Princezna se zlatou hvězdou na čele

Za devatero řekami a devatero horami, za hlubokými lesy a pohraničními zátarasy bylo jednou jedno lidově demokratické království a v něm moudře vládl král Václav V. Když se královským rodičům narodila malá, ale roztomilá princezna, dali jí jméno Ladička, protože se ukázalo, že má neobyčejně vyvinutý hudební sluch. Ladička si už od mala velmi oblíbila pohádky, takže v její knihovničce nesměla chybět Božena Němcová, bratři Grimmové a bratři Marxové. Vždycky když ji rodiče po účasti v prvomájovém průvodu vysekali z tenoučké modré košilky a rozmrazili, museli jí přečíst pár hřejivých kapitol z Kapitálu.

A jak Ladička ve zdravém prostředí lidové demokracie rostla a dospívala, jednoho krásného dne usoudila, že zdrobnělin už bylo dost a nechala se přejmenovat na Ladu. Láska k hudbě a k levicovým idejím bratrů Marxových ji však samozřejmě zůstala a tak na bály chodila zásadně ve svazácké sukni, staré chůvě říkala "soudružko" a v hospodě přemluvila pivní skauty, aby se raději stali pivními pionýry. Sama se pak naučila hrát na violoncello a v pouhých 17 letech silou svého přesvědčení přeměnila dekadentní pop-rockovou skupinu 'Vřed' na pokrokovou skupinu 'Vpřed'. Po povinném ostříhání vlasů všech členů souboru se s nimi probojovala až do finále Festivalu politické písně v Sokolově. Tam ovšem narazili na zdatného rivala v podobě experimentálního dechového sexteta "Třídní Rachot", které si pod vedením pozounového virtuosa Ivana Ivanoviče brousilo zuby na hlavní trofej voničkou levicových písní "Deficit nad zlato". Naštěstí zasáhla náhoda. Ivanovi rodiče byli zapšklí konzervativci a tak jen co tatík kulak zjistil u svého synka levicové sklony, snažil se ho násilím předělat na pravičáka. To se mu sice nakonec nepodařilo, ale jak už to v takových případech násilného přeučovani bývá, Ivan začal koktat. A byl to právě tento malý defekt, který způsobil, že po pohovoru s vedoucím sexteta byl 'Třídní Rachot' zařazen do finálové kategorie rokokových skupin, takže Ladina skupina 'Vpřed' si v poklidu odvezla hlavní rockovou trofej - rudou hvězdičku. Tu si Lada po soutěži láskyplně přilepila na své violoncello.

Sokolovský festival měl v jejím životě ještě malou dohru v podobě milostného vzplanutí k Ivanovi, které vyústilo v to, že se mladý instrumentalista v noci tajně vloupával do Ladiny komůrky na hradě a učil ji tam dělat s jejím tělem různé nepravosti, respektive levosti. Těmto levicovým praktikám, které se Ladě tolik líbily, nakonec nechtěně učinila přítrž královská maminka. Paní královna totiž čas od času kontrolovala, zda nemají na hradě ve skříních moly a jednou zaťukala ve svatém zápalu na dveře Ladiny komůrky zrovna když byl Ivan uvnitř. "Rychle! Vlez si do skříně!" sykla Lada a cpala Ivana mezi plesové garderoby. Královna se omluvila, že tak pozdě v noci ruší a že se jen jukne do skříně - a to samozřejmě neměla dělat. Jen co spatřila Ivana nejistě žmoulajícího své slipy, zavřískla z plných plic a prchla historickým schodištěm hystericky ječíc: 'Vašku, Vašku, ve skříních nám řádí Komsomoly!'

Dny mládí a malin nezralých však netrvají věčně a když Lada konečně dosáhla věku, kdy mohla začít chodit na nepřístupné filmy, aby se podívala, co to vlastně tenkrát s tím Ivanem dělali, v království se šuškalo, že se na hranicích šikují vojska pravicového krále Kazisvěta, kterému se Lada velmi líbila. Ta, když to slyšela, tak pronikla do královské tiskové agentury a druhý den vyšel ve všech novinách redakční úvodník "Reakční červ v královském jablku aneb pohrobek zahnívajícího kapitalismu", což Kazisvěta popudilo natolik, že okamžitě přikázal, aby agentura vydala "dementy". Z vedení se mu však dostalo jasné odpovědi, že vydat královskou rodinu nepřipadá v úvahu a Kazisvět tedy vtrhl do země. Ledové pohledy a chladný kov jeho vojsk podstatně zchladily revoluční nadšení mas a v důsledku nenadálého poklesu teploty spousta lidí, včetně královských rodičů, převléklo kabáty. Král vyštrachal v podkroví své sokolské tričko, na hradě nechal zrušit ochozy, v podhradí pak sovchozy a kolchozy, ze stohu tlejícího sena udělal nezávislý seník a po spálení archívu královské nebezpečnosti si nasadil masku buržoazního demokrata. Lada byla jeho počínáním nevýslovně zdrcena a brzy zjistila, že jediný tvor v zemí, který neopustil světlé levicové ideály byl její kůň Milošemík a to jen proto, že byl kovanej.

Za dané situace neviděla Lada jiné řešení než útěk z rodného domů a tak požádala teď už zase "paní" chůvu, aby jí ušila kožíšek z myší. Svou milovanou hvězdu si ještě téže noci přebarvila na zlatou a přelepila z violoncella na čelo. Druhý den za ranního kuropění seskočila s Milošemíkem z Vyšehradu, přeplavala Vltavu a uháněla - no kam jinam než k tradiční levicové baště - k Neumětelům. Ani zde však nebylo bezpečno a Lada se tedy rozhodla emigrovat do sousedního království, kde spravedlivě vládl princ Timur a jeho partaj.

Převlečená v myším kožíšku požádala na Timurově hradě o práci a měla štěstí: v kuchyni zrovna vyrazili s nejmladším kuchtíkem dveře, protože jednou poprosil, že by si potřeboval odskočit na stranu a tak ho vrchní kuchař nechal doprovodit na sekretariát a on jim tam potom za čalouněným křeslem udělal takovou ošklivou věc. Dostat to místo však nebylo zas tak úplně snadné a Lada musela nejprve vyplnit vyčerpávající kádrový dotazník. Šmíráček začínal úplným seznamem lidí ze kterých si kdy dvorní šašek dělal legraci a končil klasickými otázkami jako s kým chodila královna před rokem 48 a s kým po něm, zda vítala osvoboditelská vojska šeříkem a nebo ovocem a jakého stupně nahnilosti, zda podepsala Chartu Magnu a tak podobně. Teď přišlo Ladě vhod, že se její tatínek, Václav V., rád nechával lidmi označovat za prvního dělnického krále a tak do rubriky třídní původ bez rozmýšlení napsala 'dělnicko-šlechtický' což jí nakonec pomohlo získat kýžené bodíky. Jakmile jí i z ústředí partaje poslali své 'ano', Lada se stala pomocnou kuchtičkou v královské kuchyni.

Vrchní kuchař byl trochu popleta a fanoušek němých grotesek a když uviděl její zlatou hvězdu, tak si nějakým tajemným asociačním procesem vzpomněl na slavnou taneční scénu z Chaplinova 'Zlatého opojení' a pověřil Ladu pochodovou přípravou karbanátků. Ty karbanátky, které byly vzpurné a nechtěly pochodovat, házela Lada do pytle a musely pak za trest nacvičovat na spartakiádu. Lada si svou zručností hlavního kuchaře brzy získala, stejně jako svým vyprávěním o Kazisvětově vpádu do rodné země, při kterém mu starý dobrák kuchař spílal do imperialistů a hněvivě si při tom odplivoval do těsta. Proto jí také nedělalo moc problémů ho přesvědčit, aby ji pustil se podívat na královský bál, pod podmínkou, že si jí nikdo nevšimne a že ráno už zas bude zpátky u svých karbanátků.

Lada radostí skoro ani nedýchala - oprášila svůj svazácký stejnokroj a šupajdila na ples. Dvorní kapela v sále vyhrávala radostné budovatelské písně a těm, kterým taneční kroky ještě dělaly potíže, taneční mistr předzpívával: "Kupředu levá". Zkrátka Lada byla na plese jako ryba ve vodě. Princ Timur se s Ladou brzy seznámil a zjistil, že mají mnoho společného. Proto ji pozval do královské zahrady, kde si při svitu měsíce vzájemně ukazovali své stranické legitimace a slastně při tom rudnuli v obličeji. Když se však Timur snažil rozluštit její jméno, Lada se polekala a chvatně prince opustila, uvrhnuvši ho tak do nejhlubšího zármutku. Když se o tom vrchní kuchař ráno doslechl, rozhodl se, že princi uvaří silnou polévku z Vitany, která mu "tu cizí paní" vyžene z hlavy. Protože si ale potřeboval poslechnout nejnovější výsledky hradeckých fotbalistů v pořadu 'S mikrofonem za kopanou', požádal Ladu, aby polévku občas zamíchala, ale aby se ani neopovažovala s ní něco dělat, nebo ji brzy najdou někde zakopanou. Lada tedy polévku míchala a těsně před tím než ji komoří princi odnesl do ní vhodila svůj pionýrský odznak. Princ téměř obratem poslal pro kuchaře a pro všechny ty, kteří polévku připravovali. "No vidíš, ty jelito", lamentoval starý kuchař, "teď nás vyloučí ze strany oba".

V princově jídelně se však Lada s kuchařem nečekaně srazili s Kazisvětem, který Ladu hledal po celém širém světě. Stačil jeden chlípný pohled, aby Ladu v myším kožíšku rozpoznal a pod pohrůžkou násilí se začal dožadovat její ruky. Princ Timur se mu však pevně zadíval z očí do průzoru v brnění a takto mu odpověděl: 'Hrozit si můžete, králi Kazisvěte doma, ale tady na Vlachovce se vás neleknem!'. S těmito slovy nastavil Kazisvětovi zrcadlo a ten, vida svůj prohnilý obraz, zbaběle prchl z bojiště. No a pak se konala svatba, na které byla stará chůva princezně za soudružičku, starý kuchař dostal Řád rudého struhadla za oškrabání zlaté hvězdy a starý zvonec odzvonil pohádce konec.

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)