musel tady sázet on. Kdo jiný? Zavrtěl jsem nechápavě hlavou, vrátil se do auta a pokračoval v cestě domů. 

Zaparkoval jsem vůz a šel pro psa do kotce. Vyrazil se mnou poslušně na procházku. Kousek od nás muž sázel stromky a já se mu poprvé podíval zblízka do obličeje. Zakrývaly je husté stříbrné vousy. Jeho oči byly výrazné a vyzařovaly pohodu a klid. Labrador k němu přiběhl. Muž jej pohladil a začal hloubit další jámu. 

Při cestě zpátky k lesu zase táhl svoji kárku. Zasadil několik stromků kousek od mého domu. K jednomu jsem přišel blíž. Byl to malý dub. Napadlo mě dotknout se prsty jeho špičky a zavřít oči.

Všechno se zatáhlo a nastala nejčernější tma. V každém kousku těla jsem ucítil drobné šimrání. Najednou mi z prstů nohou vyrazily špičky kořenů. Protrhly podrážky bot a razily si cestu do země. Odhrnovaly hlínu a obcházely kameny. Plazily se dál, směrem do středu země. Nohy mi ztěžkly v okamžiku, kdy na každé ruce ze všech prstů vyrážely malé větvičky. Kroutily se a postupně sílily. Z očí, nosu a uší prudkým tlakem vystřelily k obloze tlusté větve. Chtělo se mi křičet, ale můj jazyk doslova zdřevěněl a nemohl se pohnout. 

Za chvíli větve vytvořily obrovskou korunu, na které během několika minut zazelenalo listí. Začal foukat silnější vítr a kýval s celým mým tělem. Z páteře mi vyrazil další kořen, který se pevně zabodl do hlíny. Stejně jako ostatní směřoval ke středu zeměkoule a nemilosrdně si hloubil díru pro svou cestu kolem kamení. Ne, už nechci, prosím, ne, pomyslel jsem si a otevřel oči.

Koruna, větve, listí a kořeny zmizely. Zůstal jen pocit těžkých nohou. Uvnitř sebe jsem však ucítil něco, co už dlouho ne. Najednou mě napadlo uvařit si kávu a sednout si na terasu. Popíjet ji, koukat bezmyšlenkovitě do dálky a hladit za ušima ležícího psa.

Rozhlédl jsem se kolem. Žádný soused už několik dní večer nepracoval. Sekačky trávy zmlkly a auta přestala jezdit. Všichni, kteří byli venku, seděli na terasách, zahradních židlích, lavičkách a houpačkách. Dokonce i děti nezvykle ztichly. Všude byl cítit klid. 

Jenom každou chvilku někdo vyběhl na pozemek, který nikomu nepatřil. Potom zavřel oči a prsty se dotkl špičky nedávno zasazeného stromečku.

Píseň Strom, skupina Vodnáři, Zdroj YouTube.cz:

Úvodní fotografie:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/