O Šípkové Růžence

Za devatero houštinami a devatero potoky rozkládalo se království, ve kterém se králi a královně právě narodila dceruška Růženka. Na zámku z toho byla veliká radost a každý kdo měl nohy spěchal, aby mohl novou princeznu pozdravit. A jak už to tak v lepších rodinách bývá, král se rozhodl pozvat na křtiny tři sudičky, aby daly princezně něco hezkého do vínku. Jenže v tom chvatu při rozesílání pozvánek zapomněl na to, že v království žije ještě čtvrtá sudička - a to v malé komůrce, vysoko v černé věži, kam ji před lety kvůli žloutence umístili do karantény, a pak na ni zapomněli. Sudička ale nezapomněla a jak se k ní zezdola doneslo, že se narodila princezna, rozhodla se, že také přispěje.

O křtinách bylo na zámku veselo, protože král nebyl žádný skrblík a tak se pečení bažanti střídali s nadívanými jazýčky a sudy medoviny se ladně pohupovaly na vlnách tokajského. Kvečeru král vybídl tři sudičky, aby přistoupily ke kolébce a něco princezně popřály. První sudička tedy položila princezně do kolébky růži a prorokovala, že bude brzy nejkrásnější v celém království. Druhá sudička jí do kapsičky vstrčila zlaťák a popřála jí, aby byla hodně bohatá. A konečně třetí sudička jí dala do vínku láhev Pražského výběru a pravila, že nalezne nevšední zalíbení v rockové hudbě. A v tom okamžiku se k postýlce protlačila čtvrtá sudička, vhodila do ní černou pentli a do překvapeného ticha vyřkla osudová slova: "Však v den svých dvacátých narozenin si princezna zvorá život" - načež se otočila a zmizela jako pára nad hrncem. Tento incident do jinak slavnostní nálady vhodil vidle chmur, ale čas všechny obavy vyléčí a jak princezna rostla a krásněla, všichni na kletbu postupně zapomínali.

Růženka se stala miláčkem celého království. Sice si občas trochu zalumpačila - tu a tam přilepila nehybné hradní stráži za ucho žvýkačku, jindy zase v kuchyni vhodila do rýžové kaše hrstičku cementu, takže velvyslanci z Vietnamu, který byl zrovna na státní návštěvě ji potom museli z žaludku vyoperovat majzlíkem - ale co by člověk roztomilému dítěti neodpustil. A jak Růženka pomalu vyrůstala z dětských střevíčků, tak se víc a víc chovala jako vznešená princezna a rodičům dělala jen samou radost. Král s královnou jí za dobré vysvědčení koupili nějaké ty privatizační kupóny a Růženka byla brzy nejen nejhezčí, ale i nejbohatší v celém království.

Nad rozkvetlou loukou dětství se ale pomalu začínaly stahovat mraky. Do výchovného a vzdělávacího procesu zasáhla síla před jejíž mocí se musí sklonit i ten nejmocnější královský majestát. Puberta.

Jak bylo prorokováno třetí sudičkou, v Růžence se vyvinula nevšední láska k rockové hudbě. Král s královnou však její nadšení pro Bon Jovi příliš nesdíleli a ani King Crimson či Queen jim k srdci nepřirostli, a to přesto, že jejich hudba každý den otřásala zámkem i podzámčím. Královští rodiče holdovali spíše dechovce (neboli jak Růženka posměšně říkávala "dech ovce") a tak se do jejich vztahu postupně dostávalo určité napětí.

A tím nemám na mysli jen 220, které nonstop pulsovalo Růženčinou hifi soupravou. Na diskotékách s princeznou úspěšně lomcovaly hormony a brzy se za ní do zámku začali trousit různí povaleči s náušnicemi v nose, hippies s dlouhými vlasy, ve kterých by se daly brambory nejenom sázet, ale hned by se mohly i mastit, dále vagabundové, somráci, feťáci, darmošlapové, čundráci a jiné pochybné existence, které v noci přespávaly v hradním příkopu a přes den se rozvalovaly v audienční síni se sluchátky na uších a dívaly se šlechticům z cizích zemí vyzývavě do ksichtu. Králi začínalo docházet, že se někde vloudila chybička. Vůbec se mu nelíbilo, že si Růženčini přátelé během audience půjčují jeho žezlo a bubnují si s ním do rytmu, nehledě na věčně posmrkané gobelíny a lahváče, válející se pod trůnem.

Ještě hůř na tom byli dvořané, jejichž obytné komůrky měly ke zvukotěsnosti tak daleko jako Růženčini nápadníci k urozenosti. Lokajové, pážata, písaři i purkrabí byli armádou decibelů zcela obklíčeni a začínali se houfně stěhovat blíž ke královskému letišti, aby měli trochu klidu. Mnozí se rozpomněli na starou kletbu a začali princeznin "zvoraný život" chápat jako vysvobození ze současného stavu. Jako příslib změny. Ti nejradikálnější ale chtěli mít jistotu, že věštba není po 20 letech promlčená a aby k nějaké orbě poměrů skutečně došlo, rozhodli se vyjít osudu vstříc a složili se princezně k narozeninám na traktor.

Růženku dárek opravdu potěšil, protože létající koberec, který dostala k devatenáctinám, už byl proklovaný od neodbytných ptáků-stopařů a nelétal. Po dlouhé době tedy zase dvořany srdečně objala a jala se na traktoru drandit. S motorem rozžhaveným do běla princezna objela celý zámek, vjela dokonce i do zámeckého divadla, kde vyorala všechny diváky z první brázdy, a to ji uvedlo do takového nadšení, že se vykašlala na zbytek oslav a celý den jen jezdila na svém traktoru. Marně na ni rodiče naléhali, aby se přišla alespoň najíst, marně na ni sudička z černé věže volala, aby se přišla podívat na její starý kolovrátek. Teprve krátce po půlnoci, když traktoru došlo palivo se Růženka zastavila a zjistila, že kritický den uplynul aniž by se jí cokoliv zlého stalo. Měla z toho takovou radost, že na zámku pro své společenské odpadlíky uspořádala do té doby nevídanou pařbu. Reprobedny duněly, konfety poletovaly vzduchem a alkohol tekl plným proudem. Není divu, že se všichni zmrskali do němoty a k ránu usnuli hlubokým spánkem. Zbytek zámku si kvůli tomu řevu musel vzít trojitou dávku prášků na spaní, takže nakonec spali úplně všichni. A spali a spali a spali, po mnoho a mnoho a mnoho let. A zámek zatím zarůstal šípkovým trním.

Starosti s pubertální ratolestí měli i v sousedním království, kde právě dospíval princ Ruda. Jeho rodiče však byli podstatně přísnější a jen co si Ruda začal pobrukovat Phila Collinse, král ho poslal nekompromisně k šípku. A tak si milý princ sbalil spacák, v královské kuchyni nafasoval pár konzerv a vyrazil k zámku, o kterém se říkalo, že je zcela zarostlý šípkovým keřem. Teď si asi říkáte, milé děti, proč si s sebou na cestu nesbalil raději buchty, jak jsme na to v pohádkách zvyklí. To si ale jednoduše vysvětlíme. Pan král mu totiž v rámci disciplinárních opatření zakázal mejdany i diskotéky, takže o balení nějakých buchet nemohlo být ani řeči.

Tak či tak, po několika dnech trmácení se Ruda doplahočil až k šípkem zarostlému zámku a když obhlédl situaci, poklesla mu čelist. Tak hustým keřem se neprobije ani za 50 let! Naštěstí se ale ukázalo, že hned opodál táboří klub Rychlých šípků, což nebyli žádní nemytí trempové, ale čestní hoši, kteří uměli přiložit ruku k dílu. Jejich vedoucí také princi hned nabídl, že mu s šípky pomohou, jen co ukončí lov bobříků. Jejich kožešina byla tenkrát v království velice dobře placená a Rychlé šípky si jimi vydělávaly na fond solidarity. Co řekl, to taky splnil a druhý den ráno, když už po bobřících nebylo široko daleko ani památky, si chlapci vyhrnuli rukávy a pustili se do práce. A ještě téhož večera byl vstup do zámku volný - děti a důchodci polovic.

Princ se radostně rozběhl dovnitř a brzy pochopil, co se stalo. Po chvilce hledání nalezl i princeznu, líbezně spící v zámeckém sklípku. Málokterý mladý muž by v takové chvíli nepodlehl pokušení a tak se princ sklonil, aby krásnou princeznu políbil na malinové rty. Letitý zápach slivovice, linoucí se z jejich úst, ho však donutil na poslední chvíli změnit plán a tak raději uvařil ve vaně černou kávu a postupně přivedl celý zámek k sobě. V zámku vypuklo veliké nadšení, princezna se zastyděla, rodičům se omluvila, své povedené přátele vyvezla v kolečku na hnůj a slíbila, že s rokenrolem je konec. Princ Ruda pak požádal krále o Růženčinu ruku, kterou za velké zásluhy na místě dostal a zbytek Růženky k tomu. A tak zbývalo jen rozloučit se s Rychlými šípky. Ruda jim každému pevně stiskl ruku a dojatě řekl: "Mockrát vám děkuju, kamarádi. Bez vás bych to nikdy nedokázal."

"Jakýpak děkuju", ozval se pihovatý pokladník klubu. "Socialismu už odzvonilo. My jsme teď soukromníci a dostaneme čtrnáctset padesát Kč za prosekání houštiny. A že jste náš nový zákazník, tak jestli chcete, tak Vám za dvě stovky zazvoníme na zvonec a pohádky bude konec."

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)