Vyzíváme Evropskou Unii!

Cosi je shnilého ve státě evropském. Ekonomický motor vynechává i po omotání monetární páskou a z dříve průzračného jezírka demokracie se stává zahnívající močál plný finančně zajištěných pijavic. Jožin z bažin vysedává trpělivě na pařezu a nemůže se nabažit toho výhledu. Nad stojatými vodami vznáší se duch malomyslnosti a skrz cáry bílých mlh tu a tam probleskují těkavá světýlka fiskálních bludiček. Což o to - Evropou odjakživa obcházívala všelijaká strašidla - tu komunismu, tu nacismu, tu emigrace, tu imigrace - ale tentokrát se zdá, že přebujelý a neúčinný byrokratický moloch, neustále se zaplétající do vlastních pavučin, bude pro lovce přízraků obzvláště obtížným oříškem.

Je pondělní večer a já se brodím oficiálními statistikami právě skončených voleb do Evropského parlamentu. Zatímco mé rybářské holinky monotónně čvachtají v kalužích procent, snažím se ze stohu statistik vyždímat alespoň malou nápovědu, zda do bruselského politického rybníka vyšleme nějakou pořádnou štiku a nebo zda do něho vypustíme jen hejno poplašených mřenek. Ale ať to sčítám jak to sčítám, z té hory čísel a prognóz se stále ozývá jen jeden dominantní motiv. Mocné desetimilionové zívnutí. Jinak se ta volební účast nazvat nedá.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Znatelně pokleslá čelist českého voliče a evidentní nutkání zakrýt si ústa dlaní mi vnukla nápad jak se ubránit plíživé kolonkizaci starého kontinentu. My ty bruselské kolonkizátory z jejich postů prostě vyzíváme. Ano, vyzíváme. A nebude to ani tak těžké. Shromáždíme se před budovou zastupitelství Evropské komise v Praze a budeme zívat tak dlouho, dokud její členové nedostanou rozum (nejlépe selský, v horším případě bruselský). A nezapomeňte - kdo nezívá s námi, zívá proti nám!

Já vím, existují i ostřejší formy lidového odboje. Místo vyzívání bychom evropské úředníky mohli z jejich křesílek například vyštípat. Jenže od dob Mahátma Gándhího se otevřené násilí v politice příliš nenosí a taková nelegální štípačka by se při troše zlé vůle dala klasifikovat jako ublížení na těle, popřípadě jako útok na veřejného činitele. Nebo obojí. Zívání je oproti tomu nenásilné, bezbolestné a administrativně neprůstřelné. Neznám žádnou evropskou zemi, kde by existovala byť jen jediná vyhláška proti zívání na veřejných prostranstvích. A ještě jedna výhoda mě teď napadá: na rozdíl od protestní hladovky se při protestní zívačce můžete klidně cpát klobáskami. Jen musíte dávat pozor, aby vám je při obzvlášť procítěném zívnutí vítr nevyfoukl z huby.

A tak teď každé ráno kroutím před zrcadlem tlamou, abych si uvolnil čelisti a mohl se co nejdříve stát platným členem světového zívačského hnutí. Za pomoci školního úhloměru vsunutého do dutiny ústní si nedočkavě přeměřuji úhel mezi horním a dolním patrem a s radostí konstatuji, že ještě 15 stupňů a budou mi závidět i hroši v trojské ZOO. Pak už si jen do ruksaku sbalím budík, prášky na spaní, humanitární knedlík, polštářek pod hlavu a plyšového medvídka zívala - a hurá na akci do Bruselu!

Nejspíš si teď myslíte, že zívání coby forma politického protestu náleží k aktivitám pošetilým či snad přímo donkichotským. Ale není tomu tak - politické zívání má ve světě hlubokou tradici. Například Jenna Bush (dcera bývalého amerického presidenta) se na protest proti reakční politice svého tatíka odvážila zívat přímo při jeho inauguraci. A jak jí to panečku slušelo. Statečný čin této mladé ženy mne inspiroval natolik, že jsem se rozhodl přijmout počeštěnou formu jejího jména (Jenna) za uměleckou přezdívku a jen co dopiluji těch 15 stupňů tak budu všechny své zívací protesty realizovat pod pseudonymem Jéňa.

Do té doby si budu s chutí prozpěvovat alespoň starý známý evergreen: "Zívám rád a je to na mě doufám znát".

(Agentura Střelená Kachna)