Můj tatínek byl veverka. Ale slušná veverka.

Můj tatínek byl veverka. Já vím - říkáte si - veverka to je jen taková načinčaná krysa, která umí obratně šplhat. Ale můj táta byl jinej. On nikdy moc šplhat neuměl. A taky se mu to párkrát při cestě z hospody domů pěkně vymstilo.

Táta se o nás vždycky hezky staral. Opravoval louskáčky, na podzim strhával starou kůru a když jsme někde proběhly houštinou, vyčesával nám z kožíšků bodláky. A při tom nás lechtal za ušima. Že by doma nebylo co jíst to neexistovalo a občas nám dokonce z popelnice nosil arašídy v čokoládě. Jednou z ní chudák nemoh vyskočit, protože byla skoro prázdná, a vysvobodili ho až ráno popeláři. Ty museli koukat co to na ně vyběhlo!

Do politiky se tatínek zrovna nehrnul. Ani v době procesu s protistátním spikleneckým centrem lišky Bystroušky se nesnížil k podepisování rozhořčených peticí. A vedoucí úlohu jezevců ve společnosti taky moc neřešil. Ovšem jezevci jsou šelmy lasicovité a tenkrát si náramně zakládali na tom, že jsou všem savcům třídním předvojem. Zvířátka musela jezdit na školení a učit se nazpaměť dlouhé odstavce z klasiků vědeckého jezevcismu. Táta nám pak doma říkal, že to nejsou žádný šelmy, ale starý jezevci. A my se tomu se ségrou smály až se třásla celá osika. Ne že by to bylo tak vtipný, ale měly jsme tátu rádi a tak jsme mu chtěly udělat radost. On se nám za to odvděčil tím, že nás nenutil abysme chodily na akce Šelmistického svazu mládeže. A tak zatímco ostatním mláďátkům při čestné stráži u hrobu neznámého jezevce dřevěněly tlapky, my jsme si hrály s kolčavama na schovávanou a nebo s netopýrama na slepou bábu. Ty netopejři si ale místo šátku přes oči museli dávat špunty do uší.

Málem jsme se měli i líp. Sysel z vedlejšího remízku si nakradl z eráru pěknou zásobu na zimu a kdyby ho táta nabonzoval chlupatejm, mohli jsme jet za odměnu na dovolenou do Boloňskýho lesíka. Jenže to by on nikdy neudělal a tak jsme se radši štrachali se stanama na Petřín. A pak přišla okupace. V práci se táty zeptali zda souhlasí se vstupem medvědů a on jim řek, že v našem lese nikdy žádný medvědi nebyli a že by to tak mělo zůstat. Dostal na hodinu padáka. A to jeho dobře placený místo připadlo tchoři vod potoka za to, že si nad brloh vyvěsil cedulku s vlastnoručně namalovaným nápisem "S medvědy na věčné časy a nikdy jinak". Tím pokrokovým patolízalstvím se nakonec prolízal až do televize. Jeden uvědomělý režisér mu nabídl titulní roli v seriálu "Tchoř na radnici". A jestli ho nevykopli, tak tam v tesilových kalhotách smrdí dodnes. Pachatel v pravém slova smyslu.

Táta byl takovej humanitní typ. Věřil ve Velkýho Sviště a každou neděli mu do vykotlanýho pařezu na pasece nosil hrst čerstvých bukvic. Maminka při tom vždycky lomila pacičkama a říkala, že nás za to jednou všechny zavřou. Ale nezavřeli. Naopak, ze sekretariátu tátovi vzkázali, že když se těch pověr vzdá a pomůže jim s vylepováním plakátů v rámci kampaně "Hlodavci všech zemí, spojte se", tak dostane svoje starý místo zpátky. Údajně mu nabídli hodnost podjezevčíka v záloze. Táta to ale odmítnul. A ta kampaň nakonec taky žádnou velkou díru do světa neudělala. Zaplaťsvišť za to - ještě by ji ty jezevci zabrali jako potenciální doupě. Jen mi bylo divný, že se pak za pár týdnů začalo rodit podezřele velký množství krys. Asi si to spojování vyložily jinak.

Ráda vzpomínám jak nám táta vyprávěl báchorku o Plejtváku myšokovi. To prej byl jedinej hlodavec kterej kdy uměl plavat. Akorát u toho strašně funěl a plejtval energií. My jsme se se ségrou vykuleně schoulili v pelíšku a představovaly si, že ten plejtvák v tom oceánu plave ve veverčím kožichu. Když to táta slyšel, smál se a říkal, že je to hezká jazyková perlička - ty čtyři stejný slabiky v řade. Něco jako "nesnese se se sestrou". A to jsme zase vyprskly my. My se totiž se ségrou snášíme dobře. Líp jak slepice.

Na druhý straně musím otevřeně přiznat, že tatínek byl trochu záletník. Jak někde v polesí hárala samička, táta o tom na beton věděl. On měl na tyhle věci notýsek. Taky mu v hospodě jinak neřekli než veverkanec. Párkrát se spustil s poletuchou bělobřichou a jednou dokonce i s poletuchou vousatou. To maminka kolikrát těžko rozdejchávala. No, zkrátka táta nebyl žádnej andílek. To je vám určitě jasný. Ale byl slušná veverka. Za každýho režimu.

Až někdy poběžíte Kunratickým lesíkem, vzpomeňte si na něj. Byl to jeho oblíbený revír.

Děkuji za pozornost.

Čiperka Pizzizubková
V bučině 9
Královská obora
Praha

__________________________________________________

Tento článek je součástí širší diskuse o dědictví komunismu.