Půl století bez Jiřího Šlitra

Každý z nás je jedinečným tvorem v kontextu tohoto Všehomíra. Ale občas se mezi námi vyskytnou jedinci, kteří jsou tak nějak jedinečnější. Bezuzdně svoji. K takovým počítám i českého zpěváka, skladatele a malíře, Jiřího Šlitra.

Jeho vesmír jakoby vypadl z naivních obrazů celníka Rousseaua. Jen v něm nad fantaskně zelenými džunglemi neklimbá slunce, ale svůdně vybarvená rajská jablíčka. Daleko od ruchu ulice, daleko od štěkání bulváru, daleko od konformity davu. Červenají se v pozoruhodné zahradě na venkovském nádražíčku imaginace. Pokud nahlédnete před plaňkový plot, rozevře se před vámi svět absurdních nápadů, jazykového cizelérství a starých almanachů. Svět, do kterého vás nedopraví žádná cestovní kancelář. Do něho musíte spadnout po svých - jako Alenka v říši divů.

Jiří Šlitr se narodil 15. února 1924 v Zálesní Lhotě u Jilemnice. Při pohledu na to poetické jméno se mi skoro chce poznamenat, že každý má takové rodiště, jaké si zaslouží. Během středoškolských studií se jeho rodina přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde v roce 1943 úspěšně odmaturoval na místním gymnáziu. Už v té době projevoval umělecké vlohy. Po tatínkovi zdědil talent k malování, maminka ho naučila hrát na klavír. V Rychnově spoluzaložil Rychnovský dixieland, ze kterého se postupně vyvinul Czechoslovak Dixieland Jazz Band (video).

Po válce vystudoval právnickou fakultu (1945-49) a během následné vojenské služby (1949-51) se jako výtvarník Ústředního domu armády začal vážněji zabývat svou celoživotní láskou - kreslením. Právničině se nikdy profesionálně nevěnoval. V této době se také seznámil s textařem Pavlem Koptou a z jejich spolupráce vzniklo - mimo jiné - jedno z nejlepších českých blues: "Černá Jessie" (video). Skutečně osudové setkání ho však čekalo o pár let později.

V roce 1957 navštívil s Miroslavem Horníčkem vystoupení Akord Klubu v pražské Redutě a zde se seznámil se svým dlouholetým uměleckým souputníkem, Jiřím Suchým. Šlitr byl tehdy členem Svazu výtvarníků, takže se bez problémů mohl věnovat svým uměleckým projektům (kreslil, hrál v kinech na piáno, spolupracoval s Laternou Magikou, zúčastnil se výstavy Expo 58 v Bruselu). Ten nejzajímavější na sebe nenechal dlouho čekat. Společně s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil v roce 1959 divadlo Semafor (i když oficiálním členem souboru nikdy nebyl).

Na prknech, která znamenají svět přidal ke svým poněkud komorním rolím skladatele a výtvarníka i podstatně exponovanější role zpěváka a herce. Zde se zrodila jeho pozdější jevištní persona založená na neohrabaně prkenném projevu a téměř dětské bezelstnosti. Jiří Suchý o tom v jedné ze svých vzpomínek vypovídá toto:

Zkrátka, jednou se ocitl Jiří Šlitr na pódiu Semaforu jako herec. Hra se jmenovala Jonáš a tingltangl a Jiří Šlitr měl za úkol říct během večera několik vět. Společným úsilím celého kolektivu Semaforu se podařilo vycvičit ho tak, že věty řek, nakonec dokonce mnohdy i ve správnej okamžik. V premiérovém publiku při vyřčení každý tý věty vznikl pocit jakýsi úlevy, kterej se projevil ve formě potlesku a smíchu, publikum ukázněně ocenilo výkon cvičeného muže, bylo šťastno, že při vyřčení věty třeba neupad, nebo že se nerozplakal, a tak tleskalo. Jiří Šlitr dodneška vzpomíná na tu chvíli, která mu dala první špetku sebevědomí a která způsobila, že napsal dopis siru Lawrenci Olivierovi, kde oznámil, že je na světě o herce víc a že sir Olivier o něm, o Jiřím Šlitrovi, ještě uslyší. Přiložil k tomu dopisu svou podepsanou fotografii, aby prej bylo sirovi jasno, že je krásnej nejen duchem.

Písničky dvojice Suchý-Šlitr se okamžitě zařadily do zlatého fondu památníku národního písenictví a už přes půl století si je broukají generace zpěváků i amatérů. Jejich svéráznou poetiku a jemný smysl pro humor lze vycítit např. ze známého Recitálu z roku 64 (video). O něco méně známou je jazzová opera "Dobře placená procházka", jejíž televizní adaptace z roku 1965 svým obsazením kopíruje semaforské provedení (video).

I přes neoddiskutovatelný úspěch na poli hudebně divadelním se Jiří Šlitr sám cítil spíše výtvarníkem a zanechal po sobě obsáhlé dílo. Své kresby vystavoval i v zahraničí. Nejraději kreslil tužkou a perem, ale experimentoval i s olejomalbou, akvarelem a linorytem (viz zde, zde nebo zde). Učil se od Josefa Lieslera a k jeho vzorům patřil Pablo Picasso, Joan Miró a Paul Klee.

A jaký byl Jiří Šlitr člověk? U osobností takto vyhraněných a originálních se mozaika vlastností skládá jen velmi těžko. Tím spíš, že své soukromí si poměrně pečlivě střežil (ani jeho nejbližší okolí nemělo potuchy o jeho četných romantických dobrodružstvích). V Semaforu se mu pro jeho málomluvnost přezdívalo Rybín. Přesto se o něm říkalo, že navzdory svému střídmému hereckému projevu miluje rychlá auta a nepohrdne ani luxusními obleky. Hrál tenis, uměl lyžovat a sám sebe označoval za "univerzálního diletanta" (většinu svých dovedností se naučil sám). Ale s odstupem času je to vlastně jedno. Za umělce mluví jeho dílo.

Tragická smrt Jiřího Šlitra (otrava svítiplynem) před půl stoletím zasáhla příznivce kultury v mimořádně citlivé době. Nejenže doznívaly svátky vánoční, ale hlavně se pomalu a bolestivě rozplývala vidina, že svobodnější duch, který v socialistickém Československu vanul v 60. letech, bude mít trvalejší ukotvení. Za pár dní se v kalendáři překulila dekáda a dravost, hravost a pravost osobního prožitku začala v umění nahrazovat normalizační shrbenost. Jiří Šlitr patřil k nejvýraznějším postavám nové kulturní vlny a s jeho odchodem na sklonku roku 1969 jakoby odešla i atmosféra neomezeného a neomezovaného hledání.

+++++++++

Předchozí Půlstoletí