Okólo Hradce, v malé prérii...

V Americe se nachází celá řada městeček, obcí, vesniček a usedlostí, jejichž jméno na první pohled prozrazuje české kořeny. A nemám na mysli jenom různé Prahy či Pragues, kterých se dá z dobrého autoatlasu vylovit hned několik.

V Minnesotě třeba narazíte na Beroun, Komensky, Trosky či Veseli,  ve Dvořákově Iowě si můžete vybrat mezi Protivinem a Moravií, na Floridě si naši krajánci vybudovali Masaryktown, no a v Texasu se s českými jmény přímo roztrhl pytel - Bila Hora, Dubina, Frenstat, Frydek, Kovar, Nova Osada, Pisek, Velehrad, Vsetin - a to jen vybírám. Jelikož jsem ale nenapravitelný Hradečák, tak mě pochopitelně zajímalo, zda se i jméno východočeské metropole v americkém místopisu někde uchytilo. A tak dlouho jsem v Googlově bezdrátovém přístroji šťoural, až jsem ho vyšťoural. New Hradec, North Dakota. Úplně mi z toho poklesla čelist. Nejen nějaký kdejaký Hradec, ale New Hradec! Připojením atributu "New" se mé rodné město rázem ocitlo ve společnosti takových gigantů světového zeměpisu jako jsou York a Orleans. Prsa se mi nadmula pýchou nad tímto objevem - a hned jsem to taky dal několika Pardubičákům sežrat. Okamžitý nájezd na Google Maps sice odhalil, že New Hradec je - když to řeknu natvrdo - pěknej Zapadákov, nicméně mé rozhodnutí vyrazit na daleký americký sever a prozkoumat tento geografický klenot se tím nikterak nezviklalo.

Severni Dakota je součástí ropou slynoucí Bakkenské geologické formace a po celém státě se tudíž pohybuje velké množství těžařské techniky jakož i mračno novodobých černozlatokopů, což jsou většinou urostlá a osmahlá chlapiska, se kterými nejlépe vyjdete budete-li se řídit starou, ale osvědčenou zásadou "Šrajtofli na pařez a zdrhám". Na pár takových existencí jsem narazil už v letadle z Chicaga do Bismarcku (hlavní město Severní Dakoty) a na další pak během svého krátkého pobytu přímo v terénu. Kdybych si mohl vybrat, raději bych narazil do rozjetého rypadla. Když jsem se v pátek večer ubytovával v motelu nedaleko letiště, slečna za přepážkou se mě zvídavě zeptala, zda jsem také olejář. Po pravdě jsem odpověděl, že jsem přijel coby turista a za toto prokecnutí jsem byl změřen přísným pohledem, ze kterého se dalo poměrně snadno vyčíst, že jezdit do Severní Dakoty za turistikou je něco jako trávit dovolenou v severočeské hnědouhelné pánvi.

Ale nebylo to vůbec tak zlé. Ropná čerpadla, pumpy a vrtné věže jsou většinou decentně ukryté za horizontem, takže cesta prérií po dálnici připomíná spíše plavbu korábem. S tím rozdílem, že nebrázdíte moře vody, ale moře trávy. Chápu, že pro domorodce je tato scenérie vzrušující asi tak jako pozorování spícího šneka, ale pro našince má ten výhled do nekonečné a jakoby mírně se pohupující zelenavé dálky jisté kouzlo. V těsné české kotlině takový pocit osvobození od prostoru nezažijete.

New Hradec přináleží administrativně k městečku Dickinson ležícímu zhruba 100 mil západně od Bismarcku. Po dálnici I-94 jsou to slabé dvě hodinky "plavby". Poměrně přímá trasa je jen na několika místech přerušena odpočívadly, obvykle když se v prérii náhodou objeví nějaké malé údolíčko, osamělý trs rákosí, opuštěná stodola nebo jiný div světa. Hustota provozu byla minimální, takže jsem koně pod kapotou pobídl do cvalu a již před polednem dorazil do Dickinsonu. Zde jsem odbočil na státní silnici číslo 22 a po krátké fotografické zastávce u vrtné věže v polích jsem si to štrádoval k severu.

Měl jsem docela obavy, že New Hradec padl za oběť tomu ropnému rojení (které bylo ze státovky 22 podstatně zřetelnější než z dálnice) a v této fázi výpravy jsem se proto cítil trochu jako v cele předběžného zadržení dechu. Nejvíc jsem se bál, že až dorazím na místo určení nenajdu tam nic víc než armádu bagrů, hlubokou díru v zemi a mazlavou loužičkou ropy někde na dně. Proto ve mně radostně hrklo, když jsem asi po 12 mílích dorazil k zelené plechové tabulce na které se skvěl kýžený nápis "New Hradec" s šipčičkou doprava. Směrovník byl sice něčím vydatně prošpikován (že by to byly kulky?), ale přesto jsem se rozhodl zastavit a unikátní ceduli si vlastníma rukama osahat. Předpokládaje, že na prérii neexistuje zákaz zastavení jsem vypůjčený automobil uvedl do stavu nehybnosti v trávě a jal se zmíněný kus zeleného plechu zuřivě fotografovat a to ze všech možných stran. Projíždějící truckeři si při pohledu na českého balíka obskakujícího s foťákem osamělý dopravní ukazatel museli ťukat minimálně na violoncello.

Z této křižovatky už to byly do Nového Hradce jen asi dvě míle po úzké okrsce, která si docela ambiciozně říkala 29th Street SW. Za chvíli jsem vyjel na malé návršíčko, zatočil mírně doprava a jako z obrázku Josefa Lady se na mě vyloupl vysněný výjev - malá víska s kostelíkem a pár chalupami, uvelebená pohodlně v načechrané prérii. Prostě pohoda. Zatímco většina farmářských usedlostí na americkém středozápadě dřepí v polích víceméně anonymně, New Hradec vás nenechá na pochybách kde jste, neboť hned za odbočkou z 29th Street SW narazíte na malou dřevěnou palisádu se jménem osady vysázeným velkými bílými písmeny. Zaparkoval jsem tedy u kostela, slzy dojetí setřel mapou a vyrazil na průzkum lokality.

Zde bych měl předeslat, že jsem si ze starého Hradce přivezl asi 10 pohlednic (převážně těch s Bílou věží), kterými jsem si hodlal naklonit nevyzpytatelné vesničany, neboť jsem neměl žádných informací o povaze jejich současného vztahu k Rakousku-Uhersku, odkud se do této oblasti kdysi přistěhovali (bylo to někdy kolem roku 1865). Naštěstí se jejich slovanská vlídnost nezapřela. Hned první dvě usedlice, matka s dospívající dcerou, nejevily vůbec žádné známky agresivity a když jsem přiznal svůj národnostní původ, nelíčený úžas je donutil opřít se o kapotu jejich omláceného pickupu značky Ford. Pohlednice starobylého Žižkova náměstí je vzápětí uchvátila natolik, že jsem jim musel na zadní stranu napsat svou emailovou adresu, nejspíš aby měly nějaký kontakt pro případ, že by toto náměstí chtěly z ropných koncesí později zakoupit.

Druhá pohlednice připadla staršímu muži (minimálně 80 let), ze kterého se vyklubal pan farář a správce kostelíka. Měl jsem s ním ovšem mírné komunikační potíže. Buď mluvil jiným jazykem než angličtinou a nebo nám pan profesor Vaníček na hradeckém gymnáziu něco zatajil. V každém případě pohlednici přijal a měl jsem pocit, že na rozdíl od ostatních už něco takového i viděl. Dalším pánem na holení pak byl statný farmář na konci severní ulice, který něco opravoval v garáži. Když jsem mu ukázal Bílou věž, přestal žvýkat a uznale pokýval hlavou. Neustále však vyslovoval jméno osady jako Ňú Radek, takže jsem mu pohlednici propůjčil pouze pod podmínkou, že těmto praktikám učiní přítrž. Poté jsem mu trpělivě vysvětlil, jak se má jméno Hradec správně vyslovovat: jasně pane, "c" jako pizza. To poslední novohradečák, kterému jsem pohlednici daroval, byl jinačí kabrňák. Bodrý tatík prohánějící po zahradě svůj motorizovaný trávožrout nejenže uměl Hradec správně vyslovit, ale ještě se blýskl konversační frází "ják se maš". Prostě znalec.

New Hradec je vpodstatě tvořen dvěma východo-západními ulicemi, které jsou spojeny čtyřmi ulicemi severo-jižními. Hned za kostelíkem se nachází stará škola a kousek za ní stojí Catholic Workman Hall, celkem fádní průmyslová krabice, která vypadá jako garáž na kombajny, ale údajně se v ní každý pátek pořádá oblíbený country bál, na který se jezdí až z Dickinsonu. V kostele samotném mají oltář, kazatelnu, šest řad dřevěných lavic a knihu návštěv. Vyplynulo z ní, že jsem pravděpodobně první Starohradečák, jenž na tuto posvátnou půdu vstoupil. Na druhé straně kostela pak leží místní hřbitov a v něm se to českými jmény jen hemží - dokonce tu občas narazíte i na české náhrobní nápisy ("odpočívej v pokoji", "vzpomínáme" atd). Hřbitov je neoplocený, jak je ostatně v Americe zvykem, a je zakončen bílým památníkem vojáků z druhé světové války. Za památníkem už začínají pole a prérie a na nich tu a tam zahlédnete i nějaké to vrtné zařízení. Proto jsem si do tulákova zápisníčku poznamenal, že si po návratu do civilizace musím zjistit jaká je aktuální cena hradecké ropy na světových trzích (když už ze mě v motelu teda udělali toho olejáře).

Jestli už nemáte historie plné zuby, měl bych ještě jeden tip. Při cestě zpátky do Dickinsonu přejeďte dálnici a hned za ní odbočte doleva na Museum Drive. Asi za půl kilometru se dostanete do Joachimova regionálního muzea, zasvěceného různým evropským kulturám, které na prérii zapustily své kořeny. Budova reprezentující českou komunitu vypadá zvenčí jako jihočeský statek a je na ní napsáno "Ceska Radnice - Czech Town Hall". Uvnitř se můžete pokochat směsicí krojů, starých svatebních fotek, úředních oznámení, novohradeckých reálií, zažloutlých českých knih a dalších pojítek s původní domovinou setlerů. Tady jsem také utratil svou poslední pohlednici - dostala ji paní průvodkyně za to, že mě vpustila do zamčeného objektu. Dickinson je velký asi jako Mělník, takže v  muzeu není dostatečný provoz a jeho jednotlivé složky se odemykají pouze na požádání. A tímto má česká anabáze v Dakotě vpodstatě skončila.

Závěrem ještě technickou poznámku. Pokud se do Nového Hradce také chystáte, doporučil bych jinou trasu. Kupte si letenku do Rapid City, SD a odtamtud to vemte po státní silnici 85 přímo na sever. Budete to mít sice o trochu delší, ale pořád to zvládnete za jeden den i s návratem. Důležité je, že v Rapid City budete mít na dosah ruky spoustu dalších atrakcí. Na západ od města se nalézá slavný Mt Rushmore, s hlavami amerických prezidentů vytesanými přímo do skály

(v muzeu nepřehlédněte Czecho-Slovak Camp), a dále Black Hills National Forest s krásným skalním městem, které ocení především milovníci Adršpašských stěn. Na východě se zase rozprostírá jeden z neprávem opomíjených národních parků - Badlands, bizarní labyrint roklí a strmých hřebenů a vůbec místo, kde se geologie projevila jako docela talentovaný a svérázný sochař. No a kousek přes hranici ve Wyomingu se před vámi ještě zničehonic vynoří Devil's Tower, zpopularizovaná ve filmu Blízká setkání třetího druhu.

Tak šťastnou cestu.

A pro ty kdo věří jen vlastním očím, zde je kompletní obrazová dokumentace z výletu.