Kočičkám k svátku

Kočka je tvor svéhlavý a nevypočitatelný. Našimi životy prochází nejen s noblesou královny ze Sáby, ale také s vrtošivostí neurotického tajfunu. S její přízní si vůbec nezahrávejte. Svou nelibost dokáže dát najevo rezolutněji

Nemůže nás proto překvapit, že se kočky nedokážou shodnout ani na tom, kdy by vlastně měly mít svátek. Mezinárodní den koček se všeobecně slaví 8. srpna. Ovšem celá spousta národů má své výjimky. V Polsku se slaví 17. února, v Japonsku 22. února, v Rusku 1. března a ve Spojených státech dnes - tedy 29. října. V Itálii mají navíc speciální svátek pro černé kočky, který se slaví 17. listopadu. A pokud se to někomu zdá moc jednoduchý, tak v Americe si černé kočky vydupaly podobný svátek 17. srpna. Jestli to takhle půjde dál, tak budou mít kočky brzo nejen devět životů, ale také devět svátků.

A to jsem ještě trochu nevěřícně přešel 22. leden, což - pokud to nevíte - je den, kdy máte kočkám odpovědět na všechny jejich otázky. No, nekoukejte na mě jako svatý z vorloje - já si to nevymyslel. Takže v lednu žádnýho sněhuláka, milí kočičkáři, ale hybaj do knihovny a studovat. Co kdyby se Vás kočka zeptala, jak přichází na svět koťátka. Nebo jaké je hlavní město Bolívie. Jen si to pěkně zatrhněte v kalendáři - 22. ledna je Den odpovědí na otázky Vaší kočky.

První národní svátek koček se v USA slavil poměrně nedávno - v roce 2005.  Na jeho vzniku má lví podíl autorka a aktivistka Colleen Paige, jejímž prvotním cílem bylo obrátit pozornost veřejnosti k problémům adopce koček. Proč se však slaví zrovna 29. října jsem se zatím nikde nedozvěděl. Inu, i kočky mají svá tajemství.

Ale abych o čičinách jenom planě neřečnil, přidám k jejich oslavě jednu příhodu ze života.

Před mnoha lety mě jedna kolegyně požádala, abych se přes prodloužený víkend staral o jejich kocoura jménem Pelé (nejspíš si v mládí hrál rád s klubíčkem). Přesně mi vysvětlila kam a jak mám nasypat jeho granule, jak doplnit vodu do jeho samopřikapávací občerstvovací stanice a jak pomocí hrubého sítka vyčistit jeho toaletu - procesem vzdáleně připomínajícím hledání zlatých nugátů. Ovšem hlavně mi kladla na srdce, abych s Pelém každý večer pohovořil, pohladil ho, pošimral pod bradou, hodil mu míček, trochu si s ním pohrál - no zkrátka, jak by řekl náš velící důstojník na vojně, abych s ním provedl sociální interakci.

Tak jo.

První večer se opatrně vloupám do apartmentu, abych náhodou někoho nevyplašil a nikde nikdo. Svědomitě doplním zásoby přesně podle instrukcí a začnu chodit po bytě a volat "Pelé, Pelé", abych mohl kocoura nenásilně vtáhnout do několika zábavných her, které jsem pro něho během dne vymyslel (například pexeso s rybičkama nebo rozvernou variantu dětské hry "Pelé vstávej - kolik je hodin").

Kočky ale nikdy nedělají to, co chcete vy. Dělají jenom to, co chtějí samy. A jak se zdá, Pelé taky celý den přemýšlel a zjevně dospěl k závěru, že budeme hrát na schovávanou.

Budiž. Jako příslušník silnějšího druhu si mohu dovolit trochu velkorysosti. Prohledal jsem tedy celou kuchyň, každý kout v obýváku jsem prosmejčil dvakrát a teprve v ložnici pod postelí jsem ho načapal. Pamětliv, že mám s kočkou verbálně komunikovat, hlásím "deset, dvacet, Pelé pod postelí". Pelé nic.

Konejšivě na něj mluvím, ruku k němu vztahuju, pískám na něj, dělám na něj čičiči. Pelé nic.

A tak tam oba ležíme na podlaze. Já jako stáhnutá medvědí kůže, Pelé jako voják v kulometném hnízdě. Chvíli na sebe koukáme a mhouříme při tom oči jako westernoví pistolníci před slavnou přestřelkou u O.K. Corral. Myslím, že mu začíná být jasné, že se odtud nehnu, dokud nevyloudím sociální interakci. Pohne hlavou jako by se chystal něco říci. Zaškrábu nehtem o koberec, abych stimuloval jeho přirozenou hravost.

V nečekaném gestu vstřícnosti vysune Pelé jednu tlapičku před sebe a zdá se, že právě dospěl k vnitřnímu rozhodnutí opustit podmatracový azyl. Neodvažuju se ani dýchat, natož dutat - když v tom se náhle z nitra mé náprsní kapsy ozve hlasité: Haf! Haf! Haf! Haf!

Hrome! Zapomněl jsem, že jsem si před měsícem nahrál na mobil štěkací vyzvánění a má kolegyňka určitě volá, zda je vše v pořádku.

Pelé nečeká ani vteřinu. Okamžitě a střelhbitě opouští postelové podloubí a několika přískoky se vrhá pod masívní prádelník, což je v kočičím světě zřejmě účinný protiatomový bunkr. No tak teď už nic nenadělám. Vzal jsem tedy hovor a přiznal, že tohle kolo šachové partie jsem prohrál kontumačně. Pak jsem ve stručnosti celou historku vylíčil a s pocitem špatně vykonané práce se vytratil z apartmentu.

Ale nezahořkl jsem. Kočky dvounohé i čtyřnohé mám rád a k jejich svátku jim přeju všechno nejlepší. A ať se klidně třeba pudrujou...

Andrew Lloyd Webber: The Cats (Jellicle Ball)