Krásný ošklivý chlapec vzešlý ze zvířecí lásky

Matka se na své dítě dívá nekritická očima. Vidí krásu tam, kde druzí ne. Další fantaskní povídka se snímky pořízenými na Islandu slovenskou poetickou fotografkou s tůlavými topánkami.

Nad farmou cestovaly černé mraky. Padal z nich déšť, který každou chvíli zeslaboval nebo zesiloval, podle toho jak foukal vítr. Najednou zahřmělo a spadlo tolik vody, jako kdyby se někdo tam nahoře rozhodl vylít obrovský kýbl na hlavy lidí tam dole.

Žena se dívala do zrcadla postaveného naproti lůžku, na kterém ležela. Měla roztažené nohy, Už propotila prostěradlo až na matraci. Křičela bolestí.

Z jednoho mraku vyletěl ohnivý blesk a udeřil do stromu před domem. Kmen praskl a začal hořet, ale hustý déšť oheň okamžitě uhasil.

"Konečně," zaúpěla.

Rodila sama a nechtěla k sobě nikoho přivolat. Muž od ní odešel asi před devíti měsíci. Bez pomoci se teď musela starat o dům, zahradu a zvířata. Sotva ráno stačila otevřít  výběh s ovcemi, praskla jí plodová voda.

Žena se s odchodem muže nedokázala vyrovnat, uzavřela se proto před celým světem. Nebylo to pro ni těžké. Rodinu neměla a farma se od nejbližší vesnice nacházela daleko. Nic nepotřebovala. Základní potřeby nakoupila jednou za rok a většinu ostatních věcí si uměla vyrobit sama.

Teď seděla na zkrvaveném lůžku, na kterém ležela ustřižená pupeční šňůra a placenta. V náručí držela své dítě, které pečlivě utřela a zabalila do připravené zavinovačky. Chlapeček se přivinul k jejímu prsu a začal sát mateřské mléko. Celá vysílená zhluboka dýchala, aby neomdlela.

Miminko usnulo. Žena mu mokrým ručníkem otírala obličej. Jak to, že krev nejde úplně dolů, pomyslela si. Přestala to řešit, protože chlapeček se ze spaní usmál. Ženu udělal jeho výraz šťastnou. Za oknem bečely ovce hlady, ale jí to bylo jedno. Položila miminko vedle sebe a unavená usnula. Ve spánku se usmívala. Měla hezký obličej, v kterém se kvůli přibývajícím starostem objevily první vrásky.

Dítě přibíralo příliš rychle, ale žena se tím neznepokojovala. Pracovala dál každý den na farmě a přitom se pečlivě starala o chlapečka. Kdykoliv se na něj podívala, připomínal ji muže, který odešel. Pořád ho milovala. Byla nešťastná, že utekl a neřekl proč.

Pošťačka tloukla na dřevěná vrata farmy. Po několika minutách se otočila a odcházela pryč. Najednou ji za zády zavrzaly železné panty. Žena vyšla ven.

"Co si přejete?" zeptala se.

"Přinesla jsem dopis," řekla pošťačka a vytáhla z kožené brašny psaní.

Náhle se z domu ozvalo něco jako pláč. Chlapeček se bál. Na chvíli se ocitl sám a dostal hlad.

Pošťačka se zvědavě zeptala: "To brečí vaše dítě?" Odpovědi se však nedočkala. Žena popadla dopis, rychle vrata přibouchla a zaklapla petlici.

Chlapec večer usnul. Měsíc v úplňku osvětloval vnitřek ložnice. Žena si sedla na malou stoličku k oknu a otevřela dopis.

"Ahoj,

Uběhla už nějaká doba, proto se ozývám až nyní. Odešel jsem bez slova rozloučení. Nechtěl jsem Ti ublížit, protože teď žiju v dalším vztahu. Možná po uplynutém čase lépe přijmeš skutečnost, že miluji jinou. 

Chci se Ti omluvit a říci Ti, že za nic nemůžeš. Nic jsi nezavinila. Přestaň na mne myslet a najdi si jiného muže. Kdybys potřebovala pomoc, řekni pošťačce, čas od času Ti napíšu.

Měj se a ať se Ti daří dobře,"

Žena vstala a mrštila stoličkou na druhý konec místnosti. Hluk dítě probudil. Jakmile ho ukonejšila a uložila do postele, sedla si zase na stoličku a dopis několikrát přečetla.

Uvnitř jejího nitra probíhal boj lásky s nenávistí. Svého muže stále milovala a ani po přečtení psaní nechápala důvody jeho odchodu. Mohla za něj ona? Byla mu málo po vůli? Nespokojil se s jídlem? Cítila se provinile. Nepochopila, že muže ovládla touha, Potkal jinou, stačil jeden pohled a zatemnil se mu mozek. Nerozhodoval se dlouho. Ženu opustil, přestože měl výčitky.

Stále nemohla zapomenout na vášnivé milování s mužem. Bral si ji kdykoliv a kdekoliv a ona se mu pokaždé plně odevzdala. V ložnici, kuchyni, stodole, na louce či v chlévě mezi ovcemi. Když muže zasypávala polibky, pokaždé si pomyslela, že jejich divoká láska je láskou zvířecí.

Žena toho mnoho nenaspala. Silný úplněk osvětloval lůžko. Stále se v něm převracela a potila pod peřinou. Navíc dítě se několikrát za noc vzbudilo. Hlubokým spánkem usnulo teprve nad ránem.

Žena ležela vedle dítěte a pozorovala jeho obličej. Uklidňovalo ji, jak tiše dýchá. Domnívala se, že má nejkrásnějšího syna na světě. Chlapečka hladila po hlavičce a pořád na něj mluvila. Prstem přejížděla po jeho rysech. Znala každý centimetr obličeje svého dítě. Dokonce i vlásky probírala jeden po druhém. Svůj nos jemně otírala o nosík miminka a zhluboka nasávala vůni a teplo malého človíčka.

Uplynulo několik dní od návštěvy pošťačky. Brzy ráno miminko spalo a žena vypouštěla ovce na pastvinu za farmou. Při návratu do domu, zaslechla bušení na vrata.

Když je otevřela, stál za nimi bývalý muž. Vysoký, štíhlý a černovlasý. Přestože těžce fyzicky pracoval, neměl velké svaly. Byl však pevný a šlachovitý. Nosil tmavé kalhoty, které nohavicemi překrývaly pracovní boty a flanelovou košili s vyhrnutými rukávy do půli paží.

"Ahoj," řekl a podal ženě ruku.

Nevěděla co říci. Vzedmula se v ní přílivová vlna emocí, v které hrozilo, že se utopí. Slzy se jí tlačily ven. Slova se z ní těžce soukaly nahoru z krku. Všechno potlačila takovou silou, až se začala třást. Několikrát si ten okamžik představovala. Často se ohlížela k lesu a obcházela farmu s dítětem v náručí. Doufala, že muže zahlédne, jak jde kolem. Chtěla ho zahrnout výčitkami. Ne tak, aby z ní cítil nenávist. Přála si vyzařovat lásku, kvůli tomu, aby se k ní vrátil.

Teď se ta touha splnila a ženě se nedostávalo slov.

"Ahoj," zakoktala a rozhodla se mu ruku podat. Jenže on tu svoji mezitím spustil k tělu.

"Dozvěděl jsem se od pošťačky, že máš dítě. Promiň, zeptám se rovnou. Je moje?"

Kývla.

Polkl. "Chlapec nebo děvče?"

"Syn." Odpověděla. "Chceš ho vidět?"

"Ano," zašeptal. "Víš, chci se ti omluvit a ...."

Položila si prst na ústa. "Mlč. Pojď se na něj podívat. Nemohu uvěřit, že máme tak krásné dítě." Muž sklopil zrak do země.

Kráčeli spolu od vrat přes dvůr farmy až k domu. Najednou se setmělo a nad hlavami jim zahřmělo. Začalo drobně pršet. Muž se rozhlížel. Na první pohled se zdálo, že žena se o usedlost vzorně stará. Všude bylo vzorně uklizeno a vypuštěné ovce se pásli louce. Kolem pobíhalo několik slepic a hus. Jen uprostřed dvora stál ohořelý strom s prasklým kmenem.

Vstoupili do domu a žena muže zavedla do ložnice. Miminko leželo na posteli, zabalené do peřinky. Trčely z ní malé ručičky s prstíky, které muže dojaly.

Zavřela okno. Z oblohy vystřelil blesk a začaly padat kroupy. Bušily do skla, jako kdyby se snažily  prorazit dovnitř.

"Podívej. Není nádherný?" zeptala se žena. Vzala chlapce v peřince do náručí a naklonila jeho obličejík k muži.

Miminko zakníkalo. Nešlo však o dětský hlásek. Muži připomínal známý zvuk, ale pomyslel si, že to není možné.

V tom z oblohy nad farmou vyletěl blesk a udeřil do poškozeného stromu uprostřed dvora. Dřevo zapraskalo a kmen se skácel na zem. Blesk zároveň osvětlil celou místnost.

Muž zděšeně vykřikl.

Z peřinky ho pozorovaly dvě prázdné černé oči, nesouměrně umístěné ve vrásčité a odulé tváři. Na bocích plandaly dlouhé svěšené uši. Líce mělo dítě vybarvené červení, která vypadala jako neumytá krev a mezi nimi nozdry v černém kruhu. To všechno na drsné kůži. Z horní části hlavičky vyrůstala hebká beránčí vlna.

Venku pod oknem ložnice zabečela ovce.

Psáno pro Blogosféru.

Následující snímky pořídila na Islandu slovenská fotografka a básnířka s túlavými topánkami a poetickou duší Ida Tittelová. S laskavostí sobě vlastní je poskytla autorovi povídky ke zveřejnění na jeho blogu za účelem vzájemného propojení fotografií s příběhem.

Odkaz na její blog:

https://akili.sk/

Scarborough Fair. Hraje Taylor Davis. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní náhledová fotografie: Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/