Jeníček a Mařenka

Dávno už tomu, co v chudé vilce na okraji Prahy žil osamělý vdovec se svými dvěma dětmi - Jeníčkem a Mařenkou. Protože člověku je smutno samotnému, zanedlouho po smrti své manželky přivedl vdovec dětem domů macechu. Macecha si ovšem hleděla jen toho, aby si s chudým vdovcem užila a aby z něho vytáhla poslední peníze a tak se nelze divit, že její poměr k oběma dětem nebyl zrovna učebnicový. Macecha těžce nesla, že si Jeníček do její francouzské voňavky nakládal střevlíky a ten jí zase na oplátku nemohl odpustit, že mu spálila všechny Playboye, které si na půdě za komínem schovával. Vztah macechy a Mařenky nebyl o mnoho lepší, jak už tak tomu bývá, když se dvě ženy dělí o přízeň jednoho muže. S postupem času se situace nezlepšovala. Ba právě naopak - děti si v macešině erotickém prádélku hrály na hastrmana a macecha proto dala jednoho dne vdovci nůž na krk, že musí děti odvést z domu někam odkud se už nevrátí. Vdovec nesměle navrhl, že děti zavede hluboko do lesa, ale macecha mu oponovala, že v lese je příliš bezpečno a že musí děti zavézt na diskotéku.

A tak se i stalo. Druhý den večer vdovec dětem přikázal, aby si oblékly sváteční šaty, do uší jim nacpal vatu a zavezl je do středu Prahy, kde za ně z posledních úspor zaplatil tučné vstupné a nechal se vyhodit. Děti se v neznámém a hlučném prostředí necítily zrovna nejlépe a tak starší a moudřejší Mařenka navrhla Jeníčkovi, aby vylezl na nějakou vysokou barovou stoličku a rozhlédl se po okolí. Jeníček shora brzy hlásil, že vidí v dálce mezi kouřovými oblaky probleskovat mihotavé světýlko, a jen co se zdvihl ze země, kam ho srazil nerudný barman, popadl Mařenku za ruku a oba se vydali určeným směrem.

Za malinkou chviličku dorazili k opuštěnému stolečku na kterém, ve společnosti rtěnky, nedopité láhve s rumem a krabičky cigaret, trpně skomírala svíčka. Ten stoleček patřil Discobabce a Discodědkovi, povedené dvojce známé v celém pražském podsvětí. Jejich trestní rejstřík měl víc škraloupů než vychladlá snídaně ve školní jídelně a babčina kabelka, spočívající na zemi vedle stolečku, byla i dnes napěchovaná pervitinem skoro až po okraj. Děti ale nic zlého netušily a unaveně se sesuly do kožených křesílek.

Vysmátý páreček přihopsal za pár minut. Discodědek, certifikovaný hulvát, pivní skaut a idiot se nechápavě podíval na stoleček obsazený dětmi a zakrákoral rozjařeně směrem k bábě: 'Hele, hele, nějaký štěně mi tady prdí do sesle'. Jeníček ustrašeně vzhlédl nahoru a špitl: 'To nic, to je jen větříček'. Mařenka zatím špičkou boty šátrala v babčině kabelce zda nenajde pepřový sprej. Discobabka se ale pohotově zorientovala a hned Mařenku klepla přes prsty: "No no no, kdopak mi to tady loupí perníček...?" Mařenka se provinile zakabonila a zabořila se ještě hlouběji do křesílka. Discobabka si lehce spočítala, že využít tyhle malé hlupáčky pro jejich nekalé cíle bude hračka. A tak natlačila dědka na jednu židli, sama se elegantně svezla do druhé a začala se s dětmi bratřit. Nenuceně se smála, dělala žertovné grimasy a úlisně se vyptávala, co dělá tatínek, co je nového ve škole, zda už kouří cigarety a tak.

Po několika minutách významných pohledů a kopanců pod stolem pochopil její ostrý plán i tupý dědek, který už mezitím stačil Mařence poslintat bavlněné podkolenky. Při představě jak se na ni bude v parné tlačenici parketu lepit se mu potilo čelo i ruce. Když do něj babka dloubla loktem, začal významně chrochtat, jak to znal z televizních projevů předních státníků, domnívaje se, že tak zvyšuje svou společenskou vytříbenost. Dědek už měl prostě vrchol kariéry za sebou a když ho jednou babka z legrace přihlásila do amatérské soutěže o nejhloupějšího Honzu, porota ho zdvořile diskvalifikovala s poznámkou, že profesionálové nejsou k soutěži připuštěni. A tak zatímco si Jeníček pochutnával na preclíčcích, které babka nenápadně zabavila u vedlejšího stolku, Mařenka se společensky unavenému dědkovi smála do očí, rozpustile mu cvrnkala do nosu a ukazovala Jeníčkovi, jak slintá.

Babka nechtěla děti přímo okřiknout, aby se nelekly a neutekly a tak se snažila odpoutat jejich pozornost od dědka tím, že udržovala jakous takous intelektuální konverzaci. Pokoušela se vyjmenovat vyjmenovaná slova po B, spočítat obsah flašky rumu na stolečku a z pozice vysloužilé módní návrhářky kritizovat bitvu u Lipan, zejména nemožné pumpky panské jízdy. Měla však chuděrka pouze 5 tříd základní školy, což na Mařenčiných 8 nestačilo, a ztrácejíc půdu pod nohama rychle pochopila, že děti jsou pro její plány příliš střízlivé a bude proto nutné je nejprve mírně přiopít. Diskretně si zavolala pana vrchního a s dědkovou pomocí do nich nasázela několik slivovic pod průhlednou záminkou, že se jedna o švestkový džus z dovozu. Naivní děti ji ovšem spolkly. A to s velkou chutí.

Zanedlouho se Jeníček, kterého do té doby zajímal hlavně zapalovač a obaly od žvýkaček, začal zvídavě dívat babce do výstřihu a Mařenka se smála některým dědkovým anekdotám, které jí původně vůbec nepřipadaly veselé. Babka vytušila, že už mají dost a tak jim sebrala brčka, kterými do jejich těl proudila neřest a šeptla Jeníčkovi do ouška, aby s ní šel do kotle. "Do jakýho kotle?", zeptal se nedůvěřivě Jeníček, rozmrzelý nenadálou ztrátou džusu i výhledu do kouzelných krajin za bílou krajkou. "No to se jen tak říká", uklidňovala ho babka," to je ta část parketu, kde je chumel tanečníků skandujících do rytmu a mávajících ve vzduchu pěstmi". "Když já ale vůbec nevím, jak se do takovýho kotle leze", řekl Jeníček bezelstně. "A já taky ne...", vypískla z druhého křesílka Mařenka, sápajíc se po brčku, "...asi nám to budete muset ukázat - škyt".

Discobabka, která jak se ukázalo nebyla ani zdaleka tak mazaná jak vypadala, se polichoceně zašklebila, upravila si punčochy a kočičím krokem se vlnila k parketu, špulíc při tom na Jeníčka vyzývavě rty. Tančící dav, rozběsněný singlem Michala Davida, ji ihned nemilosrdně pohltil a unášel směrem do kotle. Babka, mimochodem také posílená švestkovým džusem z dovozu, se počala divoce točit a brzy ztratila náušnici, pak peněženku a posléze i rovnováhu, takže se ocitla na podlaze v poloze ležícího střelce a toho večera už se nesebrala. Když děti viděly, jak babka nacvičuje potopení Titaniku, tak i skrz hustou clonu opilosti pochopily, že něco není v pořádku a vystřelily ze sedátek směrem k východu. Po neplánovaném mezipřistání v kuchyni nalezly hlavní vchod, podlezly sametové lano a vymotali se na ulici. Ani se nerozhlédly a naslepo prchaly noční Prahou směrem k tušenému domovu.

Discodědek, sedící sám samotinký u stolečku, se po třech hodinách také dovtípil, že se někde musela stát chyba. Slintal si na vlastní ponožky a to mu nešlo do hlavy. Po další půlhodině vyplněné chrochtáním, vyndáváním sirek z uší a obhlížením situace se rozhodl vydat za dětmi, aby je chytil a přitáhl zpět. Babku prozatím ponechal jejímu osudu na parketu, kde se tato vcelku odevzdaně válela a do rytmu hudby si pobrukovala: "Pata, špička, celá noha".

Když vrávorajícího dědka noční chlad přivedl k sobě, začal se rozhlížet kudy by se měla jeho stíhací akce rozjet. Nemohl se ale pro žádný směr rozhodnout. "Budu se muset někoho zeptat", pomyslel si a jeho podlité oči těkaly po okolí. Vtom uviděl na rohu postávat myslivce v zelené uniformě a radostně se k němu hrnul.

"Haló osobo! Neviděla jste tu náhodou utíkat dvě roztomilé děti?" hulákal na celou ulici.
"Váš občanský průkaz prosím".

"Ale osobo, já se vás ptám jestli jste tu někde neviděla takové dvě malé děti."
"Váš občanský průkaz prosím."

"Ale osobo, mě vůbec nezajímá nějaký opčanský průkaz, já chci vědět, kudy šli ty dvě děti!"
"Váš občanský průkaz prosím"

"No jděte se vycpat, umíte vůbec česky? Já se Vás ptám, kam zmizely ty dvě malé děti!"
"Váš občanský průkaz prosím"

(...do ztracena...)

A jaké z toho plyne poučení?
Uprostřed Prahy se nemáme dávat do hovoru s myslivcem.
(zvlášť máme-li jich několik v sobě)

(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)