Problém důchodců ve školních jídelnách vyřešen

Včera jsem narazil na exposé závažného celospolečenského tématu: zvyšující se procento důchodců ve školních jídelnách. A netrvalo ani 24 hodin a problém nadhozený kolegou Prouzou vyřešil volný trh. Ať si to pan Marx pěkně sežere.

(začátek příběhu naleznete zde)

A je po problému!

Jak vyšpehovalo divadelní kukátko našeho podkrovního agenta W9C, dislokovaného v oblasti Valdštejnského náměstí, pražští důchodci houfně opouštějí školní jídelny a přes pokácené židličky míří do parlamentní restaurace. "To je teprve láce", pochvalují si unisono a zatímco laik žasne, odborník si do notýsku zapisuje první koncept ke studii "Podíl láce na zopičení člověka".

"Co já teď budu s tou čočkovou kaší dělat?", zalomila rukama vedoucí vyvařovny v Praze 7, Růžena Pekáčová, toho času v hodnosti zemlbába. "Poslaneckým cenám my prostě konkurovat nedokážeme". A poté, co otřela vařečku do květované zástěry, začala obvolávat holešovické optiky, zda by neměli zájem o několik metráků vcelku neokousaných čoček.

To u sněmovního korýtka už bylo živo jako v úlu.

"Každému podle jeho potřeb", halekal děda Pantůček u stolku KSČM a namáčeje si housku v kafi, tloukl soudruha Dolejše po hlavě výtiskem Marxova Kapitálu. "Do černý kávy bysme si teda u nás doma pečivo nikdy nenamáčeli", šeptal poslanci Okamurovi vysloužilý podplukovník pohraniční stráže a spiklenecky ho ve frontě na argumentační guláš dloubal do žeber. "To my jo", odtušil Velký Tomio nezúčastněne a pokynul svému asistentovi, aby nalil nedopitý džus zpátky do koncentračního aparátu. Do kóje Pirátů se mezitím přifařil poloslepý Honza Dlouhý a s páskou přes oko podnikal neohrožené výpady vidličkou do talíře páně Bartošova. "Flint má chlat, dé mu íst", hlásil se o svá nezcizitelná práva jeho papoušek a zpupně mu podupával po kapitánských výložkách.

Vedle samoobslužného salátového baru se potácel bělovlasý muž a mával výhrůžně jakousi sečnou zbraní. Znalci pražské alternativní scény v něm rozpoznali osmdesátiletého militantního vegetariána a zatvrzelého  prejthejtra, Sagvana Tofu. Veterán nutričních válek se jídelními hůlkami pokoušel nabrat strouhanou mrkev a melodramaticky při tom vzpomínal, jak mu před 50 lety rozsochatá kuchařka ve školní jídelně zrádně zamotala do buchtiček se šodó malý šunkový závitek velikosti venezuelského bolívaru (pozdější třídní vyšetřování účetní knihy neodborným odborem SNB prokázalo, že uvedená byla dcerou prvorepublikového šmelináře a nedostatkovou uzeninu se pokoušela propašovat v nakynutém těstíčku domů).

Mezi skalními příznivci Mirka Topolánka se sice zvedla protestní bouře nevole, vole, ale několik progresívních sekretářek připojených elektronickou pupeční šňůrou ke Twitteru už svými pěstěnými prstíky zakládalo solidární hnutí #MeatToo, s cílem rozšířit pranýřování ponižujících aktů na masožravce obecně. A první oběti se brzy dostavily. Přítomná zastupitelka Němcová musela pod tlakem veřejného mínění na místě složit mandát a současně se vzdát i všech svých funkcí a stravenek, když přiznala, že i ona - coby začínající kuchtička - v dobách předlistopadových nejednou udusila španělského ptáčka proti jeho vůli igelitovým pytlíkem (vyšetřovatelům se zatím nepodařilo zjistit, zda se jednalo o nástin nové kulinářské koncepce anebo o známý defenzívní chvat z oboru aplikované antikoncepce).

Než bys řekl "plec", z Berouna za zlevněné jízdné dorazila důchodkyně Blažková se dvěma bandaskami a způsobila dopravní kolaps u výdejního okénka s rajskou omáčkou. "A ty knedlíci mi můžete nandat tudle do nůše, ať nezdržuju", pohotově vyhodnocovala aktuální dodavatelsko-odběratelskou situaci. Za ní stojící premiér Babiš jí u příležitosti nadcházejících voleb strčil nádavkem do kapsáře vlastnoručně podepsanou koblihu. "Jemináčku, zákusek zadarmo - no nekup to", špitla se slzami v očích paňmáma Blažková a dobrosrdečně ho plácla ušmudlanou dlaní po precizně střiženém smokingu, oblepeném po vzoru jezdců formule 1 samolepkami Agrofert a Mafra.

I skupinka stařečků uvízlá u výčepu byla jako v Jiříkově vidění. S pokleslými čelistmi si ukazovali na svítící tabuli, div jim zuby nevypadly. O takových vpravdě revolučních cenách lihovin se jim ve školních jídelnách ani nesnilo. "Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší", volal chraplavě pan Jaroslav Cimrman z Tanvaldu a třískal o pult svou zažloutlou licencí k provozu tažného spřežení. Exponencielně rostoucí pohodu narušoval pouze bývalý šéf TOPky, Miroslav Kalousek, který bránil poslední dvě skleničky grogu koženou aktovkou s kováním a pomalu kroužícím supům (se seniorskou slevou na kroužení) hrozil všeobecným utažením opasků.

A tak se naplnilo staré proroctví: revoluce požírá své děti a rodiče dopíjejí svou revoluci. Až do dna. Jako kalich hořkosti.