Úspěch versus "úspěch"

Někdo závidí loukám a někdo svým bližním. V poslední době slyším poměrně často postesknutí nad tím, jak někdo někomu závidí úspěch. Kdykoliv se s tímto argumentem setkám, zbystřím. Ono to s úspěchem vůbec není tak jednoznačné.

Už staří Římané říkali, že bohatý člověk je buď nepoctivec a nebo dědic nepoctivého člověka (Dives aut iniquus est, aut iniqui haeres). A ani novodobá verze tohoto úsloví není o moc diplomatičtější: "za každým velkým majetkem najdeme zločin".

K bohatství se dá dojít rozličnými způsoby. Někdy po přímce, jindy po serpentině, jak to komu tvar páteře dovolí.

A čím je systém komplexnější, tím snadnější je ho podojit.

Když byla ekonomická směna omezená na katastr jedné vesničky, těžko se dalo výrazněji čachrovat. Soused sousedovi viděl do talíře, dluh sedlákovi se splatit musel a deset pytlů ovsa jen tak lehce neschováte. Oproti tomu je dnešní globální ekonomika hotovým labyrintem příležitostí. Státy soutěží komu se podaří nasekat vyšší rozpočtový deficit, centrální banky chrlí nekryté peníze jako by zítra měla dojít tiskařská barva, riskantní dluhy se cudně ukrývají za neprůhlednou stěnou derivátů, důchodové fondy směle investují do papírových aktiv na druhém konci světa a vlastnická struktura leckterých holdingů připomíná kořeny letitého baobabu, zhusta končící někde ve zrezivělé poštovní schránce na Kajmanských ostrovech. A čím blíž turbulentním finančním veletokům rozbijete svůj stan, tím snadněji se vám podaří nějaký ten zlatý potůček úspěšně odklonit do přineseného korýtka.

A proto se snažím rozlišovat mezi úspěchem a "úspěchem".

Zatímco úspěšní se ke svému majetku propracují díky svému talentu a pracovitosti, "úspěšní" obvykle bohatnou prostřednictvím konexí a machinací. Jinými slovy, rozdíl mezi úspěchem a "úspěchem" je podobný rozdílu mezi chytrostí a vychytralostí.

Kdybych to měl znázornit na jednoduchém diagramu, tak úspěšný jedinec si vezme svěřený podíl celkového bohatství společnosti (vyznačený cihlovou barvou) a podle míry svého zanícení a umu ho příslušně navýší. A s ním i celkové bohatství společnosti.

Na druhé straně "úspěšný" jedinec žádné nové hodnoty nevytváří. Pouze to zaonačí tak, že po precizním provedení "úspěchu" se část obecného bohatství potichounku přesune do jeho kapes. Nás může v tomto ohledu alespoň těšit, že jsme po robotovi a pistoli dali světu další krásné slovo - tunelování.

A přestože v reálu - jak už to tak na této planetě bývá - je úspěch s "úspěchem" do jisté míry promíchán a není vždy úplně jednoduché je od sebe oddělit, úspěch je jednoznačně cestou k ekonomické prosperitě (protože vytvořené bohatství se časem rozteče do zbytku celé společnosti), zatímco "úspěch" společnost posouvá pouze k plantážím banánové republiky, ve které si většinu statků mezi sebou rozdělí skupinka plutokratů. A protože "úspěšní" žádné nové bohatství nevytváří, přirozeně cítí potřebu se v dobytých pozicích zakopat.

Závist je oblíbenou zbraní takové zákopové války. Kdykoliv zaslechnu nářek, jak někdo někomu závidí nashromážděné bohatství, mohl bych vzít jed na to, že za tím bude někdo hodně "úspěšný".

=========

Někdy v devadesátých letech jsem jel s jedním kolegou na konferenci do Chicaga a protože cesta obnášela pár set mil autem, stavili jsme se na noc u jeho strýčka na farmě v Indianě. Malebná dvoupatrová budova uprostřed polí, na dvorku vypulírovaný traktor John Deere, z druhé strany dvě stodoly a za nimi parkoviště pro výpomoc z nedalekého městečka. Prostě seriálová idylka z šedesátých let.

Když jsme po večeři popíjeli čaj a já se podivil, jak všechno funguje jako na drátkách, pan farmář mi prozradil, kde je zdroj té pohody: "Můj děda mě naučil jednoduché pravidlo: neždímej půdu ani lidi".

V tom krátkém sdělení jsou dvě důležité ingredience úspěchu. Každý podnikatel je součástí určité komunity, do které náleží, a součástí určitého prostředí, ve kterém žije. A pokud se ke zdrojům - ať lidským či materiálním - chová ve stylu "po nás potopa", dříve nebo později se tento postoj obrátí proti němu. A tohle ukotvení dnešnímu světu těžce schází. Honem honem rozbalíte třpytivá cinkátka a když vaše reputace v dané lokalitě poklesne pod bod mrazu, sbalíte kufry a odletíte švindlovat někam jinam (angličtina má pro tento typ rychlokvašného byznysu velmi trefný terminus technikus: fly-by-night, tedy doslova "v noci (od)leťte").

A vlastně je v tom farmářově sdělení ještě jedna (implicitně vyjádřená) moudrost - skutečný úspěch se zpravidla rodí pomalu, v průběhu několika generací, skrz mozoly dědů a pradědů. Zkušenosti v oboru se tříbí metodou pokusů a omylů a pak předávají z pokolení na pokolení. I proto se firmy rády honosí starobylým datem založení: "Vyklepáváme kosy od roku 1887", popřípadě (jedná-li se o úklidovou četu) "Vyklepáváme špačky od roku 1887". Překotný kolot moderní ekonomiky tento odvěký punc kvality bohužel upozadil.  Každý chce zbohatnout co nejrychleji a doba to mnohdy umožňuje. Jen pro zákazníka je pak obtížnější hledat opravdovou solidnost - koneckonců rozdíl mezi "podnikem" a "podvodníkem" jsou jen tři malá písmenka uprostřed.

Asi nejvýrazněji je hektický typ bohatnutí vidět v postkomunistických zemích. Po revoluci stáli všichni na zhruba stejné startovní čáře a pak stačilo jedno klausovské zhasnutí, úprk "úspěšných" na Klondike a po dvaceti letech - simsalabim - z klobouku vykukují pohádkově "úspěšní" vykukové. A nějak se mi nechce věřit, že by všichni ti kluci (a holky - ať nemám potíže s gender-polizei) makali 37 hodin denně. A že se mezi nimi objevilo hezkých pár kádrů a veksláků je nabíledni, kdo jiný se uměl pohybovat v kalných vodách s hbitostí hladové štiky?

(ta postkomunistická privatizace byl vlastně jeden velký socio-ekonomický experiment, zda se dá organický rozvoj kapitalismu uměle urychlit - zhruba ve smyslu zda se dá uspíšit zrání jablek každodenním ofukováním jabloní plamenometem).

A tak kdykoliv zaslechnu, jak se někdo zaklíná závistí nad bohatstvím těch úspěšných, myslím si o tom svoje. Opravdový úspěch je tvrdá dřina a tam opravdu není, co závidět.  A pokud pár odvážnějších jedinců poukáže na "úspěšnou" levárnu v mezích zákona, nemluví z nich nutně závist, ale třeba pouze smysl pro fair-play.

Většina lidí ještě pozná rozdíl mezi hospodářem a hochštaplerem.

Ten první opravdu něco umí, zatímco ten druhý v tom akorát "umí chodit".

A je v zájmu společnosti, aby těch druhých ubývalo.