Jak nedosáhnout svého

Malá povánoční výprava do tajuplných hlubin lidské duše. Proč "moudřejší ustoupí" není jen staré české úsloví, ale i poměrně dobrá strategie pro řešení drobných neshod. Rozhodně lepší než nekompromisní "přitlačení na pilu".

Psychologie člověka obsahuje celou řadu zrádných obranných mechanismů, které by racionálního mimozemšťana dohnaly k akutní sebevraždě. Jednou z nich je výjimečná lidská schopnost "zašprajcovat se". Každý, kdo se někdy dostal do křížku s osobou opačného pohlaví, zná průvodní symptomy tohoto neduhu nazpaměť:

- Miláčku, je krásná neděle, možná bychom mohli vyrazit do přírody.
- Ale mně se zrovna dneska moc nechce.
- Zpívaj tam ptáčkové a tráva se zelená, kam jen oko pohlédne.
- Mně se ale fakt nechce.
- Neblázni, přece nebudeme celou neděli sedět doma.
- Tak přece říkám, že ne!
- Že já tě z toho gauče sešoupnu!
- (s dupnutím) A just ne!!

Taková správně zabejčená pozice dokáže vyeskalovat nevinný rozhovor až do fáze termonukleární války, během níž se poslední zbytky pozorovatelů z galaxie Arkana pakují pryč v kolonách létajících talířů.

A tento princip nefunguje jen v partnerských vztazích. Kdysi jsem byl svědkem přátelské pokoncertní diskuse o Janáčkovi, ve které jeden poměrně neutrální milovník hudby utrousil vcelku náhodnou, leč kritickou poznámku na adresu lašského barda. A vtom - kde se vzal, tu se vzal - jako vyskakovací čertík se v našem středu zjevil horlivý janáčkovec a spustil obrannou litanii takové razance, že by dokázala rozvalit zdi Jericha. S vyskakovacími čertíky nejsou žádné žertíky. Oni jsou naladěni jen na tu svou citlivou notečku, takže v mlčícím davu je většinou nepoznáte, ale jakmile ta notečka zarezonuje - máte je na hřbetu a nestáhnete je ani párem koní.

Čím více byl původní kritik tlačen k tomu, aby svou pozici odvolal, tím ostřejší byl jeho odsudek. A už to jelo. Až mi bylo Janáčka trochu líto. Tenhle člověk už mu asi na koncert nikdy nepřijde. Slovo "medvědí služba" mi během toho rozhovoru několikrát vytanulo na mysli. Mně podobným způsobem jeden "tlačitel pravdy" poškrábal obraz sladké Itálie, když jsem po společné návštěvě italského filmu neprojevil dostatek nadšení.

(A na svoji obranu musím říci, že to byl jeden z těch filmů, kde se každých deset minut rozlétnou okenice, z nich se vynoří rozcuchaná ženská hlava a ta začne z plna hrdla na celou ulici křičet: "Vincenzo, Vincenzo!". Přátelé italských snímků prominou, ale to jsou momenty, kdy mám chuť popadnout červenou fixu a na všechna italská okna zevnitř připsat "E pericoloso sporgersi!")

A protože jeho pokus o nápravu mého vztahu k Itálii se později ještě dvakrát zopakoval, získalo jméno této jinak skvělé země v mém uchu trochu nepříjemný podtón. Ne, že by ze mne udělal přímo italofoba, ale italskou kulturu i kuchyni si užívám trochu méně, než je v kraji zvykem.

A to se zatím bavíme pouze o umění. Představte si tu paseku v diskusích politických nebo geopolitických.

+++++++++

Připadá vám to iracionální? Ono to iracionální je. Ale taková je lidská povaha. Kdybychom byli bytosti veskrze racionální, tak bychom byli roboti. A pokud můžeme věřit Karlu Čapkovi, být robotem není žádný med. I když bychom asi byli snadněji ovladatelní. Proto se na to "zašprajcování" dívám tak trochu jako na pojistku proti propagandě. A to je suma sumárum docela užitečná věc.

Kdybych byl psychologem, tak bych výše zmíněný fenomén popsal pomocí kyvadla s pevným ramenem (viz obrázek). V životě jsou věci na kterých nám bytostně záleží a pak ty ostatní. U těch prvních je naše kyvadlo pevně ukotveno v poloze PRO nebo PROTI. U těch druhých se ale náhodně pohupuje z jedné strany na druhou - tu se nám chce a tu se nám nechce. A pak se nám zase chce a za chvíli už zase ne.

Inženýři lidských duší si naivně myslí, že když ten rozkmit není příliš velký, tak stačí zatlačit a kyvadlo se obrátí. Jenže kdepak, holenkové. Takhle jednoduše lidská duše nefunguje. Do ní nemůžete jen tak sáhnout a začít v ní něco štelovat. Ten tlak pouze způsobí, že se modrá podložka na obrázku začne pohybovat směrem vzhůru a vychylovat kyvadlo do extremnějších poloh na té straně, kde zrovna je. A čím více se tlačí, tím více se kyvadlo dostává z rovnováhy (přesně proti našim záměrům, pokud jsme ho zachytili na špatné straně). Dokonce se může stát, že v takové extremní poloze se uvnitř kyvadla něco zlomí a celá episodka má potom trvalé následky.

A jak tedy dosáhnout svého? Jednoduše. Netlačit. Ustoupit do předem připravených pozic a za týden to zkusit znova. Ono se to kyvadlo dříve nebo později přehoupne na druhou stranu a pak stačí trochu ťuknout a jde to samo. Správné načasování má cenu zlata. Prostě nechat lidi, ať si k tomu Janáčkovi dojdou sami. Nebo nedojdou. V opačném případě se dostaneme do situace, pro kterou měli naši předkové trefné shrnutí: "vyhrát bitvu, ale prohrát válku".

Proto si dovolím tuto povánoční úvahu věnovat všem pohodářům, kteří vědí, že na náhodně vznesenou kritickou zmínku o Janáčkovi není nutno odpovídat křižáckou výpravou; všem vyrovnaným poutníkům života, kteří odmítnutí výletu do přírody nepovažují za začátek konce světa; a taky všem kliďasům, kteří nehysterčí, když jim někdo zrovna šlápne na oblíbenou zemi.

Zkrátka všem lidem dobré vůle. Nevím, zda je jejich království nebeské, ale království pozemské je díky nim podstatně snesitelnější.

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.