Půl století bez Sonji Henie

Svou sportovní drahou prakticky definovala moderní krasobruslení. Ve věku 24 let byla desetinásobnou mistryní světa a trojnásobnou olympijskou vítězkou. Co chtít víc? Pověsila amatérský sport na hřebík a prosadila se v Hollywoodu.

Narodila se 8. dubna 1912 v rodině zámožného norského kožešníka. Její otec, Wilhelm Henie, byl nejen zdatným businessmanem, ale také závodním cyklistou (v roce 1894 se stal mistrem světa). Když Sonja ve věku 5 let na vypůjčených šlajfkách vyhrála dětskou krasobruslařskou soutěž, její otec rozpoznal mimořádný talent, uvolnil ji ze školy a umožnil jí trénovat u předních evropských koučů (včetně hodin klasického tance s ruskou primabalerinou Tamarou Karsavinou). A také jí naordinoval speciální dietu - syrová vejce a syrové stejky - které s oblibou konzumovala po celý život.

Na své první olympiádě v Chamonix (1924) skončila ve věku 11 let poslední (foto) a během volného programu musela několikrát zabruslit k hrazení, aby se kouče zeptala na další pokyny. Vítězka, Herma Szabo, byla přesně dvakrát starší.

Už za tři roky ji ale - jako čtrnáctiletá - porazila na světovém šampionátu a po dalších deset let dominovala ženskému krasobruslení zcela bezprecedentním způsobem. Jen na jejím prvním titulu v roce 1927 v Oslu zůstal stín pochyb, protože z pěti soudců byli tři Norové. Mezinárodní krasobruslařská federace zjednala nápravu, ale rozjetou Sonju už nemohlo nic zastavit. Triumfovala i příští rok v Londýně před mezinárodně nestrannou porotou a pro svůj vysoce taneční projev si vysloužila přezdívku "Pavlova na ledě" (video), podle další ruské primabaleriny té doby. Lekce z klasického tance, které si přidávala k tréninku přinesly své ovoce. Revoluci způsobila i v odívání: lem sukně vytáhla až nad kolena, což jí umožnilo techničtější figury, a černé bruslařské boty nahradila bílými, které se v ženském krasobruslení staly brzy standardem.

Její popularita strmě narůstala a v mnoha městech musely být na uklidnění davu příznivců přizvány četnické oddíly. Setkání s tímto bruslařským fenoménem se v roce 1934 dočkala i Praha (video). Po vyhrané olympiádě v roce 1936 byla na vrcholu slávy. A v tomto okamžiku otočila kormidlem své kariéry o 180 stupňů a rozhodla se dobýt Hollywood (navzdory svému silnému norskému přízvuku).

+++++++++

V Americe na ni ovšem nikdo nečekal s otevřenou náručí. Její popularita za oceánem ani zdaleka nedosahovala evropské intenzity.

Aby získala pozornost Darryla Zanucka, šéfa studia 20th Century Fox, připravila ve spolupráci se svým podnikatelským partnerem Arthurem Wirtzem dvě krasobruslařská vystoupení v hollywoodské aréně Polar Palace, na které se dostavila i tehdejší herecká smetánka: Mary Pickford, Douglas Fairbanks, Spencer Tracy, Clark Gable, Jimmy Stewart a další esa. Na druhé představení přišel Zanuck osobně a nabídl Sonje kontrakt na několik vedlejších rolí (zřejmě počítal pouze s krasobruslařskými vložkami). Odmítla a trvala na tom, že chce filmy s hlavní rolí. Zanuck se nakonec podvolil a nelitoval. Její filmy patřily ke kasovním trhákům mladého studia (možná i proto, že bruslení bylo - alespoň v prvních letech - ve filmu neokoukané).

A Sonja se prakticky přes noc stala jednou z nejlépe placených hereček.

Ve smlouvě měla i klauzuli, že natáčení bude probíhat převážně v létě, protože v zimě provozovala (společně s Arthurem Wirtzem) svou stejně úspěšnou lední revui. Oba projekty kombinovala v dokonalé symbióze: revue lákala diváky do kin, a úspěch jejích filmů se zase promítal do návštěvnosti v arénách. Díky ní se lední revue v průběhu čtyřicátých let stala vyhledávanou formou zábavy (video) a její věhlas tak razil cestu následovníkům.

K jejím nejznámějším filmům patří Sun Valley Serenade s Johnem Paynem (video), kde si diváci kromě jejího charakteristického cupitání po špičkách (34:10) mohli vychutnat i několik výborných hudebních čísel s orchestrem Glenna Millera: např. "In the Mood" (19:50) nebo "Chattanooga Choo Choo" (46:10).

A ještě malou perličku: Americký vynálezce a kutil Frank Zamboni sestrojil v roce 1949 pro své kluziště ledovou rolbu. Udělal to ovšem ve stylu pejska a kočičky: ze stihačky Douglas A-20 si vypůjčil hydraulický válec, z Jeepu vzal motor, podvozek z těžebního jeřábu a dozadu umístil dřevěný koš na ledovou tříšť. Vývoj a konstrukce mu trvala 9 let a proto nepočítal s tím, že by svůj prototyp ještě někdy zopakoval. Když ho ale viděla Sonja Henie, okamžitě si dva objednala a po ní ještě Wirtzův hokejový klub Chicago Blackhawks - takže Frank koncem roku požádal o patent. A dnes už si bez značky Zamboni úpravu ledových ploch ani nedokážeme představit.

+++++++++

Přestože Sonja koncem třicátých let opustila Evropu, nástup nacismu v Německu a druhá světová válka na jejím odkazu zanechala šrámy. Norský tisk ji ztrhal zejména poté, co od Hitlera, který byl jejím velkým obdivovatelem, přijala pozvání na oběd v Berchtesgadenu. Ještě větší kritiku na sebe strhla když v prvních letech okupace finančně nepodpořila norský odboj, přestože v té době byla už uznávanou hvězdou a štědře obdarovávala své přátele a příbuzné (i když v zájmu objektivity je nutno dodat, že jako čerstvě naturalizovaná Američanka musela zachovávat neutralitu).

Po útoku na Pearl Harbor se Amerika zapojila do války a Sonja Henie nejenže podpořila norský výcvikový tábor v jižním Ontariu, ale aktivně se účastnila i kulturních pořadů pro americké vojáky v rámci programu organizace USO. Navíc měli všichni Norové během války vstup na její show zdarma. Ale jak se říká - bylo to příliš málo a příliš pozdě. I přes toto úsilí zůstala v očích mnoha krajanů quislingovcem (kolaborantem).

Asi nejlépe tuto kontroverzi shrnul olympijský vítěz z let 1948 a 1952 Dick Button, když v rozhovoru pro časopis Vanity Fair v roce 2014 řekl: "Nemysím si, že by Sonja Henie byla politickou osobou - ať tak či onak. Byla oportunistka... myslím, že jí bylo jedno, kdo je Hitler a zajímalo ji pouze jakou má moc a co by to mohlo udělat pro její kariéru".

Tato trpká epizoda ukazuje na risk, se kterým hvězdy a hvězdičky musí počítat, pokud se ve jménu úspěchu smočí v politickém rybníčku. Nemají-li dostatečný přehled a sofistikovanost, zbytečně si vytvoří skvrnu na své reputaci - ono není vždy úplně jasné, jak se věci vyvrbí a leckterý kynoucí státník se za pár let dokáže proměnit v prskajícího trolla.

A stejně jako to děláme my, i Norové se jistě čas od času obracejí ke svým ikonám, aby si prostřednictvím jejich odkazu vyříkali, kde leží ta hranice, kterou by umělec či sportovec při cestě za slávou neměl překročit a za jakých okolností je možno jim jejich přešlap odpustit.

+++++++++

Pro Sonju byl úspěch vším. Traduje se, že při jedné soutěži roztrhala výsledkovou listinu po poviných figurách, protože z ní vyplývalo, že jí soupeřky dýchají na záda.

Koncem 40. let ale začínalo být jasné, že její sportovní dráha je za zenitem. Sportovkyně mají na výsluní vyměřený podstatně kratší čas než herečky. Přesto ve svém bruslařském souboru vládla železnou rukou. Vše se točilo kolem ní a to pochopitelně omezovalo výběr ánsámblu, protože ti nejlepší měli vyšší ambice než pouze dělat na ledě křoví (a blondýny údajně nepřijímala vůbec). Své vlastní síly přepínala za hranici únosnosti a často měla až osm jízd za večer. Není divu, že se poprvé ve svém životě zapletla s alkoholem.

Kvůli penězům se rozešla se svým dlouholetým manažerem Arthurem Wirtzem a musela svoji show přebudovat. Moudré rozhodnutí to nebylo, protože Wirtzova nová revue (v jejímž středu byla mladá olympijská vítězka z roku 1948, Barbara Ann Scott) si dokázala nasmlouvat většinu lukrativních kontraktů. I štěstěna se k ní otočila zády: v březnu 1952 se jedna část narychlo vybudovaného hlediště v Baltimore sesunula a přestože se nikomu nic nestalo, byl to začátek jejích finančních potíží (na výplatu si dokonce musela půjčit od Wirtze). Sestup z Olympu dokonalo vystoupení v Kanadě v malé Quonsetové hale pro 600 diváků, kde jí byla taková zima, že musela vystoupit ve svetru.

O tomto fiasku se doslechl Morris Chalfen, majitel známé Holiday on Ice, a nabídl Sonje účast na plánovaném evropském turné. Musela by ale vystoupit - kromě Paříže, Londýna a Berlína - i v Oslu a z toho měla odůvodněné obavy. Velmi se bála, že ji její krajané po dlouhých letech v Americe a tolika politických kontroverzích nepřijmou.

Nakonec ale svolila a celé turné, včetně výjezdu do Norska, skončilo úspěchem.

Podle svědectví Dona Watsona, jednoho z členů souboru, byla všechna představení v Oslu vyprodaná. Při jejím prvním vstupu na led si 24 slavnostně vyšňořených bruslařů v kloboucích kleklo na led a hlasatel učinil jediné oznámení celého večera. Skládalo se ze tří slov: "A nyní - Sonja". A špalírem projela královna ledové plochy v elegantním úboru s dlouhou hermelínovou vlečkou. Sedm tisíc diváků stálo a tleskalo.

A to byla vlastně její labutí píseň. V jednačtyřiceti letech.

Po neúspěšném turné v Jižní Americe ukončila svou aktivní karéru a o pár měsíců později, v červnu 1956, se provdala (potřetí) za norského lodního magnáta Nielse Onstada. Znala ho už od mládí a zbytek života s ním prožila ve své domovině. V roce 1968 spolu založili galerii moderního umění nedaleko Osla. V té době už Sonja trpěla leukémií.

Nemoci podlehla 12. října 1969.

závěrečné video začíná ukázkou z jejího posledního filmu "Hello London" (1958)

Předchozí Půlstoletí