O Zlatovlásce

Kdysi dávno žil v jednom království osamělý král a ten měl velice ambiciózního sluhu Jiříka. Ten však i přes svou nespornou ctižádost hrál na dvoře pouze druhé housle, protože ty první mu rozkousali členové královského smyčcového orchestru, když chytli od lišek ve smaženici vzteklinu. Ani majetkově na tom nebyl nejlépe - bydlel sám v podkrovní garsonce a vlastnil pouze postel, deštník a bagr po dědečkovi. Jiřík proto navštěvoval různé večerní školy, odpolední přednášky i ranní meditace, aby se zase vyšplhal na výsluní královské přízně. Bohužel ne vždy byla jeho snaha úspěšná a například z taneční školy ho po dvou týdnech vyhodili pro akutní neohrabanost, protože se mu při tangu podařilo šlápnout partnerce do výstřihu. V autoškole zase příliš nemilovali jeho bagr, stejně jako ve volejbalovém oddíle. Nějaký čas potom koketoval s myšlenkou, že by se dal zapsat do lidušky a tak vytáhl své druhé housle a večer po směně do nich zkusil foukat. Když z nich ale žádný kloudný zvuk nevyloudil, tak si s nimi zase podložil skříň.

Jiřík však nebyl z těch, kteří hází flintu do žita hned po prvních sto šedesáti osmi nezdarech a jednoho dne proto zaklepal na dveře jazykové školy. I tady měl zpočátku potíže: na ruštinu ho vůbec nevzali, protože považoval Puškina podle jména za kapitána sovětského zbrojařského komplexu a když dědeček Mrazíček při ústním pohovoru slyšel jeho natvrdlý znak, tak o něj nekompromisně přerazil berlu Mrazilku. Na angličtinu se Jiřík sice dostal, ale ledva se naučil pár slovíček, začal v kině na milence pokřikovat "Silence" a proto ho vyvedli jako pomýlence a umístili do cely pro šílence. Ale jen ho na královu intervenci propustili, už si to zase štrádoval do jazykovky. Tentokrát se vyhnul oddělení světových jazyků a namířil si to o poschodí výš, aby se zapsal do kurzu řeči zvířat. A světě div se! - tentokrát se mu nic nestalo. Dokonce měli jednou před státnicemi hodinu s rodilým mluvčím, kterým byl opravdový sibiřský tygr, a díky jeho přízvuku absolvoval Jiřík zkoušky s vyznamenáním. Jako jeden z mála. On totiž ten sibiřský tygr už šest let neviděl žádné maso, a tak během výuky snědl skoro celý kurz v čele s otylým panem Paštikou. Z třídy zbyl pouze Jiřík, který byl znatelně rachitické postavy, paní Úderníkova, jež se dušovala, že ji 40 let budování socialismu naprosto otrávilo a není tudíž poživatelná a pak ještě slečna Fintivá - ta si ráno cestou hrkavým autobusem MHD vrazila rtěnku do nosu, takže se v okamžiku, kdy si tygr-masochysta chystal dalšího žáka na svačinu, nalézala v bezpečí městské polikliniky na ušním-nosním-krčním.

Jednou po státnicích stál Jiřík s panem králem u otevřeného okna a zezdola zaslechl, jak si nějaké slepice povídají: "...zato v lásce se nic nevyrovná Zlatovlásce." Král si ihned povšiml jeho vilného úsměvu a tak musel s pravdou ven. Na tomto místě si musíme vysvětlit, že pan král se už po několik let snažil najít sobě nevěstu, ale doposud marně. Jeho zoufalství nabylo takových rozměrů, že hledal alespoň nějakou žábu, kterou by mohl políbit a proměnit v princeznu. Jenže v té době zrovna východní bratři utáhli kohout na jediném ropuchovodu, který do země vedl a tak se král musel spokojit s líbáním čolků, které ke kýženému efektu samozřejmě nevedlo. Proto se, milé děti, určitě nedivíte, že hned druhý den dostal Jiřík nový bagr a vyrazil na králův rozkaz hledat a přivézt Zlatovlásku.

Jiřík neměl ani tuchu, kterým směrem se má za Zlatovláskou pustit a tak nepřítomně sklapl bagroatlas a vyrazil rovnou za nosem - přes dětská hřiště a zahrádkářské kolonie, dálnicí i nedálnicí, až ke konci prvního týdne své cesty dorazil do hlubokého lesa a tam na pasece narazil na plačícího jelena. "Copak, copak", zeptal se účastně Jiřík a jelen mu vysvětlil, že pláče, protože mu kanec Bivoj ze sousedního lesa nasadil parohy. To dobrosrdečného Jiříka rozzlobilo a tak zatáhl ruční brzdu, vytáhl z kabiny svou kulovnici a vyrazil na kance. Jen co ho objevil jak v mlází přemlouvá paní Daňkovou, tak to do něj napral co to šlo: "Tady máš kule, ty kanče - ty svý už nebudeš potřebovat". Když se o tom jelen dozvěděl, zářil jako kdyby byl říjen. "Děkuju Jiříku, nikdy ti to nezapomenu", řekl závazně a s hlavou pyšně vztyčenou odklusal.

Jiřík pokračoval dál ve své cestě a jak se tak nazdařbůh toulá krajinou, najednou vidí novinářskou kachnu batolící se v prachu cesty. "Copak, copak", zeptal se jí a kachna si mu postěžovala, že nemůže létat, protože jí zlomyslná cenzura přistřihla křidélka a ona teď musí k nejbližšímu rybníku pěšky. "Maličkost", řekl Jiřík a na místě ji vybagroval krásný jihočeský rybníček i s ostrůvkem. Ten den však Jiřík zažil ještě jednu příhodu. Zrovna před ním na kapotě - málem by ji přehlédl - se usadila moucha a tenounkým hlasem Jiříka prosila, aby ji vzal k sobě do kabiny, že ji pronásleduje nějaký divný pavouk. Jiřík ale usoudil, že ten den už bylo dobrých skutků dost a mouchu lžicí bagru umlátil. Však si dobře vzpomínal jak mu vedoucí Mototechny kladl na srdce, že kdyby se na bagru vyskytly nějaké mouchy, tak bude potřeba je neprodleně odstranit.

Na sklonku prvního roku své dosud neplodné cesty se Jiřík rozhodl, že se oholí, protože už se mu fousy zaplétaly do volantu. Zaparkoval bagr před holičstvím a v čekárně se pustil do četby místních novin. A srdéčko mu poposkočilo, když zničehonic narazil na inzerát: 'Královská dcera Zlatovláska, 22/165, svobodná, bez socialistických závazků, hledá movitého krále s vlastním hradem a chalupou za účelem sňatku Zn. Barva krve nerozhoduje'. Jiřík ani nečekal na holiče a hned se rozjel na zámek. Král mu tam slíbil, že Zlatovlásku dostane, ale jen když splní tři úkoly - a pokud ne tak bude o hlavu kratší. Jiříkovi to při pohledu na hlavy válející se všude okolo nepřipadalo zrovna jako nejvhodnější typ krácení a snažil se králi navrhnout, zda by mu místo toho nemohli zkrátit třeba prémie - ale rozkaz je rozkaz a tak nakonec svolil.

První den dostal Jiřík za úkol vyleštit královského Rolls-Royce pravou jelenicí, která nebyla v království k mání. "No to jsem z toho teda jelen", pomyslil si Jiřík, ale ledva to v duchu dořekl, objevil se jelen, aby mu oplatil jeho službu. A tak Jiřík popadl jelena za hřbet a začal s ním šůrovat královskou limuzínu tak horlivě, že jelenovi málem vypíchl oko o stěrače. Sám král si musel při kontrole nasadit svářečskou kuklu, aby mu ze samého lesku nezduřela sítnice. "Dobrá, dobrá, to bylo jen na zahřátí, ale do zítřka, milý Jiříku, chci aby bylo v království počato tisíc nových děti". "No tohle je silnější kafe", pomyslil si Jiřík, "sám to nezvládnu ani náhodou a kachna mi v tom těžko pomůže - to tak ještě možná čáp". Ale jen to dořekl, objevila se novinářská kachna a hned vypustila do světa novinu, že všechno pivo v království je otrávené. A tak se mužská část národa, probírající v hospodě možnou výměnu fotbalového trenéra, znechuceně sebrala a vrátila domů k překvapeným manželkám. Po skončení televizního seriálu však najednou nevěděli, co s načatým večerem, a tak bylo do rána přes tisíc manželek v očekávání. Ono jich mohlo být ještě více, ale tvrdohlavý hostinský Galileo na zprávy královské agentury jako obvykle nedbal a čepoval dál, takže kolem půlnoci mu rozjaření štamgasti místo odchodu hulákali unisono na celou hospodu: "...a přece se točí."

Jiřík tedy své zadání splnil a zbýval už jen úkol třetí - rozpoznat Zlatovlásku mezi třinácti zahalenými pannami. To ovšem připravilo horkou chvilku nejdříve královskému otci, neboť v důsledku předešlé akce v království citelně ubylo pannen a najednou nebylo kde nalézt třináctou dívku se zlatými vlasy. Řešení se ale vždy najde. Král si vzpomněl na Zlatovlásčina nevlastního děda Vševěda, CSc., který měl také zlaté vlasy protože před lety experimentoval s kamenem mudrců a s transmutací dubových pilin na zlato. Kromě toho v mládí studoval v Rusku, takže byl tak chytrý, že se v zápalu vědy zapomněl zabývat tělesnými radovánkami a byl proto ještě panic. Děd Vševěd celou akcí moc nadšený nebyl, protože zrovna smontoval model atomu v životní velikosti, někam ho založil a nemohl ho najít. Nakonec ale svolil, přestože o něm bylo známo, že z laboratoře prakticky nevychází a Zlatovlásčina otce miluje asi tak jako klokan kapesního zloděje.

Ráno třetího dne král zahalil vzpouzejícímu se dědovi jeho vrásčitý obličej bílým suknem a aby byla iluze dokonalá, tak mu za šaty narychlo nacpal dva basketbalové míče.  Pak ho uvedl do sálu, kde ho obklopil dvanácti stejně zahalenými osůbkami. Jiřík se do sálu sebevědomě vnesl s cigaretou v ruce, takže zahalené osůbky byly brzy také zahulené, ale když viděl třináct bílých rób a třináct stejně zlatých kadeří, sebevědomí ho rychle přešlo a začal litovat svého unáhlení s mouchou. Nic se ale nedalo dělat a tak Jiřík vsadil na svoje znalosti žen a po chvilce váhání ukázal na tu, která byla tělesně nejlépe vyvinuta. "Prohráls, Jiříku!", zaburácel sálem král a ukázal překvapenému Jiříkovi koho si to vyvolil. Zoufalý Jiřík se vrhl na nevinného děda Vševěda a začal mu zuřivě rvát zlaté vlasy z hlavy. A než se překvapené stráže vzpamatovaly a Jiříka od děda odtrhly, tak mu stačil vyrvat všechny až na tři poslední. A jestli ty mu nevypadly, tak je má dodnes.

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)