Rakousko-Uhersko 2.0

Nedávno jsme si připomněli kulaté výročí našeho "odtržení" od Rakouska-Uherska. Malé zamyšlení nad smysluplností potenciálního Czexitu. A jak bych si představoval dvoufázovou (nikoliv dvourychlostní) integraci starého kontinentu.

Rozhodnutí případně opustit Evropskou Unii je tak trochu jako rozhodnutí opustit firmu, ve které pracujete. Sice vám tam dávají jakýs takýs plat a vy jim za oplátku tu a tam něco smontujete, ale cítíte, že opravdové bohatství vyplývá z prodeje finálního produktu na trhu (tedy ze zisku) a tak začnete pošilhávat po osamostatnění.

Stále častěji slyším hlasy, že i my hrajeme v EU roli jakéhosi dělníka, který se sice podílí na chodu podniku (a je za to přiměřeně odměněn), ale současně je do jisté míry vytěsňován z velké hry.

Faktem je, že po pádu komunismu se zastaralé a mnohdy nefunkční podniky volky nevolky odpotácely do stoupy a na jejich místo se natlačily zavedené západní firmy, které zisky z podnikání - jak je v kapitalismu zvykem - odvádí směrem k zahraničním majitelům. A ti samozřejmě nemají žádný zájem vypěstovat si v české kotlině konkurenci.

 Každý trh je ve své podstatě nelítostná džungle, která přirozeně nahrává velkým predátorům a zdaleka ne každá malá firmička se na něm dokáže prosadit. Jednak proto, že nemá dost kapitálových prostředků, aby si mohla dovolit překonat bariéry vstupu, a jednak proto, že vyrobit milion kousků čehokoliv je v principu levnější než jich vyrobit jen tisíc.

Odcházející zaměstnanec musí počítat s tím, že stávající firmy si trhy hlídají a nebojí se při jejich ochraně použít i lokty. Pokud se udělá "pro sebe", nečeká ho žádná procházka růžovým sadem. Optimální by v takovém případě bylo dohodnout se předběžně s pečlivě vybranými lidmi na typu podnikání a rámcových pravidlech hry a pak teprve velkou firmu opustit. Jen tak impulzivně prásknout o stůl výpovědí a následně začít hledat spřízněné duše pro nějaký ten projektík by byl holý nerozum.

Podobné riziko by přinesl i Czexit. Z poctivého pracanta by se najednou stal konkurent. A ruku na srdce - na mezinárodní scéně je ekonomické "loktaření" ještě ostřejší. Stačí se podívat na současné třenice mezi USA a Čínou. Jen tak furiantsky vystoupit z EU a pak zjistit, že se za námi zavřela voda a svět se bez nás v pohodě obejde by byla studená sprcha na naše podnikatelské ambice. Zůstali bychom jako kůl v plotě a vzhledem k tomu, že za námi nestojí ani švýcarské bankovnictví ani norská ropa, není vyloučeno, že bychom nakonec museli s kloboukem v ruce nastoupit do rachoty u konkurence na východě. A jejich platové podmínky by se nám možná líbily ještě méně než ty bruselské.

Zkrátka, globální ekonomika přeje větším a dobře integrovaným státním celkům. Malý národ se v kolotu obchodních toků lehce utopí. A tak jediným realistickým scénářem případného Czexitu by pro mne byla možnost vytvořit nějaký alternativní a dostatečně "hmotný" státní celek mezi Moskvou a Bruselem.

Takový krok by se pochopitelně nejlépe realizoval s těmi, se kterými nás pojí historická, kulturní i ekonomická pouta. Tedy zhruba něco jako Visegrád+Vídeň (samozřejmě za předpokladu, že by příslušné státy o něco takového vůbec stály). Kompaktní a přirozeně integrovaný státní útvar v obrysech bývalého Rakouska Uherska (plus mínus nějaký ten spřízněný soused) by se mohl stát dostatečně silným subjektem světové geopolitiky a v jeho rámci by nám nehrozilo odfouknutí prvním ekonomickým tajfunem.

Historický název Rakousko-Uhersko používám čistě jako pohodlnou nálepku - takové soustátí by se samozřejmě mohlo jmenovat jakkoliv, třeba Středoevropská republika (byť by tato měla v češtině poněkud nepohodlnou zkratku)

+++++++++

Já vím, zavřeli nám Havlíčka.

Ale to bylo dávno, pradávno. Věci se vyvíjejí a staré jizvy už jsou zacelené. Dnes také nehodnotíme Mongolsko podle Čingischánových excesů. Proto by myšlenka velkého středovropského státu zasloužila minimálně prostor pro věcnou regionální diskusi.

I když Rakousko-Uhersko nebylo v mnoha ohledech žádnou modelovou federací, v jeho fungování nevidím nic, co by se prostřednictvím moderních politických struktur nedalo napravit. Nevidím ani důvod k obavám, že by císařpán - ledva by byl dosazen - vyrazil na půdu a v truhle po pradědečkovi začal hledat klíče od "žaláře národů". Kdoví, zda by vůbec nějaký císařpán byl. Federace ho nepotřebuje.

Mnoho lidí vzpomíná se slzou v oku, jak jsme se po osamostatnění republiky stali evropskou průmyslovou velmocí. Jen málo z nich už si ale vzpomene, kolik tradičních českých podniků zapustilo své kořeny ještě ve stařičké monarchii: Tatra Kopřivnice (1850), Škoda Plzeň (1866), Poldi Kladno (1889), Baťa (1894), Laurin&Klement (1895), Praga (1907), Waltrovka (1911). Rakousko-uherské investice do železnic a průmyslu - ještě v podmínkách "prohnilého" habsburského mocnářství  - připravily půdu pro pozdější nástup dalších známých firem (Jawa, Zetor, Tesla atd). Jakmile se republika osamostatnila, mohla začít stavět na poměrně široké industriální základně.

Nové Rakousko-Uhersko 2.0 by bylo podstatně sebevědomějším partnerem pro velké evropské státy než kdokoliv ze současné V4 sám o sobě. A také si myslím, že vypěstovat nové tahouny středoevropského průmyslu by v jeho rámci bylo jednodušší než se o totéž pokoušet uvnitř Evropské Unie. Nové uspořádání by navíc mohlo postkomunistickým zemím pomoci vypořádat se s chronickým nedostakem národních elit.

+++++++++

Ovšem ani v případě, že bychom - po důkladném předjednání - vystoupili s celým blokem zemí, by takový exit nebyl automaticky správným řešením. Zkušenosti s Brexitem nám budiž velkým varováním.

Jako nejlepší varianta budoucího vývoje by mi připadla vnitřní restrukturalizace celé EU, spojená se vznikem nějakých 5-10 silných "superstátů" na základě kulturní i ekonomické kompatibility. Nové Rakousko-Uhersko by mohlo být jedním z nich.

Sladit potřeby nějakých 40 států s rozlišnými historickými zkušenostmi do jednoho akčního programu je prakticky neřešitelný úkol. To je jako byste žonglovali se 40 míčky ve vzduchu nebo se pokoušeli přimět 40 koček, aby sladily krok. Příliš velké sousto. Integrovat několik regionálních států do kompaktního celku s jednotnou legislativou, vládou i měnou mi přijde logisticky daleko snadnější. Teprve tyto dílčí superstáty by pak nový "Brusel" mohl postupně koordinovat, aby se někdy v průběhu století vytvořila skutečně jednotná Evropa.

Je to tak trochu jako když před vámi stojí dvoumetrová zeď. Přelézt ji je pro běžného nesportovce prakticky nemožné. Přisuňte si k ní ale metrovou krabici a rázem se věci jeví jinak.  Na papundeklový mezistupeň se vyškrábe i Bohouš z Bratrstva kočičí pracky a z krabice přes zeď je to pak už jenom další metr.

Pro Evropu by dvoufázová integrace byla rozhodně stravitelnější. Nejprve vytvoření plně funkčních a zhruba stejně masívních superstátů a potom jejich sjednoceni do nějaké nové Unie nebo Federace. Takový postup by současně zmírnil obavy menších států, že se bude tancovat podle pískání těch větších. Při nerovném rozložení sil se sjednocuje o něco hůře. Amerika se takovému problému vyhnula. Původních 13 kolonii mělo zhruba stejnou váhu a myslím, že ani v průběhu dalšího vývoje nehrál žádný stát Unie roli takového hegemona, jakým je v evropském kontextu třeba Německo nebo Francie.

V Evropě "předsjednocené" do několika robustních uskupení (a bez zbytečně malých státečků) by se lépe uplatňovalo pravidlo - "já pán, ty pán".  Koneckonců, s 5-10 superstáty si můžete v zásadních otázkách lajsnout i právo veta. Se 40 státečky by to byl jeden ústřel do nohy za druhým.

Možná je to jenom takový neproveditelný sen. Ale když pozoruji sílící stres v evropském finančním systému (s čmoudícím doutnákem v podobě italských dluhopisů), říkám si, jak dlouho ještě ECB zvládne tyto strukturální tlaky kompenzovat tištěním peněz. Přijde mi, že namísto netržních monetárních zásahů by EU měla začít pomýšlet na nějaký politický plán B.

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.