Tvrzení chrámu 12 (komunikace)

"Řeč je pramenem nedorozumění", říká Malý Princ ve stejnojmenné knížce. Od dob, kdy na sebe lidoopové poštěkávali varovné výkřiky, jsme sice urazili notný kus cesty, ale přesto máme ve sdílení svých myšlenek pořádné rezervy.

Lidé projíždějící se po pozemních komunikacích mají nejrůznější motivy. Někdo vyrazil se jen tak o víkendu projet, někdo se potřebuje dostat z bodu A do bodu B bez nutnosti čekat půl hodiny na přípoj v Kolíně a někdo se snaží předat právě dokončený dřevoryt svému zákazníkovi na druhém konci republiky.

S jazykovou komunikací je to obdobné. Někdo si vyrazí do hospody jen tak pokecat, někdo se potřebuje telefonicky dostat z bodu A (pojištění nezaplaceno) do bodu B (pojištění zaplaceno) bez nutnosti strávit půlhodinu ve frontě u přepážky a někdo se snaží přepravit právě vylíhlou revoluční ideu ze své hlavy do hlav svých soukmenovců.

A právě přenos myšlenek patří v jazykových disciplínách k těm nejtěžším oříškům. Zasypat své posluchače lavinou slov umí každý pouťový vyvolávač, ale předat vlastní názor dál bez výrazného zkreslení - to není žádná legrace. Trnitá cesta k vzájemnému pochopení je tak dobře maskovaná džunglí významů a tak hustě propletená serpentinami logiky, že se mi už několikrát stalo, že mi lidé oponovali mým vlastním názorem.

Patří mi to. Mám se vyjadřovat srozumitelně.

Počítače to mají o mnoho jednodušší. Jejich binární mozky spolu komunikují pomocí posloupností nul a jedniček a mají přesně vymezené protokoly, co ty posloupnosti nul a jedniček znamenají. Jen zřídka se stane, že by jeden počítač nevěděl, co se mu ten druhý snaží nakukat.

My, lidé, s takovým komfortem počítat nemůžeme. Musíme zvládnout jemné odstíny tisíců slov, musíme se prokousat syntaxí i semantikou, musíme vymyslet strukturou vět a odstavců a dávat pozor i na neverbální složku našeho sdělení. Tón hlasu a naše vlastní gestikulace, to čemu angličtina říká "řeč těla" (body language), dokáží nezřídka přenést více informací než samotná slova. Bez přímého kontaktu se lehká ironie a nebo mírné bouchnutí pěstí do stolu vyjádřit prakticky nedají. To každý, kdo někdy komunikoval na Internetu, dobře ví (proto je zde pod diskusním okénkem ranec smajlíků).

Není tedy divu, že naše myšlenky vylezou z komunikačního kombajnu často pomuchlané a rozdrbané, asi tak jako když parta opilců hraje během rockového koncertu "tichou poštu". A to zatím beru v potaz pouze hříchy z neznalosti. V mnoha případech uvázne komunikace ne proto, že bychom nedokázali předložená slova správně jazykově dešifrovat, ale prostě proto, že nechceme.

Člověk je bytost myšlenkově konzervativní. Náš vnitřní svět je naším výsostným územím a své názory neměníme jako ponožky. Každá nová myšlenka si musí v naší hlavě najít své vlastní místo jako když dodáte nový kus nábytku do již zařízeného interiéru. Chvíli je nutno šibovat se skříněmi než se věci sladí a možná budeme na konci dne muset nějakou tu starou almaru i vyhodit. Taková "vnitřní perestrojka" se neudělá ze dne na den a kolikrát docela bolí.

Navíc se naše představy nevznáší v nějakém absolutním intelektuálním éteru, ale víří jako nudle ve věčně kolotající názorové polévce lidstva, zahřívané odvěkým bojem o nejvýživnější pastviny - ať už fyzické nebo duchovní.  Prakticky každý den jsme účastníky ideologického, náboženského, kulturního či socio-ekonomického střetu. A v něm jsou naše názory kopím i štítem. Každý pokus o pochopení oponenta a přijetí jeho myšlenek za svoje je pak implicitním přiznáním, že kousek pravdy je i na jeho straně barikády. A to je nebezpečná pozice. Ne každý má v sobě tolik velikosti, aby na ústupek dokázal zareagovat ústupkem.

Takže, sokolíci moji, přilby nasadit, halapartnu do ruky a vzhůru na jazykové bitevní pole.

Tuhle něco vytrhneme z kontextu, tamhle lehce pozměníme smysl napsaného, jinde přesuneme nenápadně důraz a to by v tom byl čert, abychom z protivníkova projevu neudělali kůlničku na dříví.  Ono je to jednodušší než vymyslet pádný protiargument. Taková taktika - na Internetu nijak zřídkavá - je samozřejmě vědomou sabotáží naší schopnosti chápat jazyk. Čeština má pro takové úhybné manévry krásný výraz - slovíčkaření. Praktický lékař by to ale mohl bez uzardění klasifikovat jako rakovinu mezilidské komunikace. Místo abychom se pokusili vysledovat myšlenku, začneme napadat jednotlivá slova. Místo abychom s míčem pronikli do šestnáctky a zavěsili, utopíme se v moři technických kliček.

Jedno indické přísloví říká, že ten samý klíč, který otevírá bránu do nebe, současně otevírá i vrata do pekel. Jazyk je takovým univerzálním klíčem. Rozprostírá před námi možnosti, o kterých se ostatním živočichům ani nesní. Dá se s ním otevřít pokladnice nashromážděných zkušeností i Pandořina skříňka nedůvěry.

V tomto ohledu máme zcela svobodnou volbu. Jazyk nám může pomoci vybudovat mosty k našim souputníkům, ale také ty mosty nemilosrdně spálit. Jak říkávaly naše babičky: "Vyřčené slovo nevezmeš zpět ani párem koní."

===========================

Datová pitva u Trutiny (8. října 1110)

Protože pro nás blogery je prvotním zdrojem komunikace místní blog, v dnešní pitvě se zaměřím na některé všeobecné statistiky za poslední tři roky.

Občas se v diskusi setkávám s názorem, že počet článků zde vytrvale klesá. Tady je tedy pro každý měsíc průměrný počet blogů vyprodukovaných zdejší komunitou za den. Trochu pokles tam sice je, ale nic drastického.

Další graf ukazuje průměrnou měsíční čtenost všech blogů na hlavní stránce (tj. kolik čtenářů si v průměru přečte každý blog).

Protože průměr se dá zkreslit několika výrazně vysokými hodnotami (a pár megablogerů tu je), přikládám i medián. Tedy hodnotu, kterou najdete přesně uprostřed, pokud si čtenosti všech článků daného měsíce seřadíte podle hodnoty.

Na dalším obrázku je průměrná karma všech článků za daný měsíc. Tahle křivka celkem jednoznačně stoupá. Myslím, že za to může jednak nové blogerské prostředí (od února 2015), které umožňuje karmovat ze širší škály platforem, a jednak zvýšená polarizace společnosti, která čtenáře ponouká ke karmování jejich ideologických miláčků ve snaze to "těm druhým" natřít.

Pokud vás zajímá, kolik (různých) blogerů se v každém daném měsíci podílelo na publikování na tomto serveru, pohleďte na další graf. V něm nerozlišuji, zda daný bloger vyprodukoval jen jeden článek nebo sto. Prostě spočítám, kolik různých jmen se v tom měsíci objevilo mezi autory.

Abychom do struktury blogerské obce mohli trochu nahlédnout, rozdělil jsem ty měsíční počty na tyto 4 skupiny. Trvalky (modře) - to jsou blogeři, kteří měli článek nejen v daném měsíci, ale také v měsících následujících a předcházejících (a koho zajímají technické detaily, v obou případech jsem vzal dva sousední měsíce). Příchozí (červeně) - to jsou blogeři, kteří měli článek i po daném měsíci ale ne před. Odchozí (žlutě) - jsou blogeři, kteří měli článek i před, ale ne po (takže buď odešli a nebo se alespoň výrazně odmlčeli). A konečně komety (zeleně) jsou blogeři, kteří se objevili pouze na seznamu blogerů daného měsíce, ale ani před ani po jsem je už nenašel (myslím v rámci těch dvou měsíců). Vidíte, že drtivou většinu blogerů představují trvalky. Přítok a odtok je poměrně stabilizovaný a nijak výrazný. Tento graf také vyvrací pověsti, že v nedávné minulosti došlo k jednorázovému masívnímu odchodu blogerů. Samozřejmě blogeři odchází (či jsou odejiti), ale je to postupný proces.

Z prvního grafu nahoře vidíte, že blogeři vyprodukují cca 80 článků denně, a tedy asi 2500 článků měsíčně. O tuto produkci se ale těch cca 700 aktivních blogerů (viz o dva grafy výše) nedělí rovnoměrně. Světlá část odpovídá podílu deseti nejaktivnějších "psavců", tmavá část ukazuje, jakou část produkce mají na svědomí blogeři 11-100 (na pomysleném žebříčku aktivity) a černá část ukazuje články zbytku blogerského pole. Vidíme tedy, že stovka nejaktivnějších blogerů vyprodukuje cca polovinu článků (světle a tmavě šedá dohromady).

A to je pro dnešek vše.

===========================

Předchozí díly ze série Tvrzení chrámu