Milování s nevěstou a slovem ano na rtech

Náhody neexistují. Všechno, co se odehrává v našich životech, má své opodstatnění. Třeba setkání s jiným člověkem. Jaké mělo smysl se většinou dozvíme o hodně později. Někdy vůbec.

Ležela na boku a hlavu měla podepřenou rukou. Oba jsme byli nazí. Můj ukazováček přejížděl po jejím těle. Připomínal štětec, který kreslí dokonalou ženu. Začínal rty, pokračoval přes krk po zádech dolů a končil na malíčku na noze. Potom zase zpátky nahoru. Od stehen přes boky, bříško a jeho cesta se zastavila na ňadrech. Malíř ukončil své dílo až na bradavce.

Hodiny pod televizí v hotelovém pokoji ukazovaly čtyři hodiny ráno. Za chvíli měla odejít a mě z toho rozbolelo u srdce. Naše setkání večer v baru nemohla být náhoda. Stavil jsem se v něm na panáka irské whisky při cestě z práce. Seděla na vysoké stoličce a lokty se opírala o pult. Měla dlouhé blonďaté a vlnité vlasy do půli zad. Příjemný obličej s velkýma modrýma očima a lehce pohrdavým úsměvem. Špičky lodiček se dotýkala podlahy. Jako kdyby se chtěla odrazit a vzlétnout.

Přišlo mi, že jsme stejně staří. Náš hovor začal o nápoji, který měla nalitý ve sklenici před sebou. Začala s ním ona. Za pár minut jsem se k ní přesunul blíž. Za dalších pár minut se smála každé mojí třetí větě. Za dalších a dalších pár minut se prsty dotýkala mého předloktí.

Jednou za život narazíte na někoho, s kým si rozumíte tak, že nepotřebujete žádná slova. Podíváte se na sebe a víte, co chce druhý říci. Telepatie. Spojení. Souznění. To se nám stalo večer v baru. Mohli  jsme do sebe lámat panáky do rána, potom si vyměnit telefonní čísla a rozejít se každý do svého domova. Ale my skončili jinde.

Hotel stál necelých pět minut chůze od baru. Vedla k němu cesta lemovaná silnými duby. U každého se opřela zády a zaklonila hlavu. A já ji líbal a líbal a líbal…Z pěti minut se stalo padesát.

Pokoj s manželskou postelí měli volný, ale my ji nepotřebovali. Už ve výtahu jsme se začali svlékat. První rychlý a divoký sex proběhl na koberci v chodbičce. Následovalo povídání a znova sex a povídání. Žádné jídlo, ani pití. Může se jeden zamilovat do druhého během několika hodin? Tehdy jsem nevěděl, že může. Dokonce ještě rychleji.

„Teď už opravdu musím,“ řekla a odstrčila mě.

„Počkej,“ chytil jsem jí za loket. Moje srdce tlouklo a já cítil něco v krku. Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Nemohl jsem uvěřit, co ze mě vyletělo za slova.

„Zamiloval jsem se do tebe. Chci tě mít u sebe. Ale nejenom teď, zítra a pozítří.“

Nakrčila nos. Nic neřekla. Oči, v kterých měla otázku, se jí rozšířily.

Nadechl jsem se: „Chci si tě vzít.“ A vydechl: „Vezmeš si mě?“

Přitiskla svůj obličej k mému. Naše nosy se dotkly.

„Ano,“ zašeptala a v očích se jí objevily slzy. Chvíli seděla a mlčela. „Teď už fakt musím, ty nevstávej.

Během pár minut se oblékla. U dveří se otočila a podívala na mě smutným pohledem. Ležel jsem hodinu po jejím odchodu a nemohl usnout. Zíral do stropu a přemýšlel, co udělám dál. Vůbec mi nedošlo, že na ni nemám žádný kontakt.

"Tak, kolik jich dneska máme?" zeptal jsem se drobné a černovlasé asistentky. Před třemi hodinami jsem ještě ležel na hotelu a teď zaháněl únavu z probdělé noci druhým šálkem kávy.

„Dneska dopoledne čtyři, šéfe. Tady máte jména a ty vaše bláboly, jako obvykle,“ zachichotala se a podala mi kožené červené desky.

Oblékl jsem si sako a postavil se před zrcadlo. Narovnala mi uzel na kravatě a dodala: „Zapněte si knoflík u košile. A nejste oholený!“

Nic jsem neřekl. Zapnul si knoflík pod krkem a kravata se zase posunula mírně doprava. Asistentka zavrtěla hlavou a vzdychla. Potom stiskla kliku, otevřela dveře a já vstoupil dovnitř sálu.

Byl plně obsazený. Všechny obličeje se otočily a já jako obvykle znervózněl. Asistentka si sedla do rohu vedle dveří k nenápadnému pultíku. Zmáčkla několik tlačítek a z reproduktorů na stropě se ozvala hudba.

Postavil jsem se za velký naleštěný stůl v čele sálu. Rozevřel desky a položil je na něj. Potom zvedl hlavu a strnul.

Stála u dveří.

Žena, která se mnou strávila noc a před několika hodinami řekla své ano. Za ruku jí držel starší muž, pravděpodobně otec. Měl na sobě bílé šaty a se sklopenou hlavou si prohlížela stejně bílé lodičky.

Chystala se k obřadu. Problém byl, že ne se mnou. Ona v roli nevěsty a já oddávajícího.

Vykročila dopředu. Potom se na mě podívala. Obličej se ženě nepohnul ani o milimetr. Nejdřív jsem si myslel, že mě nepoznává. Jenže v očích jí hořel plamínek. Komíhal se na všechny strany, stejně, jako když hoří svíčka ve větru. Nervózně a ustrašeně.

Otec přivedl nevěstu k druhé straně stolu. Přistoupil k ní mladý hezký muž, čekající v ústranní. Oblečený ve světle šedém obleku, bílé košili, černých polobotkách, s opaskem a motýlkem stejné barvy. Políbil ženu na tvář.

Cukla sebou, protože se dívala zaraženě na mě. Byla nádherná. Její krásu kazily téměř neviditelné kruhy pod očima z nevyspání. Nedokázal je zakrýt ani make up. Jenom já věděl, odkud jsou.

Nevím, jak jsem dokázal přečíst celý proslov.

„Kdo by měl proti sňatku námitky, nechť promluví teď, nebo ať mlčí navždy.“

To v deskách nebylo. Větu jsem si přidal, protože já námitky měl a chtěl je vykřičet do celého sálu. Mám námitku! Tebe si nemůže vzít, ty troubo, pronesl jsem v duchu směrem k ženichovi. To já jsem vyvolený!

Rozhostilo se ticho. Všichni čekali. Nevěsta otevřela ústa a zase je sklapla.

Zavřel jsem oči a čekal. Dlouho čekal.

„Ehm, ehm,“ zakašlala od pohledu protivná ženská s šedivými umaštěnými vlasy v první řadě.

Měl jsem za sebou necelou stovku obřadů. Každý pohyb, každý úkon a každé slovo zautomatizované. Dnes ne. Všechny proslovy šly do kytek a ze mě vyletělo:

„Chcete se mnou vstoupit dobrovolně do manželství?“

Zděšeně vytřeštila oči. Ženich a osazenstvo sálu nechápalo.

Skoro jsem vykřikl: „Vezmeš si mě?“

Moje nevěsta sebou škubla.

Potom mi pohlédla do očí a řekla:

„Ano“.

Psáno pro Blogosféru

Láska nebeská - All you need is Love (svatební cesta), zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie z Pixabay.com:

http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/