O Sněhurce

V jednom království žil kdysi král s královnou a ti neměli žádné děti, protože si královna hned po svatbě koupila osobní počítač a celé noci trávila před svítící obrazovkou. Postupně zanesla do počítače evidenční soubory s podrobným popisem všech svých poddaných a pak se ho vždy pokrytecky ptala, kdo je v celé zemí nejkrásnější. Až jedné bouřlivé listopadové noci konečně uhodilo do vedení a v celém zámku vypadla elektrika. Té noci královna otěhotněla a za devět měsíců se jí narodila dceruška, kterou, protože bylo zrovna úterý, pojmenovali Sněhurka.

Čas plynul a přestože počítač každý den královně hlásil, že je v celé zemí nejkrásnější, ve Sněhurce jí pomalu rostla konkurence. A přesně v den jejích 17. narozenin už počítač neudržel programovací jazyk za zuby a na obrazovce se objevila Sněhurčina fotografie. Královna nechala okamžitě poslat pro dvorního ajťáka Ferdinanda a poručila mu, aby počítač zavezl do temného lesa a tam všechny soubory se Sněhurkou vymazal.

Když Ferdinand naložil pécéčko na káru, přichomýtla se k němu sama Sněhurka a zeptala se, zda by s ním mohla do lesa. Ferdinand věděl, že Sněhurka má přírodu ráda a tak vyrazili oba. Za pár hodin dorazili do temného lesa a zatímco se Ferdinand vrtal v počítači, Sněhurka se natáhla do prosluněné trávy, aby si zdřímla. Práce šla ale dosti ztuha. Ferdinand nebyl žádný zkušený hacker a jeho vymazávací úsilí mu každou chvíli hatila vzpříčená klávesa "delete"  a nebo čáry pekelné - jak jinak si vysvětlit tajemná zaříkávadla typu "error reading from file", "fatal error: file not found" či "java.lang.OutOfMemoryError", která mu neustále křižovala obrazovku. Co chvíli se kouřilo jak z počítače, tak z Ferdinanda. Když se začalo smrákat, Ferdinandovi se konečně podařilo Sněhurčinu elektronickou stopu jakž takž zahladit a jak byl binárně uondaný, na spící Sněhurku zapomněl a vrátil se na zámek bez ní.

Sněhurka se ráno probudila celá rozlámaná, opláchla se ve studánce a chvíli jen tak bloumala lesem a přemýšlela kudy vede cestička k domovu. Všechny cestičky ale vedly do Římečka a tak v poledne celá ucaprtaná dorazila k malé chaloupce. Protože bylo odemčíno, vlezla si dovnitř a ocitla se v malé světničce se stolečkem a sedmi židličkami. Pak následovala ložnička se sedmi postýlkami, obyváček se sedmi křesílky a nakonec koupelnička a v ní sprcha se sedmi dírkami. Sněhurce se v chaloupce moc líbilo, i když se při prohlídce několikrát bouchla o futro a venku se vzpříčila v zahradním altánku. Ale protože byla unavená jak vandrák, odložila si a trochu se napříč postýlkami natáhla.

A jak tak podřimuje, najednou slyší tenoučké mužské hlásky: "Kdopak to seděl na mé židličce? A kdopak to jedl z mé mističky? A kdopak to pil z mé skleničky? A kdopak se to sprchoval mojí sprchovou dírkou? A kdopak se to utíral mým ručníčkem? A kdopak to seděl v mém křesílku?" a nakonec se nad Sněhurkou objevily dvě rozzářené oči, patřící Šmudlovi a pisklavý hlásek povídá: "...a já mám pocit, že ráno byla moje postýlka bez téhle potvůrky se sedmi otvůrky". A tak se Sněhurka seznámila se sedmi trpaslíky, kteří v chaloupce bydleli a odtamtud dojížděli autem do dolů v Kladně, kde kutali uhlí. Teda až na Kejchala, který měl práci ve štole zakázanou, protože znehodnocoval výsledky měření na nedaleké seismologické stanici, a tak dělal místo toho na kladenském zdravotním středisku maskota. Říkali mu Don Kýchot. Sněhurka se brzy v chaloupce zabydlela a úspěšně zapomínala na život na zámku. Ráno poslouchala rádio nebo chodila do lesa na houby a odpoledne prala trpaslíkům špinavé peníze nebo jim spravovala šortky, které si propálili, když se chodili tajně opalovat do mikrovlnné trouby.

Nejradši ze všeho však měla Sněhurka večery, kdy v krbu vesele praskala párátka a trpaslíci jí vyprávěli jak vlastně přišli ke svým jménům. Kupříkladu Kejchal se původně jmenoval Otužilec, jenže jednou se při hře na schovávanou omylem zabouchl do ledničky, která šla otevírat jen zvenčí a zbytek si jistě domyslíte. Šmudla se zase původně jmenoval Josef, ale asi před rokem trpaslíkům začalo nějak blbnout zapalování na autě a Prófa zjistil, že jedna svíčka je vadná. A tak nacpali Josefa do příslušného válce s krabičkou sirek a vždycky, když šel píst nahoru a z karburátoru byla vstříknuta směs, tak Josef škrtnul. Když ho odpoledne vytáhli - nejprve z válce a potom z kádinky s ředidlem, tak ho chtěl Rejpal nejprve přejmenovat na "Reklama na opalovací krém Nivea", ale to bylo moc dlouhé a tak se ujal Šmudla.

Toho večera se Sněhurka dozvěděla i o jejich skupinovém řidičáku. Když totiž trpaslíkům zrušili dělnické jízdenky na metro, takže už pro přepravu nemohli používat potrubní poštu, rozhodli se, že si koupí auto. Pochopitelně ho žádný kvůli tělesným proporcím nemohl řídit sám a tak si udělali papíry na auto v tomto složení: Štístko, Stydlín a Šmudla ovládali dole spojku, brzdu a plyn; rozkročený mezi předními sedadly stál Kejchal a ovládal šaltr páku; na předním sedadle stál Dřímal a jemu na ramenou seděl Rejpal, který točil volantem. Protože však byl pořád příliš nízko na to aby něco viděl, tak přilepili Prófu leukoplastí na palubní desku a ten odtud celou akci řídil. Při jízdě pak vzduchem neustále létaly krátké úsečné příkazy, takže výlet s trpaslíky byl zážitek připomínající plavbu v atomové ponorce.

Sněhurky si trpaslíci velmi vážili, protože doma chodila jen ve spodním prádle a není tudíž divu, že se jim večer, když se vracívala z koupelny zabalená jen do ručníku, velice podezřele nadzvihovaly peřinky. Zkušenější Prófa jednou navrhnul, že by se mohli střídat a dělat Sněhurce při koupání špunt ve vaně, ale ostatní trpaslíci byli ještě mladí a hloupí a tak se veškerá erotická aktivita v chaloupce i nadále redukovala na kradmé pohledy zpodpeřiny. Šmudla se sice jednou za vlahé letní noci o něco pokusil, ale Sněhurce se to asi moc nelíbilo, protože ho ráno přivázala za nudli k posteli. Stydlín o chvilku později v koupelně do Sněhurky narazil, zrovna když si sundávala z kalhotek bodláky, a tak silně při tom zčervenal, že ještě cestou do práce vyvolával silné atmosferické poruchy. V meteorologické literatuře se dodnes citují pod názvem "Ruda záře nad Kladnem".

Mezitím se na zámku děly jiné věci. Královna hned po osudné noci nažhavila své PC a vzrušeně naťukala do stroje svou oblíbenou otázku. Jaké ale bylo její zklamání, když se na obrazovce opět objevil známý Sněhurčin popis, pouze s jinou přechodnou adresou. Ferdinand byl evidentně břídil a amatér. Královna pochopila, že tentokrát musí věci uchopit do vlastních rukou a tak si nasypala do mošničky pár hrstí otráveného zrní, proměnila se v ježibabu a vyrazila k chaloupce. Pěšky. Na koštěti nelétala od té doby, co jí ho nějaký dobrák namazal zubní pastou a král se jí pak večer v ložnici poťouchle smál, že to s tou intimní hygienou nemusí tolik přehánět.

Když se čarodějnice dobelhala k chaloupce bylo už odpoledne a Sněhurka zrovna rozdělávala v hrnci sádru, protože z Kladna volali, že Dřímal cestou ze směny usnul na jezdících schodech a ošklivě se potloukl. Ježibaba Sněhurku pochválila, že se o ně tak hezky stará a zeptala se starostlivě zda nemají v chaloupce myši a aniž vyčkala odpovědi, vnutila Sněhurce hrst otráveného zrní. Sněhurka se moc nebránila, protože si vzpomněla, že Prófa po posledním flámu něco o bílých myškách opravdu říkal a zrní s povděkem přijala. Sotva však ježibaba vytáhla paty z chaloupky, Sněhurka dostala ukrutný hlad a protože se kvůli té sádře ještě ani nenaobědvala, tak zrní sezobala sama - slepice jedna. A následky se brzy dostavily.

Když se trpaslíci i s kulhajícím Dřímalem vrátili, nalezli Sněhurku ležet v bezvědomí na podlaze. Nejdřív si mysleli, že na sebe neopatrně převrhla sádru, protože už začínala trochu tuhnout, ale pak Prófa odborně zjistil, že ještě dýchá a tak ji prozatím uložili do skleněné rakve na půdě a čekali co se bude dít. Za pár dní projížděl kolem chaloupky princ, který si zrovna hledal nevěstu a ptal se jestli o nějaké nevědí. Trpaslíci se ale báli, že by jim princ odvedl jejich oblíbenou večerní kratochvíli pryč a proto Sněhurku v rakvi na půdě zatloukli. Ne, nebojte se, milé děti, samozřejmě jenom obrazně. Princ tedy odtáhl s dlouhým nosem a nějakou dobu se pak živil v italském kabaretu La Corte dei Miracoli jako Pinocchio. Trpaslíci v chaloupce po jeho odchodu Sněhurku vzkřísili a co se tam potom dělo dál mi není známo. Ale asi to byly moc pěkné věci, když i tak tolerantní člověk jako byl Jára da Cimrman o tom pohoršeně napsal: "A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se rozmnožujou".

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)