Proč nejsem globalistou?

Náš svět stojí na rozcestí budoucího vývoje. Buď se stane pestrobarevnou sítí spolupracujících lokálních útvarů a nebo velkým centrálně řízeným globálním molochem. Už jen z té terminologie je asi jasné, na které straně stojím.

Mé politické kredo by se dalo shrnout do jedné krátké věty: "co se dá rozhodnout na nižší (lokální) úrovni, nemá smysl řešit na úrovni vyšší (globální)."

Když to trochu rozvinu: "co se dá rozhodnout na úrovni rodiny, nemá smysl řešit na úrovni obce; co se dá rozhodnout na úrovni obce, nemá smyl řešit na úrovni okresu; co se dá rozhodnout na úrovni okresu, nemá smysl řešit na úrovni státu a co se dá rozhodnout na úrovni státu, nemá smyl řešit v nadnárodních institucích".

Taková filosofie neznamená, že by člověk musel propadnout záchvatu isolacionismu.  Určitá forma spolupráce a výměny poznatků i zkušeností je nezbytná na každé úrovni. Rodiny spolu komunikují v rámci obce, obce v rámci okresu a tak dále. Od toho si řídící hierarchii budujeme. Musí ale vycházet z vnitřní potřeby lidí koordinovat své úsilí, a ne z šílených plánů sociálních inženýrů, kteří viděli realitu na zemi maximálně tak z okénka první třídy dopravního letadla.

Čím blíž je rozhodovací proces lidem, kterých se týká, tím lépe. Není nic horšího než když spor dvou obcí o kus lesíka řeší frustrovaný úředník tisíce mil daleko. Lokální rozhodování umožňuje takovou tu jemnou zpětnou vazbu, kdy rozlícená paňmáma může nasednout na linkový autobus a zopovědnému hejtmanovi hned odpoledne omlátit o hlavu síťovku napěchovanou chlebem a kapustou.

A naopak. Čím dál je vláda od lidí, tím větší má tendenci zařídit se sama pro sebe - tedy vykašlat se na ty, které by měla zastupovat. Politická struktura převelená daleko za sedmero hor obvykle začne žít svým vlastním životem. A jako většina živých organismů má především dvě starosti -  zachovat sebe samu a rozmnožit se. V první řadě o kamarády a příbuzné.

V ideálním vesmíru by vyšší orgány měly mít funkci koordinační a ne direktivní. Tady na zemi tomu tak bohužel vždy není. Pamětníci si pamatují na zatuchlé poměry v moskevském Kremlu. Místo, aby se odtud koordinoval tábor míru a socialismu, od reality odtržená a zkostnatělá byrokrateska buzerovala vazalské státy a jen občas svým poddaným proletářům hodila pod stůl nějakou tu dialektickou kostičku. A témuž viru pomalu, ale jistě začíná podléhat i Brusel. Přijde mi, že už o nějakou koordinaci ani nejde. Smyslem je rozředit tradiční uspořádání a přetvořit starý kontinent v jakousi barvotiskovou kopii Spojených států; a to pokud možno ihned - ať to stojí, co to stojí. Místo toho ale vzniká podivné monstrum jehož původní smysl je pohřbený kdesi hluboko pod závějí norem a kvót a směrnic a nařízení. A tymolínových úsměvů.

Ale to globalistům nevadí. Čím je systém komplikovanější, tím snadnější je ho podojit. Vzpomeňme si na americkou realitní bublinu. Když podílové a investiční fondy po celém světě skupovaly z osmé ruky neprůhledné finanční deriváty, jen málokdo věděl jakou cenu vlastně mají. Ratingové agentury se předháněly v mlžení a počet mezičlánků v prodejním řetězci by těm cenným papírům mohla závidět i tasemnice. V lokálním systému se čachruje podstatně hůře, protože jednotliví hráči příslušný trh dobře znají. A znalost prostředí plodí důvěru. Důvěru, která není založená na posudku nějaké anonymní agentury v Tramtárii, ale na tom, že váš dědek pásl s dědkem pana bankéře husy.  V okamžiku, kdy přemístíte centrum řízení daleko za obzor, se ta přirozená důvěra rozplyne jako pára nad hrncem.

Problém ovšem nespočívá jen v křehkosti lidské nátury. I kdybychom nahradili hamižné podvodníky těmi nejušlechtilejšími anděly, bude se nám globální systém řídit hůř než ten lokální, protože na jeho účinnou kontrolu je potřeba příliš mnoho vstupních informací. Je v lidských silách myšlenkově obsáhnout fungování kraje, možná i malé země, ale není v lidských silách obsáhnout dění celého kontinentu, potažmo celého světa (to možná jednou v budoucnosti zvládnou roboti a počítače). A to ještě pomíjím skutečnost, že komplexní mnoha-složkové systémy mají nepříjemnou tendenci podléhat chaotickému chování. Je to jako když hrajete "tichou poštu". V deseti lidech se vám možná povede uhádnout "vstupní hlášku". V tisíci lidech prakticky nemáte šanci.

Ve světle výše uvedeného bych si budoucí globální vesnici představoval jako volné sdružení suverénních a spolupracujících lokálních uskupení. To by pak nutně vedlo k postupnému přibližování společenských norem a kulturních zvyklostí. Takový proces ale musí probíhat organicky, na základě vzájemné výhodnosti. Sociální změny jsou jako pohyb ledovce - potřebují čas. Než na téhle planetě začneme žít spolu, musíme se naučit žít vedle sebe (koneckonců děláme to tak i v osobním životě - málokdo si k sobě nastěhuje svůj milovaný protějšek už po třetím rande).

Násilná snaha tento proces urychlit povede pouze k instinktivní reakci v opačném směru. Myslím, že probíhající renesance nacionalismu je toho výmluvným dokladem.

+++++++++

(hlasem poručíka Columba) Jo, a ještě jedna maličkost...

Taky mi na globalistech malinko vadí, že se ve svém svatém zápalu pro všeobecnou sladěnost snaží celý svět navléknout do jednotného stejnokroje. Lokální rozhodování - tedy rozhodování šité na míru dané komunitě - dokáže uspokojit potřeby lidí lépe než jedna normalizovaná šablona.

Vezměme si následující hypotetický příklad. V imaginární federální zemi se čtyřmi státy se právě diskutuje o důležitém opatření X. Názorové složení voličstva popisuje tabulka níže. Ve druhém sloupci najdete počty obyvatel v jednotlivých státech, kteří jsou pro opatření X, ve třetím počty proti a v posledním celkový počet obyvatel (vše v milionech).

Můžete si třeba představit hlasování o legalizaci potratů v USA - to má na obou pobřežích poměrně silnou podporu (pro-choice), zatímco v americkém vnitrozemí je díky silnému vlivu křesťanství obyvatelstvo naladěno spíše proti potratům (pro-life). Tabulka je ale čistě smyšlená a plní pouze ilustrační funkci.

(legenda)
	4	11	15
	6	12	18
	10	7	17
	14	5	19
celkem	34	35	69

Pokud se bude o návrhu rozhodovat podle výsledku na federální úrovni, bude s výsledkem spokojená zhruba jen polovina obyvatelstva - ať dopadne tak či onak. Pokud vyhraje "pro" bude se radovat 34 milionů (z 69) a pokud zvítězí varianta "proti", bude to 35 milionů.

Kdyby se ale ponechala možnost, rozhodnout celou věc na lokální úrovni a nevnucovat státům jednotný mustr, tak by spokojených lidí podstatně přibylo. Pojďme si to z té tabulky spočítat. Pokud by se rozhodovalo odděleně podle výsledků v jednotlivých státech, Sever a Východ by byly proti, zatímco Jih a Západ pro. Dané opatření by tedy platilo pouze v těch posledních dvou státech. Když si teď z prostředních sloupců sepíšete počty spokojených obyvatel, dostanete:

11+12+10+14 = 47

No vida, a hned máme 47 milionů spokojených - to jsou zhruba dvě třetiny.

Globalisté by celou planetu nejraději zglajchšaltovali a nacpali do úhledných škatulek. Trochu je chápu. Homogenní svět se ovládá daleko lépe než stávající džungle národních států, lnoucích zpátečnicky ke svým lokálním kulturám. Má to ale háček - vytvoří se tím miliony zbytečně nespokojených lidí.

(předchozí díly ze série Sfinga)