Milování s přitažlivou a svůdnou La femme fatale

Staré přísloví říká, že láska hory přenáší, zároveň však dokáže být slepá a krutá. Zkrátka a dobře: někdy se zamilujeme do nedostižného protějšku. 

Zazvonil budík. Škubl jsem sebou a otevřel oči. Teplo pod peřinou hřálo a úspěšně bránilo, abych z nich vyskočil ven. Navíc mi doznívala erekce.

Zase jsem měl o ní sen. Vysoká žena, asi třicátnice. Jemné rysy a stálý úsměv na tváři. Svůdně lehce nakloněná hlava na bok. Flirtovala se mnou při každém pohledu do jejích krásných a širokých očí s velkými řasami. Občas to vypadalo, že mrkla. Dlouhé a dokonale tvarované nohy. Přiměřeně velká a pevná ňadra. Trochu staromódní účes s hnědými vlasy a visícími copánky na ramenou. Každý den jinak oblečená.

Ze vzpřímených zad se dalo usoudit na velké sebevědomí. Přesto se ve výrazu obličeje odrážela laskavost k druhému člověku. Nevím, odkud pocházela, snad z Francie. Tato země by k ní seděla nejvíce. Celkově žena působila záhadně.

Miloval jsem ji.

Žil jsem sám. Jiné ženy a dívky mě nezajímaly. Jenom ona. Při pomyšlení na ni mi bušilo srdce, často jsem nemohl spát a celou noc zíral na strop. Hlavou se honila spoustu myšlenek a mohla za to ona. Jedna za druhou, nedokážu je spočítat. Muselo jich být tisíce denně.

V mém snu jsme oba leželi na pláži. Napůl zahrabaní do vyhřátého písku od tropického slunce. Oba nazí. Já ležel na boku, rukou si podepírajíc hlavu. Příliv modrého moře nám omýval kotníky. Nemohl jsem se vynadívat na její dokonalé tělo. Nebyla opálená, na prsou jen dvě tmavé bradavky nalité touhou. Když jsem se k ránu odvážil, natáhl ruku a dotkl jedné, zazvonil budík a ona se rozpustila stejně rychle, jako cukr v horké černé kávě.

Po rychlé snídani a sprše jsem popadl baťoh, obul tenisky a vyrazil do práce. Spěchal jsem, abych ji stačil pozdravit. Metro mě dovezlo na Hlavní nádraží. Už z dálky od turniketů byl vidět obchod, v kterém pracovala. Nejprve jsem si zašel do kavárny pro Cappuccino. Koupil bych i jí, ale nikdy nechtěla.

Vstoupil jsem dovnitř obchodu a popíjel z kelímku horkou a voňavou tekutinu. "Dobrý den," vylezlo ze mě tiše. U pultu stála její kolegyně. Drobná dívka s dlouhými vlasy po pás, v zeleném triku, modrých riflích a bílých teniskách.

"Jak se dnes máte?" Zeptala se.

"Dobře," odvětil jsem a myslel si, mlč, mlč, prosím mlč. Chci mluvit se svou tajnou láskou a ne s tebou.

"Letos budou konečně bílé vánoce. Jestli sníh do té doby neroztaje." Hloupě se zachichotala. "Dneska si zase nebudete nic přát?"

"Ne, jako obvykle, ne. Jen se dívám," odpověděl jsem a kroužil mezi regály se šaty. Po očku jsem pozoroval objekt mé noční touhy.

"Tak, jo," vzdychla dívka u pultu. Měl jsem na chvíli pocit, že se na mě podívala stejným pohledem jako já na svou La femme fatale.

Na chvíli odešla dozadu. Sbíral jsem odvahu, že svou lásku oslovím, ale nic. Nohy mi ztuhly a jazyk ztěžkl. Stál jsem kousek od ní a hltal ji pohledem.

"Dnes nespěcháte do práce?" Ozvalo se za mnou.

"Ale, ano," zavrčel jsem naštvaně. "Na shledanou."

Druhý den jsem dovnitř nešel. Žena totiž stála mezi dvěma cizí muži. Měla na sobě šedý kostýmek, který končil těsně pod koleny, takže krásně vynikly její nádherné nohy. Ti chlápci mě rozčilovali. Oba oblečeni ve smokingu a s dřevěnými motýlky kolem krku. Nevím, co si povídali. Jeden se jí pořád dotýkal na předloktí.

Potkával jsem je celý měsíc. Návštěvy nádraží probíhaly také večer. Později jsem vynechával i obědy a po práci samozřejmě běžel hned k obchodu. Tajně jsem je pozoroval a žárlil, kvůli tomu, jak důvěrně se k sobě chovali! Nejhorší bylo, že moje sny byly stále intimnější a vášnivější. Miloval jsem se s mojí něžnou kráskou každou noc a moje pouto k ní bylo stále silnější.

Až jednoho dne byli oba muži pryč.

"Dobrý den," vstoupil jsem do obchodu.

"Dobrý den, ráda vás vidím," usmála se dívka za pultem. Zato žena, která mi rozdírala srdce, se dívala opačným směrem.

"Dneska ji dám konečně pryč, už je tady moc dlouho," řekla dívka. Přistoupila k mojí La femme fatale. Chytla ji kolem pasu, zvedla a odnesla dozadu do skladu.

Otevřel jsem ústa, ale nic neřekl. Opravdu je pryč, už ji nikdy neuvidím? Budu ji hledat, zblázním se, když ji nenajdu. Do očí mi vystouply slzy.

"Aaa a kam teď půjde, co s ní bude?" Koktal jsem a chraptěl.

Dívka pokrčila rameny: "Nevím. Někam ji odvezou. Do jiného obchodu. Nebo do skladu figurín, jestli takový existuje. Na skládku snad ne, to by mě bylo líto."

Otřásl jsem se.

Chvíli mlčela.

"Chci se vás už dlouho na něco zeptat. Nešel byste si po práci sednout do té kavárny vedle? Miluji Americano."

Naklonila svůdně hlavu lehce na bok a usmála se.

Psáno pro Blogosféru. 

Všem čtenářům, blogerům a administraci přeji všechno nejlepší do roku 2022, hlavně zdraví, spokojenost a osobní pohodu.

Zpívá France Gall, píseň Popee De Cire, Poupee de Son, na festivalu Eurovize v roce 1965. Zdroj: YouTube.cz

Stejnou píseň skladatele Serge Gainsborough otextoval o rok později Zdeněk Borovec a pod názvem Vosková panenka ji zpívala Eva Pilarová. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/