I veverky (některé) za normalizace trpěly

To si takhle klidně podřimuju na větvi borovice, užívám si podzimního sluníčka, ale pořád ne a ne usnout, protože zezdola mi do toho furt někdo kafrá. Mrknu pod sebe a co nevidím: tlupa dvounožců se zase hádá o normalizaci. Hmmm.

I my, veverky, máme ve své historii období, kdy jsme existovaly ve stavu pochytaném a musely přežívat u dvounožců v nehezkých klecích. Říkalo se tomu mřížková normalizace.

Já sama tu dobu nepamatuju, narodila jsem se až po plyšáku, ale mám v dutině rodnýho stromu schovanej výtisk deníku "Žaľudové noviny" z období procesu s generálním hlodavcem Dubčekem (pozor, nezaměňovat se stejnojmenným dvojnožcem). A hned pod zprávou o badmintonovém vítězství myší nad žábami najdeme soudničku, v níž dvě veverky poskytly ctihodnému soudu očitá svědectví o té době. Tak si udělejte kafe a vlastní obrázek.

Vypovídá veverka Hlaďsibříško:

Vážený soude, vážení přítomní,není pravda, že jsme v té době trpěly. Zvěsti o tom, že jsme musely spát na holé zemi jsou zcela nepodložené. Já měla například v rohu pelíšek z molitanu. Pravda, byl trochu rozdrbaný a táhl z něj motorový olej, ale ležet se na něm dalo. I jídlo se celkem pravidelně v korýtku objevovalo. Ty oříšky sice lehce zaváněly zatuchlinou z přemíry skladování, ale nemusely jsme se kvůli nim celej den nikde honit. No a to, že nás občas dvounožci popichovali klacíkem a musely jsme pak v kleci panáčkovat, se dalo vydržet. To bylo tak jednou, dvakrát za měsíc. Ve zbytku času jsme s kámoškama hrály kubánské pexeso a nikdo nás neobtěžoval. A když jsem se stala členkou Svazu veverko-člověčího přátelství, tak i ten oříšek byl najednou malinko míň zatuchlej. Ale hlavní výhoda, pane předsedo, spočívala v tom, že jsme byly naprosto v bezpečí. Žádný rys, liška, sova ani káně na nás v kleci nemělo nárok. To dneska ledva vystrčíte nos z hnízda, tak se musíte začít rozhlížet, aby vás něco nesežralo. Takovou krutou budoucnost jsem si opravdu nepředstavovala.

Vypovídá veverka Jensihopsej:

Vážený pane předsedo,každé zvíře chce instinktivně žít na svobodě a když ho zavřete do klece, tak trpí. Některá více a některá méně. Znám křečky, kterým se v kleci daří báječně. Makají na kolečku a nic jim nechybí. Znám voly, co prožijí celý život v ohradě a za kousek sena táhli by světa kraj. Ale většině zvířátek je zajetí proti srsti. Těch nocí, co jsme strávily s čumáčkem vystrčeným z klece, když jsme se snažily zachytit závan vůně z bukového lesa. Těch večerů, co jsme si v kleci vyprávěly o nejšťavnatějších oříšcích, schovaných v horních větvích každého ořešáku. Žádná ulepená oslava Dne pracujících veverek, s klecí natřenou načerveno, nevyváží tajný mejdan v továrně Orion.  Žádná plesnivějící sláma vám nenahradí čerstvou podestýlku z napadanýho listí. A ten pocit, když přeskakujete z jedný větve na druhou a vítr vám protéká srstí, se s nějakým ploužením okolo žlabu vůbec nedá srovnat. Jo, občas vás slupne zlý vlk, když nedáváte pozor, ale stejně bych neměnila ani za nic. Štěstí a možnost žít si podle svého za dva vyžrané arašídy nedám.

Co k tomu dodat?

Nic.

Jen jsem ráda, že si dnes můžeme ve volbách vybrat, zda se vrátit ke dvounožcům, vyrazit do prérie a nebo zůstat v lese. A ty veverky, co se jim akutně stejská po okoralým žvanci a troše toho ideologickýho panáčkování, mají legální možnost vycestovat do Severní Korýtkoreje a tam plnohodnotně žít od jedné oprýskané zdi ke druhé.

A teď mne prosím omluvte - mám v lese vyhlídnutou krásně obsypanou lísku.

tak zatím lusk, Pizzizubka

+++++++++

Předchozí články o zvířátkách