Závist a nenávist - dva pohodlné diskusní klacky

Internetová diskuse je moderním kolbištěm, na kterém se střetávají naše vize lepší budoucnosti. A jak už to tak na kolbištích bývá, duch "fair play" z takového klání mnohdy odchází ošklivě pohmožděn a s tržnou ranou nad obočím.

Tedy ne, že bychom na sebe metali bláto po vzoru rozlícených pantátů na návsi v Horní Dolní nebo se do sebe dokonce pustili sevřenými pěstmi jako kovbojové ve slavné scénce z filmu Limonádový Joe. Ale i naše moderní, plně klimatizovaná dyšputace má svá stinnější zákoutí. Ne každý si holt představuje výměnu názorů jako intelektuální rozpravu v římském senátu. Diskutér začátečník, byť vybavený jazykovou precizností a pádnými argumenty, pak taková klání mnohdy opouští okopaný jako záhon ředkviček.

A ani si při tom nemusíme lámat hlavu s komplikovanými a logicky mazanými argumentační fauly - stačí protivníkovi hned zkraje připlácnout na čelo nějakou tu nehezkou nálepku a ať se pěkně snaží, panáček. Vmést mu do tváře, že je bezděky vláčen závistí či nenávistí je prakticky tutovka. Z takového smrtícího úderu by se nevyřečnil ani Cicero. Jedním šmahem se nám podařilo zavléci oponenta do bažin opovržení a ještě mu přicvaknout olověnou kouli na nohu. A ruku na srdce, kdybych Usainu Boltovi přivázal pořádnou žehličku na každý kotník a z obou stran, možná bych mu to na hladké stovce natřel taky.

Není to tak dávno, co jsem byl svědkem diskuse o majetkových poměrech optického vítěze voleb a když se diskutující patřičně rozhohnili, objevilo se na stole trumfové eso - závist. A rázem bylo po ptákách. A o tom, že v diskusích o imigraci je slůvko "nenávist" jako houska na krámě nemusím na tomto serveru jistě nikoho přesvědčovat. Nařčení ze závisti a z nenávisti dokáží zničit racionální diskusi lépe než dvacet pečlivě propracovaných argumentačních faulů. Nejenže do problému vnášejí náš subjektivní odhad duševního rozpoložení páně diskutérova - a to je vždycky tak trochu podpásovka - ale hlavně s námi ten praporečník na druhé straně barikády pravděpodobně ztratí chuť i zájem jakkoliv komunikovat. A těžko se mu lze divit.

V jedné ze svých populárních "rozprav u krbu" citoval president Franklin Delano Roosevelt starou čínskou moudrost, která říká zhruba toto: "kdo první pozvedne ruku k ráně, přiznává, že mu došly ideje". Kdykoliv v diskusích narazím na závist a nebo nenávist, první co mne napadne je - "a safryš, tady někdo zapomněl objednat argumenty".

+++++++++

Poznámka o závisti

Stejně jako se snažíme uspět jako jednotlivci, snažíme se uspět i jako komunita - ať na úrovni rodiny, obce či celého národa. A to se nám nejlépe podaří, pokud bude daná pospolitost fungovat co nejefektivněji - tedy pokud povede k úspěchu hlavně ty, kdo se na trhu dokáží prosadit svým talentem a pracovitostí a ne ty, kdo se dokáží prosadit pouze konexemi a doktorátem v dojení státu. Normální člověk nezávidí továrníkovi, jehož nadání a píle živí celý okres. Pokud ale vidí hochštaplera parazitujícího na systému, pár jadrných slov je zcela na místě.

Oddělení poctivě a nepoctivě vydělaných peněz je něco jako svatý grál politické ekonomie. Osobně bych člověku, který by tento problém vyřešil dal okamžitě Nobelovku za ekonomii a půl princezny nádavkem k tomu. Abychom se ale k nějakému řešení dokázali alespoň přiblížit, potřebujeme otevřenou a transparentní diskusi o nastavení pravidel a jejich dodržování. V takové situaci pak šermování závistí funguje jako pohodlná kouřová clona. Přitom volat k odpovědnosti ty, kdo zneužívají svého postavení nebo netěsností v zákonech k vlastnímu obohacení - a to platí dvojnásob pro veřejnou sféru - není žádná závist. Jako společnost bychom měli podporovat podnikavce, kteří dokáží něco vymyslet nebo vyrobit a ne ty, kdo dokáží něco obejít či odklonit.

To, že je někdo bohatý a úspěšný není problém. Problém nastane, pokud mezi těmi úspěšnými začne přibývat "dojičů". Zajímavé je, že přesně s tímto sentimentem se v poslední době setkávám stále častěji a na obou stranach Atlantiku. A nemyslím si, že by to šlo na vrub zvýšené závistivosti.

+++++++++

Poznámka k nenávisti

Nenávist je reakce. Nenávist nevzniká samovolně jako nějaké abstraktní zlo náhodně rozhazované po zemi nezbedným božstvem, ale spíše se jeví být vedlejším produktem lidského chování.

Když k nám v srpnu 68 dorazili exportéři bratrské pomocí, zabalené v úhledných ocelových krabicích s otáčivou hlavní, zaseli v našich srdcích tolik nenávisti, že ji budou sklízet ještě za sto let. Ti "hrdinové" v tancích, co nám zkroutili ruku za zády a z výšin demokratického opojení nás těžkou botou skopli do normalizačního prachu, k nám žádnou zášť nechovali. Silní nemají k nenávisti důvod - ti těm slabším prostě dají do držky. Jako hromotluk na školním dvorku, který šikanuje své subtilnější spolužáky. On sám žádnou nenávist necítí. Ale svým chováním ji rozdává plnými hrstmi.

Nenávist je reakce slabších na projevené bezpráví. A myslím, že by bylo daleko účinnější bojovat proti jejím příčinám než proti jejím projevům. Pochybuji, že nenávist zprovodíme ze světa tím, že si na košili přišpendlíme placku Hate Free a na Facebooku začneme podporovat všechny srdíčkové akce. Klíč k oslabení nenávisti drží v ruce ti silnější. Pro začátek by bohatě stačilo, kdyby se k těm slabším začali chovat slušněji. Tedy aby respektovali jedno celkem jednoduché pravidlo: každý spor, který neskončí dohodou, ale silovým řešením, zasívá semínko nenávisti.

A ta - jakmile zapadne do půdy - pučí a roste a bují a žije svým vlastním životem.

(a kdyby ji občas nezastřihla láska, pravděpodobně by ovládla svět)

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.