I multikulturní jablíčka potřebují dozrát

Kdyby se Evropa proměnila v Univerzitu, mohla by si na průčelí vytesat "Fakulta sociálně inženýrská". Zdá se, že nedočkaví vizionáři si nalezli nového koníčka - po krachu fašismu i komunismu se upnuli k řízenému multikulturismu.

Za mých mladých let jsme ve škole řešili následující úlohu: "Pokud dva kopáči vykopou stružku za šest hodin, jak dlouho to potrvá čtyřem kopáčům".  Správná odpověď samozřejmě zněla "tři hodiny". Jenže život mě záhy naučil, že zdaleka ne každý proces se dá uspíšit zvýšenou intenzitou.

Například jablíčka potřebují určitý čas k tomu, aby na stromě dozrála. Příslušné chemické procesy se nedají popohnat tím, že budete každé ráno po sadu pobíhat s plamenometem a jabloně uměle "nahřívat". Budete-li se snažit přírodu mermomocí oblafnout, pravděpodobně spláčete nad vejdělkem. A většina sociálních procesů má podobný charakter. Změny ve společnosti mají svůj vnitřní harmonogram a často je třeba několika generací, aby se změnilo a přenastavilo to, čemu bychom mohli říkat "životní kultura".

To ale sociálním inženýrům nikterak nebrání ve vymýšlení nejrůznějších triků a kejklí za účelem dosáhnutí ráje na zemi ještě před koncem pětiletky. Probíhající masová imigrace přes Středomoří je učebnicovým příkladem. To, co se zpočátku zdálo být improvizovanou pomocí obětem válečných katastrof, se pomalu mění v promyšlený pokus o velkolepou demografickou rošádu. A na to už si sociální inženýři musí vyhrnout rukávy. Takže se opět roztáčejí dobře naolejované rotačky cílené propagandy a opět se tak děje pod rozepjatým pláštíkem všeobecného pokroku.

Už je to hodně dávno, co mi můj děda - vyučený truhlář - předal jednu nezaplatitelnou zkušenost: "netlač na pilu nebo se kousne". A těch kousnutí začíná v Evropě přibývat. Tu nespokojenost původního obyvatelstva, tamhle nárůst politického populismu a stále četnější bezpečnostní problémy na všech frontách - ať už vyvolané komplexní logistikou akce a nebo extremnějšími projevy nových Evropanů (abych to řekl nějak diplomaticky). O tak grandiozním "stěhování národů" se nesnilo ani báťuškovi Stalinovi. Přitom v Africe a na Blízkém východě se válčilo po celý můj život, ale nevzpomínám si, že by se někdy do Evropy valily takové masy migrantů.

Jenže lidi mají na tyhle věci čuch a poměrně dobře poznají, kdy dochází k sociálním změnám v zájmu plynulejšího fungování celé společnosti a kdy si jenom někdo mastí kapsu (a nebo v  lepším případě ukájí své vizionářské ambice).  A bruselská věrchuška má pro podporu imigrace spoustu ekonomických důvodů:

- část evropských elit se zhlédla v americkém modelu a nejraději by se už zítra viděla v čele jednotného evropského superstátu, zbaveného charakteristických národních atributů; takového cíle se samozřejmě nejrychleji dosáhne rozředěním stávajícího obyvatelstva masívním dovozem imigrantů bez jakéhokoliv vztahu k dané oblasti a způsobu života.

- evropský bankovní systém stojí na velmi vratkých nohách a nutně potřebuje navýšit hospodářskou spotřebu, aby se inflační a dluhové soukolí mohlo opět roztočit na plné obrátky. Ale jak v populačně stabilizovaném prostředí docílit požadovaného růstu? Inu, dovezeme konzumenty na klíč ze sousedních oblastí světa.

- evropský sociální systém (mimochodem držený nad vodou jen nereálnou hladinou státních dluhů) nastavil životní úroveň tak vysoko, že některé typy prací se už prostě nevyplatí dělat. Pak jsou jen dvě možnosti. Buď navýšit mzdy, ale tím současně posunout celou mzdovou pyramidu nahoru a tedy snížit majitelům zisky, a nebo dovézt levnou pracovní sílu odjinud (nelichotivá paralela s dovozem Afričanů do USA v 19. století se zde přímo nabízí).

"No prosím, tak motivy bychom měli hned tři", mohl by kvitovat policejní rada Vacátko.

Pro běžného smrtelníka je to ale téměř záruka, že páni sociální inženýři se svými horlivými fantasmagoriemi hned tak nepřestanou. Otázka je, zda se mezi nimi najde nějaký rozumný truhlář, který je majzne vodováhou po hlavě a houkne na ně, aby při tom alespoň netlačili na pilu.

Za svého života jsem zažil dva velké sociální experimenty. Ten Moskevský se v druhé polovině 20. století snažil zrušit třídy, ten Bruselský se teď pokouší zrušit národy. Bohužel, ani jedněm ani druhým papalášům nedošlo, že lidi nechtějí budovat nějaké utopické ráje, ale chtějí prostě jenom žít. Podle svých vlastních představ a s lidmi, kteří tyto představy sdílejí.

+++++++++

Chceme-li vybudovat efektivní globální ekonomiku a spolupracující celosvětovou komunitu, tak jak to občas vídáme ve vědecko-fantastických filmech, nějaké formě sbližování a prorůstání kultur se nevyhneme. Musíme jim ale poskytnout dostatek času - nejlépe v řádu generací. Ty starší si své předsudky vezmou do hrobu a ty nové budou stále více cestovat, stále více poznávat své sousedy - a protože poznání je předpokladem tolerance,  budou k nim postupně vstřícnější a vstřícnější. Ale nemá smysl takový proces vyzrávání uměle urychlovat.

Pokud budou uvědomělí aktivisté procházet jabloňovým sadem s plamenometem v ruce a provozovat svůj oblíbený multikulturní blitzkrieg, dočkají se nemilého překvapení. Místo krásně vybarvených multikulturních jablíček jim do klína spadnou jen jakési zuhelnatělé škvarky se stopkou.

(tedy pokud jim tu stopku dříve nevystaví voliči u volebních uren)

Předchozí články ze série Sfinga.