Nezničitelná melodie (Beethoven)

Melodie nás provází celý život.  Ať si je pískáme ráno ve sprše, vyťukáváme prsty do dřevěné desky pracovního stolu nebo pobrukujeme při čekání na milou, krouží kolem naší hlavy jako delfíni kolem výletní plachetnice.

Díky nehynoucímu úsilí hudebních skladatelů je z čeho vybírat. Některé si zahrály ve filmech (Born Free, Henry V,  E.T.), jiné v muzikálech (Les Misérables, Phantom of the Opera) a pár chytlavých najdete i v dílech klasiků (Rachmaninov, Grieg, Dvořák, Schumann). Pro každou náladu se nějaká najde - burcující, zasněná, uklidňující, rozverná, zádumčivá či inspirující.

Většina melodií se kolem nás jen mihne, pár se jich zastaví na kus řeči a jen několik vyvolených nás věrně provází kratšími či delšími úseky našeho života. Dříve nebo později se ale každá melodie oposlouchá - tu uvízne na skalisku zapomnění, tu ji odvane duch doby a nebo ji čas rozdrobí a rozkutálí po podlaze. Existuje však jedna výjimka z tohoto pravidla. Melodie, kterou jsem slyšel snad už tisíckrát a kdykoliv ji slyším znova, omámí mě stejným kouzlem jako když jsem ji před mnoha lety slyšel poprvé. Je to Beethovenova Óda na radost. Na ní si zub času dokonale vylámal zuby.

A není to proto, že bychom ji úzkostlivě přechovávali ve skleněné skříňce jako porcelán po babičce. Právě naopak. Málokterá melodie byla za svého života tak bita. Zrovna minulý měsíc jsem ji slyšel napasovanou do reklamy na prací prášek. Jednou jsem ji slyšel na něčí svatbě v podání tak příšerně mňoukavého syntetizátoru, že místní psi z ní ještě dnes musí mít hrůzu. Taky jsem ji kdysi dávno ke svému překvapení rozpoznal v Hradci u nádraží zhruba ve tři hodiny ráno v podání neznámého opilce. A to nepočítám ideologická znásilnění. Ne, tím nemám na mysli hymnu Evropské Unie. V 70. letech objížděl sovětský blok jeden poblouzněný americký zpěvák jménem Dean Reed a ten na její nápěv složil textově plytkou bolševickou častušku - a za to byl komunisty povýšen na závozníka pokroku. Zkrátka, obhroublého zacházení si tahle melodie užila až až.  Ale přestože se o ni v průběhu historie otřel kde kdo, je pořád stejně průzračná jako voda z islandského ledovce.

Je to vlastně takový malý zázrak. Jako když vezmete káru, naložíte na ni nevěstu ve svatebních šatech a protáhnete ji myčkou na auta. Jenže místo, aby z těch kartáčů vyjela celá splihlá a pocákaná, tak ona si dál hrdě stojí ve své neposkvrněné bílé říze a vlasy jí nádherně vlají ve větru. Tuhle melodii prostě nezničíte. Je stále svěží jako jarní louka. I když dnes slaví už 190. narozeniny. Svět ji poprvé uslyšel 7. května 1824 ve vídeňském Theater am Kärntnertor. Toho památného večera ji zazpívalo následující kvarteto sólistů.

Henriette Sontag (soprán)
Caroline Unger (alt)
Anton Haitzinger (tenor)
Joseph Seipelt (bas)

K dirigentskému pultíku se nominálně postavil sám Beethoven, ale protože už v té době prakticky neslyšel, provedení de facto řídil Michael Umlauf, který v pozadí nenápadně udával takt (skoro bych řekl "taktně", ale nebudu to s těma hříčkama přehánět). Mimochodem, obě protagonistky byly v době premiéry velmi mladé. Henriettě bylo 18 a Carolině 21. Na takové mládí dnes narazíte spíš na YouTube než v koncertních síních.

Óda na radost je zasazena do posledni věty Beethovenovy Deváté symfonie a autor nás od prvního taktu nenechá na pochybách, že budeme svědky nadmíru neobvyklého představení. Hned úvodní akord musel tehdejší vídeňské publikum pořádně vystrašit. Věta začíná dramatickým až srdceryvným výkřikem, který Richard Wagner nazval "fanfára hrůzy" (Schreckensfanfare). Hector Berlioz si ve svých zápiscích povšiml, že se v tom akordu nalézají všechny tóny diatonické stupnice. Je to jakobyste si sedli ke klavíru a stiskli najednou sedm bílých kláves v řadě. Pokud klavír nevlastníte, představte si prostě, že šlápnete sedmi kočkám současně na ocas a vzniklý zvuk přetransponujete o oktávu níž. Kdybyste něco takového vepsali na konzervatoři do své zápočtové kompozice, tak vás profesor skladby okamžitě vyhodí od zkoušky. Ale pan Beethoven si přesně takhle začne neslavnější větu světové symfonické literatury.

To, že byla poprvé uvedena v divadle má svou logiku. Duch klasického řeckého dramatu se stále vznáší nad neklidnými vodami zahájení a jeho přítomnost podtrhují i následné recitativy, ve kterých se basisté dohadují s orchestrem o smyslu celého díla. To tu ještě nebylo, aby si někdo v průběhu symfonie zapisoval její recenzi přímo do partitury. Orchestr postupně přednese krátké fráze z předchozích vět a kontrabasisté - jako mluvčí autorova podvědomí - je jednu po druhé zavrhnou. Jen u Adagia je trochu cítit, že váhají - Beethoven tu klidnou zátoku sentimentality asi neopouštěl rád. Když však konečně zazní náznak tématu radosti, kontrabasisté se dychtivě semknou a vyjádří svůj souhlas vzestupným intervalem. A tímto přitakáním celá unikátní předscéna končí. Pomyslná světla v sále zhasínají. Opona se otevírá.

První provedení melodie svěřil Beethoven opět kontrabasům a to bez jakékoliv harmonické podpory. Téma radosti se vynoří pomalu a potichu jako zřídlo, které vyvěrá ze samotných hlubin duše. Krůček za krůčkem stoupá opatrně vzhůru - nejprve ve violách a později v houslích - jako by sbíralo sílu než se vrhne do víru orchestru. Uvážíme-li s jakou zálibou se Beethoven v tomto období oddával variacím, je s podivem, že tuto trojnásobnou exposici provedl bez jediné změny melodické linky. Vnitřní kázeň a trpělivost se kterou tak učinil mi vždycky připomínala jednu pasáž z mé oblíbené dětské knížky.

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!" "Co mám dělat?" zeptal se malý princ. "Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..." (Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

A přesně tak to Beethoven navlékl. S každým taktem si k té radosti přisedá o kousek blíž.

Dekáda, která premiéře předcházela pro něho nebyla nejúspěšnější. Nekonečné tahanice o poručnictví nad synovcem Karlem, vleklé zdravotní problémy, neúspěšné románky s nesmrtelnou milenkou a dalšími ctitelkami, výrazná tvůrčí krize a v neposlední řadě i ztěžklá politická atmosféra pokongresové Vídně skladatele neúprosně vysilovaly. Čerstvému padesátníkovi muselo být jasné, že radost je plachý tvor a za daných okolností si k němu těžko najde přirozenou cestičku. A tak se rozhodl udělat to, co by na jeho místě udělal každý beethoven -  ochočit si tu radost hudbou. Proto se na hlavním tématu neodváží změnit ani notičku. Proto při jeho prvním uvedení téměř nedýchá. Jen aby tu lišku (radost) nevyplašil. A tutti celého orchestru ho za to odříkání odmění vítězným ohňostrojem.

Jak už to tak ale v životě bývá, kdykoliv se zdá, že je vyhráno a můžeme se vyvléci z obranného zavinutí, odkudsi se vynoří Osud a dá nám pěstí pořádně do břicha. Fanfára hrůzy se vrací v plné síle a jedním poryvem větru rozmetá celou pečlivě budovanou stavbu na kousíčky. Tomu se říká tvrdé procitnutí ze sna. Možná je to i hořká připomínka, že skutečná radost nepramení z neživých nástrojů, ale z lidské sounáležitosti. A jakkoliv precizně Beethoven to instrumentální drama zrežíroval, v konečném efektu to byla jen stínohra. Ta radost, kterou prakticky za ruku dovedl až sem, se najednou zhroutí jako domeček z karet.

A v tomto psychologicky citlivém momentu Beethoven vytáhne z rukávu trumfové eso.

Lidský hlas.

O Freunde, nicht diese Töne!
Sondern lasst uns angenehmere anstimmen,
und freudenvollere.

Tak všechno nejlepší k těm stodevadesátinám, Ódo.

Myslím, že i starému jezevcovi z Bonnu by se tohle provedení líbilo.