Pražská Reduta - oáza v normalizační poušti

"Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les", tato básníkova slova mne často napadala, když jsem v 80. letech sestupoval po schodech do malého jazzového klubu na Národní třídě. "Tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes."

Když jsem v roce 1980 přijel do Prahy, mým prvním domovem se staly studentské koleje na Strahově, pár kroků od mamutího spartakiádního stadionu. Jako by to bylo malé předznamenání socialistické velkohubosti a tvůrčí sterility, která v té době matičku Prahu dusila jako příkrov rudého vřesu.

Když jsem se ale v normalizačním šeru trochu rozkoukal, zjistil jsem, že kromě oficiální kultury, které dominovaly umakartové hvězdičky z naší školky, poskytuje Praha také hrstku malých klubů, scén a divadélek, kde se ve stínu tmavého kapradí dala sehnat tehdy nedostatková člověčina. A protože o folkaře jsem moc zájmu nejevil, zlomyslní spolužáci mi prozradili, kudy vede cestička do vyhlášeného jazzového klubu Reduta.

 Vchod měla z nenápadné pasáže asi 50 kroků od Máje a protože ležela v suterénu, sestupovalo se do ní povlovným schodištěm. Za ocelovou mříží se nalézala pokladna, kde stačilo zaplatit 12 Kčs (i pro studentský rozpočet snesitelných) a vstup do říše akustických divů byl volný. Vlastní sál se tísnil vlevo za krátkým foyeur a jeho stěny byly polepeny tmavými celoplošnými tapetami, ze kterých vykukovaly nafouknuté tváře ostřílených jazzových trumpetistů. Přestože se sedělo podél hrubých dřevěných stolků na nepříliš pohodlných lavicích, rozervaná duše básníkova zde nalezla vítaný azyl.

Do tohoto malého kamrlíku, jen o něco většího než standardní vězeňská kobka v pevnosti If, jsem unikal před stereotypem zamrzle prvomájového života. Před parním válcem normalizace, který se nás snažil vyžehlit. Tady v tom věčně zahuleném prostoru se kupodivu dalo nadechnout i dýchat. Ale zase tak velký paradox to nebyl.

Jednak tu člověk často narazil na západní cizince, většinou Italy, se kterými mohl prohodit pár kostrbatých anglických slov a jednak byly začátky koncertů stanoveny na 21.30 a to už většina budovatelů pokroku spala neochvějným spánkem (konec byl těsně po půlnoci, aby se stihlo poslední metro z Můstku). Navíc měl jazz tu výhodu, že mu soudruzi moc nerozuměli a tak ho nechávali více méně na pokoji. Ono se v něm taky tolik nezpívalo, takže nebylo nutno prosvěcovat rozverné textíky ideologickou lampou, jako se to zhusta stávalo písničkářům. Vlastně bylo tak trochu symbolické, že se v roce 1989 začal režim hroutit právě na zápraží Reduty.

Koncem 80.let si ten malý sál prošel renovací a dostalo se mu komerčnější fazóny. Asi dvakrát jsem do nové, vyfiknuté Reduty ještě zašel, ale už to nebylo ono. Ta lehce undergroundová patina byla ta tam. Nu což, mám ji zachycenou alespoň ve vzpomínkách.

++++++++

Svým věrným fanouškům Reduta servírovala vybrané jazzové menu. Chodilo se pochopitelně hlavně na klasiky. Karel Růžička, Laco Déczi, Jiří Stivín, Emil Viklický, Milan Svoboda a další esa československého jazzu - to byla sázka na jistotu. Jejich rytmické eskapády poskytovaly trochu dobrodružnější hudební zážitek než pětiletkově produkovaný popík ve stylu "plán 14. sjezdu strany na těžbu rýmů v C dur splníme v předstihu!"

Pro mne je ale Reduta nejvíc spojena se dvěma méně známými soubory - spíše jazzrockovými než jazzovými - v jejichž čele stáli dva talentovaní (byť nedocenění) klávesisté: Zdeněk Zdeněk a Daniel Fikejz.

Bohužel režim byl na nekonformitu poměrně háklivý a většina všemocných kulturtrégrů by nepoznala originalitu ani kdyby je kousla do ucha. Zatímco rozvařené ale prověřené hity o ničem se v gramofonových závodech Loděnice lisovaly tempem brusiče Karhana, na menšinové žánry většinou nezbyly drážky. Proto zřejmě neexistuje žádný profesionální záznam o jejich bezbřehé invenci. O improvizační lehkosti a orgiastických zvukových hodech, přirozeně tryskajících z tradiční české hudebnosti. To málo, co se podařilo propašovat do edičních plánů státních molochů je jen naředěným odvarem hravých pramínků imaginace, hladově rezonujících v rembrandtovském polostínu Reduty.

Prvním souborem je Naima klavíristy a skladatele Zdeňka Zdeňka. Jeho pozoruhodná harmonická představivost byla ještě umocněna nezvyklou kombinací saxofonu a elektrických houslí. Ta dokázala nápaditým kompozicím propůjčit zcela fantaskní barevnost. Člověk by musel být z polystyrenu, aby ho to občas nezvedlo ze sedadel. Tady je ve skladbě Volání.

Druhým souborem je Combo FH Daniela Fikejze. Kromě neodfláknutého tepajícího jazzrocku a bizarních hudebních nápadů jsem na nich oceňoval i smysl pro suchý humor. Kompozicí "Asi to zabalíme, i Josef už to zavinul" se například přihlásili k osobnosti rakouského keyboardisty Joe Zawinula  (známého ze skupiny Weather Report, v níž se mimochodem proslavil i jiný odchovanec Reduty, basista Miroslav Vitouš). Tady jsou ve skladbě "Kopytem různě".

Pokud je mi známo, ani jedna z obou formací už dnes není aktivní. Ale tenhle blog jim dlužím jako poděkování za to, že jsem ten čas kulturní cholery přežil v relativním duševním zdraví.