Běhání mi svědčí

   Občas člověka napadají různé věci. Například, že je potřeba posilovat svůj duch i tělo pravidelným cvičením. Běh patří mezi ta nejlepší. 

   S blížícím se koncem roku se ve firmách hodnotí plnění ročního plánu. I já vždy bilancuji svůj uplynulý kalendářní rok. Probírám si svoje oblasti života, a jak najdu nějaké slabiny, pokouším se je napravit. Po důkladné analýze jsem zjistil, že tou největší je pravidelný sport. S tímto pojmem mám spojen hlavně běh. Podle toho jak to dělá správný firemní manager, bylo nezbytné stanovit si cíle, přesvědčit sám sebe o nutnosti opatření, vymyslet vhodnou motivaci a vše v několika hodinách důkladně a podrobně prezentovat své rodině a nejbližšímu okolí. I na ně přece mají moje úspěchy své pozitivní dopady.

   Přípravnou fázi jsem spustil svléknutím košile a pohledem do zrcadla. Byl krátký a žalostný. Přesvědčil mně, že bude lépe, když si ji zase obléknu a na ten obraz rychle zapomenu. Raději se zaměřím na výbavu, správný sportsman musí mít tu nejlepší. Trenky, tričko, běžecké boty, potítka, čelenka a slušivá kšiltovka, kterou mi budou závidět sousedi a sousedky budou vzdychat. K tomu je dnes samozřejmostí i elektronika. Krokoměr, tepoměr, GPS, outdoor mobil, MP3 přehrávač, sluchátka, kamera. A pro jistotu defibrilátor a kyslíková láhev. Počáteční investice přesáhla několik tisíc, ale to mě neodradilo.

   Večer proběhl podrobný briefing. Pečlivé naplánování trasy v GPS, abych náhodou neseběhl z cesty. Důkladné poučení, pojmenování a rozdělení rolí se stanovenými úkoly pro celou rodinu. Já byl Běžící muž a manželka Masérka, absolvovala totiž několik drahých kurzů pro účely mého nového sportu. Jeden syn Hlídač měl nepřetržitě sledovat můj pohyb v počítači přenášený signálem z GPS, mobilu a kamery upevněné na mém čele a druhý syn Ochránce se musel nazpaměť naučit telefonní čísla na rychlou i leteckou záchrannou službu, nemocnici, policii, do práce a pro všechny případy, jak poznamenal, i do pohřebního ústavu.

   Konečně o víkendu přišel den D. Po lehké snídani sestávající ze sklenice odporného iontového nápoje a misky hnusných vloček jsem se pustil do oblékání. Manželka mi ještě otřela čelo a vyměnila tričko propocené námahou při navlékání jednotlivých součástí mé výstroje. Rodina se pak postavila do řady před dům a čekala na ten slavnostní okamžik mého startu. Kluci po mě vrhali otrávené pohledy a manželce se v očích leskly slzy. Myslel jsem, že dojetím, až po návratu mi došlo, že smíchem. Naposledy mi zamávali a já se rozběhl. Po prvním kroku jsem zakopl, spadl, odřel si kolena a rozbil drahou kameru.

   Další rozběhnutí bylo úspěšnější a já se pustil cestou necestou po louce do lesa. On to tedy byl spíše takový indiánský běh, ze začátku deset kroků běh a deset kroků chůze a postupně tři kroky pomalého běhu a padesát metrů potácivé chůze. Při vstupu do lesa mě začal pípat tepoměr a trochu mě znepokojil blikající nápis "Nebezpečí". Pohled na něj odpoutal moji pozornost od sledování cesty, já zakopl podruhé v tento běhavý den a skutálel se do potoka. V něm se utopila veškerá elektronika, včetně GPS, drahý outdoor mobil mě vypadl někde po cestě. 

   Z potoka mě trvalo vyškrábat se do kopce celý den. Domů jsem se vrátil k večeru mokrý a špinavý se zničeným vybavením. Stále nebylo slyšet štěkot psů, let vrtulníku, ani nebylo vidět blikající majáčky policie nebo záchranné služby. Při pohledu do oken domu mě bylo jasné proč. Hlídač a Ochránce drželi v ruce joysticky a na PlayStationu se pravděpodobně již od rána pokoušeli neúspěšně zastřelit nějakého vesmírného Vetřelce. Masérka si četla v pokoji. Po vstupu dovnitř, předtím než jsem omdlel vysílením, pronesla tato slova, aniž zvedla oči od knihy: "Ty už jsi tady, miláčku ? Mohl ses ještě chvíli proběhnout !".