Kráska a Netvor ze seznamky

Každá žena má kouzelnou moc proměnit muže ze zvířete v milého a krásného člověka, i když si to zrovna oba nemyslí.

"Neotáčejte se, Jůlie," pravil Netvor a chytil dívku za rameno.

Až na ty dva v pozdním odpoledni v restauraci nikdo neseděl. Venku hustě pršelo a po oknech stékaly špinavé kapky deště, který v letošní zimě nahradil sníh. Ani ve sněhové vánici by však zřejmě další hosté nedorazili. Dali by raději přednost seriálu na Netflixu či HBO nebo zajímavé knize. Zůstat doma v teplých papučích a plyšovém overalu u televize se v ten den zdálo být tou nejlepší volbou.

Nikoliv pro mladíka a dívku v restauraci. Jejich život se podobal námořníku ztroskotanému v bouři. Každý jím proplouval na své loďce sám. Mohli se těšit z možností, kterých kolem sebe měli oba tolik, jako ryb v oceánu. Nezajímali je. Hledání životního partnera se stalo smyslem jejich bytí, protože si připadali nekonečně osamělí.

Mladíka na seznamce zaujala dívčina fotografie. Na rozdíl od ostatních hledaček a hledačů životního partnera se netvářila smyslně, znuděně, pyšně, pohrdavě ani ušlápnutě nebo zdrceně. Její snímek se podobal odrazu v zrcadle, kdy do něj žena po procházce na čerstvém vzduchu letmo pohlédne a nedbalým pohybem si prsty prohrábne účes rozcuchaný větrem. Dívka měla dlouhé, lehce nazlátlé vlasy, splývající na ramena a doširoka otevřené oči modrozelené barvy. Hezká kulatá brada se souměrným nosem se vyjímala v dokonalém obličeji s lehce načervenalými líčky. Fotografii si asi opravdu pořídila po venkovní procházce. Nebo se styděla.

Mladík se přikláněl k druhé možnosti. Líbila se mu představa nevinné dívky. Jak se později dozvěděl, pod nickem Kráska se skrývala Jůlie. On sám se na seznamce pojmenoval Netvor. Připadal si tak, proto se na fotografii natočil lehce z profilu, aby ukázal jen levou polovinu své tváře. Na té druhé mu kůží prokvétaly ekzémy. Vypadaly jako šupiny a mladík se jich nemohl zbavit od dětství. Měl velký nos, zahnutý jako zobák obrovského ptáka. Lepší strana obličeje budila dojem, že jde o velkého fešáka. V bradě měl rozkošný důlek, hebkou pleť a černé vlasy.

Trvalo několik týdnů než se osmělil dívku oslovit.  Nakonec si dodal odvahy a napsal: "Dobrý den, Krásko. Jste nádherná žena. Chtěla byste si se mnou psát?"

Na odpověď čekal pár dalších dnů. Už si myslel, že dívku nijak nezaujal, když mu jednou večer pípla v aplikaci zpráva: "Ahoj, Netvore, tady Jůlie." Nejdříve ho píchlo u srdce, ale oddechl si, když mu v další zprávě dorazil smejlík.

Potom si už jen psali, psali a psali. První večer hned tří do rána. Jůlie jednou Netvorovi poslala zprávu s číslem na svůj mobilní telefon.

"Ahoj," řekl do něj slabým hlasem. Styděl se.

"Zdar, Netvore," odpověděla mladíkovi vesele Jůlie. "Jak se vlastně jmenuješ?"

Pronesl tiše: "Netvor..."

"Ale, tak to ne. Pověz mi jméno nebo nehraju," zahrála rozzlobenou Jůlie. Mladík se chvíli díval na displej a potom zmáčkl červenou ikonu se zavěšeným sluchátkem. Volala hned zpět.

"Tys to položil...," ozvalo se nevěřícně. "Promiň. Nedotkla jsem se tě něčím?" Netvor zase zavěsil. Večer Jůlii poslal omluvnou zprávu a o víkendu ji brzy ráno prozvonil.

"Prosím," řekla rozespale Jůlie do telefonu. Ležela ještě v posteli.

Netvor řekl: "Nezlob se, že volám tak brzy a ještě k tomu v sobotu."

Dívka odpověděla: "Alespoň budeme mít delší den." Mladík nezareagoval a nastalo krátké ticho, než v peřinách poslouchala jeho další omluvu.

Přerušila ho: "Povídej mi prosím něco. Máš úžasně melodický hlas. Moc příjemný." Netvor se zamyslel a potom jí začal barvitě vyprávět o svém koníčku. Měl rád fotografie pořízené v přírodě. Často objektivem zachytil specifický svět lesa. Někdy si do batohu sbalil fotoaparát, stativ a deku a vyrazil na nejbližší vysoký kopec v okolí. Foťák umístil na stativ, lehl si na deku a čekal. Na letícího dravce, mrak na obloze nebo až přejde stín mraku přes protější kopec.

"Základem je správné světlo," pokračoval. Potom Jůlii vyprávěl o vůni lesa, šumícím listí na stromech, broucích a zvířatech. "Vlastně rád lovím, jen nestřílím z pušky," zasmál se. "Miluji srny. Laně mají hluboké oči. Jsou jako lesní studánky na jejichž hladině se odráží svěšené koruny stromů a ptáci na obloze. Srny mají hebký a něžný krk. Vyjadřuje bezbrannost a nevinnost. Jsou jako ty, Jůlie." Odmlčel se.

Nečekaně hovor skončil. Nikdy mě nesmí spatřit, umřela by hrůzou, pomyslel si a otřásl se.

Dívka se převalila na posteli. Cítila po těle šimrání, které jí ve vlnách putovalo do celého těla. Bylo jí horko, sundala ze sebe peřinu a přitáhla si ji pod tělo. Zavřela oči a stále slyšela příjemný hlas, který jemně a něžně opakoval: Jůlie, Jůlie, Jůlie...

Usnula.

Dívce se zdál sen. Běžela bosá lesní pěšinou. Větve keřů ji šlehaly do nohou, až je měla samou krev. Slyšela za sebou dusot. Když se ohlédla, spatřila koně, na kterém sedělo něco velkého a temného. Zakopla o kámen a svalila se na zem. Otočila se na záda a snažila se vstát, když v tom kůň doběhl k ní. Ta černá a hrůzná postava v sedle se nad ní naklonila a Jůlie vykřikla.

Trhla sebou a vzbudila se. Pyžamo měla promáčené potem. Jak to u snů bývá, pamatovala si jenom část. Útěk lesem a pád ji v paměti zůstal, ale obličej přízraku ne.

U barového pultu restaurace postávali dva mladí číšnici. Jeden si se zastřeným pohledem prohlížel znuděně displej mobilu a druhý přepočítával chabou polední tržbu už asi po padesáté.

Jůlie měla otočenou hlavu směrem k nim. Netvor seděl u druhého stolu v rohu restaurace za jejími zády, tak aby ho neviděla. Bránil se setkání, jenže dívka na něj tak dlouho tlačila, až se podvolil. Dal si však podmínku: Jůlie ho nesměla vidět a kdyby se o to pokusila, odešel by a už se nikdy nevrátil.

Dívce podmínka přišla podivná. Nechtěla však svého Netvora ztratit. Každý den netrpělivě vyhlížela jeho zprávy a jako malé dítě se těšila na telefonické chvilky s mladíkem. Nemohla se dočkat společného setkání, vzrušovalo ji tajemství, které Netvora zahalovalo. Měla barevné sny. Ležela v nich na trávníku u jezera s krásným mužem, který se s ní mazlil. Hladil její krásnou tvář a líbal dlouhou bílou šíji s vlasy odhrnutými na bok. Občas měla i sny černobílé. V nich ji pronásledoval temný jezdec. Když se probouzela, skoro se nedokázala nadechnout. Toužila po neznámém mladíkovi celým svým srdcem a zároveň se bála příšery.

Netvor položil ruku na dívčino rameno. Obepnula jeho dlaň tou svou. Chvíli se jen tak hladili, když v tom Jůlie nečekaně Netvorovu ruku políbila.

Uslyšela za svými zády povzdech: "Dnes jsem tak šťastný." Přes slib, že na něj nepohlédne, se s úsměvem otočila.

"Ne!"

Vykřikla a vyskočila ze židle. Číšnici u baru sebou leknutím trhli. Jůlie popadla kabát, vystřelila z restaurace a běžela domů. Hustě se rozpršelo. Déšť jí stékal po obličeji a mísil se s hořkými slzami.

Když doběhla domů, šla si hned lehnout. Pořád se třásla. Když se uklidnila a začala klidně dýchat, zavřela oči. Dívka se snažila usnout, ale nešlo to. Pokusila se vybavit si obličej muže ze svých snů. Najednou zaslechla Netvorův melodický hlas. Znova poslouchala jeho vyprávění o lese, o laních, o Jůlii samotné. Zase jí zněl v uších Netvorův hlas, opakující: "Jůlie, Jůlie, Jůlie...." Z těch několika slov se valilo tolik lásky, jako žhavá láva ze sopky.

Mladík dorazil do svého bytu. Cítil v srdci velkou bolest a ponížení. Styděl se sám před sebou. Myslel na to, že do konce svého života bude sám, protože ho nikdo nebude mít rád. Vytáhnul z knihovny fotoknihu a prohlížel si snímky, které pořídil před několika lety v lese. Našel svůj nejkrásnější snímek laně. Šlo o fotku, která se i nejlepšímu fotografovi podaří jednou v životě. Přejížděl po ní něžně prsty a myslel na Jůlii.

V mobilu mu pípla esemeska. Otevřel ji a tam stálo:

"Miluji tě, Netvore!"

Inspirováno pohádkou Kráska a zvíře od Jeanne Marie Le Prince de Beaumont.

Psáno pro Blogosféru

Motivy z filmu Panna a netvor. Zdroj: YouTube.cz:

https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/