O Červené Kalkulce

Byla jednou jedna holčička a ta měla hrozně ráda pohádku 'Obušku z pytle ven'. Vydržela si ji hrát od rána do večera a tak není divu, že když se jí ve škole zeptali čím chce být, sebevědomě prohlásila, že se dá k policii. Již dávno jí nesmírně imponovalo, když viděla, jak hlídka Veřejné bezpečnosti vyvádí na Mikuláše z hospody opilého čerta. Ti stateční chlapíci v uniformách se ho vůbec nebáli a nedali se zmást ani jeho zbabělým voláním: "Co blbnete, volové, já jsem taky chlupatej!". A jindy jí zase imponovalo, když viděla jak hlídka Veřejné bezpečnosti na Mikuláše v hospodě vyvádí. Zkrátka a dobře o jejím osudu bylo rozhodnuto. Tedy až na jednu maličkost. V tom království platil takový zvyk, že kdo byl u policie, musel být ve Straně. Holčička však byla cílevědomá a nechtěla zaprodat svůj dětský sen nějakým zásadám nebo morálce a proto vstoupila. Před lidmi ale takovou věc neutajíš a zlí jazykové začali hned roznášet, že holčička to udělala ne proto, že by se ztotožňovala s ušlechtilými ideály Strany, ale z naprosto chladné kalkulace. A tak jí brzy začali všichni říkat Červená Kalkulka.

Jako většina začínajících strážců veřejného pořádku i Kalkulka zahájila svoji profesionální dráhu u dopravní policie. Každý den pilně přepočítávala pokuty, dobíjela vybité pendreky a cídila radary. Jelikož ale v té době také dospívala v ženu, probouzely se v ní kromě různých ušlechtilých ideálů také takové ty normální potřeby jaké máme my všichni - obyčejní smrtelníci. A tak jen co odpoledne dopucovala poslední radar - hupky šupky - hned pelášila na místní nudistickou pláž, kde zasněně pozorovala jak chlapci dospívají v muže. Ti, kteří už dospěli dostatečně na Kalkulku rozverně volali: "Kalkulko, Kalkulko, pojď se podívat - my už jsme taky chlupatý". Kalkulka se smála, jakože ona i opakovanému žertu rozumí a pokračovala dál. Zjistila totiž, že v křovinách za pláží lehává zkušený opilec Rumcajs se svojí ženou Nymfo-Mankou a tak je potajmu špízovala a jejich milostné hrátky pozorovala policejním triedrem. Jednoho krásného dne to však její služební píle nevydržela a Kalkulka k dovádějící dvojici přistoupila a přísně povídá: "Ale, ale, pane řidiči, copak nevidíte, že je tady zákaz stání?" Pan Rumcajs se přikryl novinami a začal nesrozumitelně blekotat, ale to už se Kalkulka za svoji horlivost zastyděla a tak rychle dodala: "No, pro dnešek z toho nic dělat nebudu, ale ty ojetý gumy už příště nechci ani vidět, pane řidiči" - a chvatným krokem se ubírala zpátky. Celá z té příhody zčervenala a na pláži na ni puberťáci povykovali: "Kalkulko, Kalkulko, skoč se do vody opláchnout - jsi celá umatlaná od stranické legitimace". Měla z toho ostudu po celém městečku.

Kalkulka ovšem na lidské drby nedala a dál se pečlivě věnovala svojí kariéře, protože to jednou chtěla dotáhnout alespoň na majora Zemana. A tak posilovala, chodila na kurzy střelby a četla Sherlocka Holmese. Obzvláště ráda běhávala pro kondici v lese. Tam sice žila spousta zlých vlků, ale Kalkulka měla přes tepláky obvykle přehozený služební samopal, takže se ničeho bát nemusela. To spíš zvířátka si na ni musela dávat pozor. Několika ještěrkám při joggingu ušlápla ocásek a dvěma zvědavým zajícům, okounějícím podél pěšinky, vykopla přední zuby. A nejen zvířátka si před ní nebyla jistá. Párkrát se pokusila zmermomocnit i myslivce Neposedu, který již nějakou dobu vzněcoval její mladistvou fantazii.

Marná sláva, tělu neporučíš. Jednou když doběhla k posedu, kde se mladý hajný krčil na číhané, Kalkulka odhodila tepláky i morální zábrany a docela sprostě na něj volala: "Hej, obušku, z pytle ven!" Její hlas se nesl dubinou tak silně, až se červenaly všechny jahody a maliny na pasece a myslivec pak měl po lese takovou ostudu, že si na něho zvířátka ukazovala pacičkami a zpoza buku na něho posměšně pokřikovala "Pyj, Bušku, pyj, dnes cosi zvíš". A to nebylo všechno - za měsíc se situace opakovala, s tím rozdílem, že Kalkulka zanechala neúčelného halekání, docela chladnokrevně myslivce z posedu sklepala a už už se chystala na něho aplikovat nějakou rumcajsovinu. Myslivec se naštěstí rychle vzpamatoval, nahmátl kus dřevěného zábradlí a Kalkulku, snažící se ho hanebně zneužít, přetáhl po hlavě. Než se hárající nešťastnice vzpamatovala, myslivec se sebral a pelášil pryč. Když se tohle dozvěděla zvířátka, tak se smála, až se popadala za bříška a hned po celém lese umístila cedulky: "Nedotýkati se ani myslivců spadlých na zem". Tohle už bylo moc i na ty nejotrlejší orgány a tak v zájmu nastolení pořádku dostala Kalkulka stranickou důtku, myslivec nový visací zámek na posed a zvířátka zákaz shromažďování v lese.

Pohádky ale samozřejmě nekončí stranickou důtkou a tak se Kalkulka nad sebou pouze trochu zamyslela, zjistila, že zamýšlení nemá v popisu práce a život šel dál. Kalkulka pomalu stoupala po služebním žebříčku, myslivec se oženil a znuděná zvířátka se dala na kondiční turistiku. Kalkulka je chodila pravidelně kontrolovat, zda necupkají v protisměru a při jedné takové obhlídce narazila na vypelichaného vlka. Vlk si stěžoval, jak se ten život těžce stíhá, protože teď musí například donést své babičce k narozeninám košík s vlčími laskominami a tak nebude mít čas dojít si do čistírny pro nový kožich. Kalkulka chápavě pokývala hlavou a řekla, že takhle bez pořádného kožichu ale chodit nemůže, že na to jsou paragrafy a že za exhibicionismus je až 5 let - což je pro vlka, milé děti, takřka doživotí. A protože se z ní po stranické důtce stala dobračka, nabídla se, že košík babičce zanese sama. S tím se rozloučili a vlk odklusal do města.

Během cesty si Kalkulka říkala 'Copak má asi babička dobrého?' a nahlédla do košíku. Na vrchu zahlédla drcenou majoránku a hned si pomyslela, liška mazaná, že ta by jí mohla pomoci při jejím vytouženém služebním postupu na majora. Celý sáček si nasypala do pusy. A protože už měla i hlad a potřebovala majoránku něčím zajíst, tak si sedla na pařez a sežrala babičce všechno. Když dorazila do vlčí chaloupky, babička ji přívětivě přivítala: "I propáníčka, to jsou k nám hosti - copak jsi mi přinesla dobrého, dcerunko?" Kalkulce najednou přišlo trapné že nic a tak vytáhla služební pistoli a vlčí babičku zastřelila. A protože měla ještě pořád hlad, tak si ji upekla v troubě a sežrala ji i s chlupama. Ale co čert nechtěl, za chvíli uviděla jak se k chaloupce z lesa blíží vlk, naparující se ve vyčištěném kožichu. Hbitě na sebe mrskla babiččin klobouk a brýle a vklouzla do postýlky zrovna v okamžiku, kdy vlk vběhl do dveří.

Ten se za nimi prudce zastavil a začal si babičku z dálky nedůvěřivě prohlížet:

"Babičko, jak to že máš tak malé uši?", zeptal se překvapeně.
"No to abych tě hůře slyšela", snažila se Kalkulka napodobovat babiččin hlas.
"A babičko, jak to že máš takové malé oči?"
"No přece abych tě hůře viděla."
"A babičko, proč máš tak malý čenich?"
"Protože tě už nemůžu ani cejtit!", odsekla Kalkulka, neboť jí vlkovo vyptávání začalo lézt na nervy a kromě toho o vlkovi všichni věděli, že si nemyje nohy a tak výjimečně nemusela lhát.
"A babičko, proč máš tak malé zuby?" pokračoval vlk.
"Aby se měli hloupí vlci na co ptát", měla už na jazyku Kalkulka, ale ovládla se a pokračovala babiččiným hlasem: "Přece abych tě mohla hůře sežrat".
Dementnímu vlkovi ale ještě pořád nic nedocházelo a tak se ptal nevzrušeně dál.

"A babičko, proč máš tak malé tlapky?"
"Přece abych tě mohla hůře obejmout" - to už zase nelhala, protože kdo by taky rád vlka objímal, viďte děti.
"A babičko, proč máš tak málo chlupů?"
"Protože se každý den holím", snažila se Kalkulka vlka vypudit nesmyslnými odpověďmi. Jenže marně.
"A babičko, proč máš tak malé nožičky?"
"Abych tě mohla lépe kopnout do břicha", řekla už namíchnutá Kalkulka natvrdo.
"A babičko, jak to, že nemáš vůbec žádný vocas?"
Tak tohle už bylo i na Kalkulku moc.
"Sprosťáku!", zaječela a slezla z postele.

"A vůbec - mě už tahle pitomá pohádka stejně nebaví", dodala naštvaně, práskla dveřmi a odešla do služby.

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)