Ctnost nacionalismu (Yoram Hazony)

Titul "Konzervativní kniha roku", kterou uděluje "Intercollegiate Studies Institute", si za rok 2019 odnesla publikace izraelského filosofa Yorama Hazonyho "Ctnost nacionalismu". Tady je pár úryvků a postřehů z jejího přečtení.

Hierarchické struktury jsou základem funkčního uspořádání většiny komplexních systémů, ať v přírodě nebo ve společnosti. To ví každý manažer i vojevůdce. Než se dohadovat s beztvarou masou dělníků či vojáku, je lepší jí vtisknout vnitřní strukturu a rozdělit její příslušníky do relativně autonomních úseků a oddělení, praporů a divizí. Pomocí vedoucích či velitelů pak lze přenášet informace směrem nahoru i dolů.

Ani lidstvo jako takové není jen bezbřehý oceán individuálních osobností, ale má už od nepaměti svou přirozenou hierarchii: jedinec - rodina - kmen (obec) - národ (stát) - lidstvo. To je kolbiště, na kterém se musi naučit pohybovat každý politik.

Kruciální otázkou na každé úrovni je, zda přesunout více moci směrem nahoru, kde může efektivněji koordinovat, nebo dolů, kde může pružněji reagovat na probíhající změny a dá se snadněji kontrolovat. A tak jako se v otázkách přerozdělování bohatství voliči dělí na pravičáky a levičáky, v otázkách fungování zmíněné hierarchie by se dali rozdělit na lokalisty a globalisty: lokalisté chtějí pravomoci v hierarchii stěhovat dolů, globalisté nahoru.

Optimálně by struktury na vyšší úrovni měly řídit ty pod sebou ku prospěchu celku. Bohužel lidská povaha má sklon k prospěchářství a ledva se někdo vyškrábe do řídící pozice, začne koukat, jak by se v ní opevnil. Když se k tomu přičte naše vrozená schopnost manipulovat bližními svými, mnohdy z toho koordinačního úsilí vyleze nevábný byrokratický moloch buzerující a vysávající všechno pod sebou. Proto se řadím k lokalistům a zastávám názor, že rozhodnutí by se měla dělat na co nejnižší úrovni - co se dá rozhodnout na úrovni rodiny, nemá smysl přenášet na obec, co se dá rozhodnout na úrovni obce, nemá smysl přenášet na stát a co se dá rozhodnout na úrovni státu, nemá smysl přenášet na úroveň nadnárodních institucí.

Tento lokalismus je jedním z hlavních důvodů, proč se v diskusi o politickém uspořádání světa kloním spíše na stranu nacionalistů.

Tolik na úvod, aby bylo jasno z jakého úhlu se na Hazonyho knihu dívám.

++++++++

Hazony nechodí dlouho kolem horké kaše a do dialektického boje protikladů, které stojí v centru jeho pohledu na věc, nás vrhá hned na straně 3.

Nacionalismus, ve kterém jsem vyrůstal, je principiální stanovisko, podle něhož se svět řídí nejlépe, pokud si národy mohou vytyčit svůj vlastní nezávislý kurs, kultivovat své vlastní tradice a sledovat své vlastní zájmy bez (rušivého) zasahování. Toto je v protikladu s imperialismem, který se snaží přinést světu mír a prosperitu co největším sjednocením lidstva pod jedním politickým režimem.

Pro tu politickou osu, kterou jsem v úvodu nazval lokalismus - globalismus volí Hazony podstatně emotivnější popisku: nacionalismus - imperialismus. Nicméně podstata zůstává: má se politické uspořádání světa opírat spíše o centralizované globální struktury a nebo o decentralizované lokální?

Přestože se Hazony v této knize pokouší o rehabilitaci nacionalismu, v úvodu otevřeně přiznává, že každá z obou diskutovaných forem má své přednosti a nedostatky. A to není nic překvapivého  - málokterý společenský problém má černobílou povahu.

+++++++++

Národ je v autorově pojetí něco více než jen množina nezávislých individualit spojených v určité formě ekonomického a bezpečnostního paktu, jak si to často představují zastánci liberálního paradigmatu.  Lidstvo není jen krabice plná různobarevných kuliček - všichni máme své kořeny a neviditelná pouta, která nás propojují s ostatními členy rodiny, obce či národa. Hazony to na str 32 vidí takto.

Národy jsou komunity spojené svazkem vzájemné loajality, která přenáší určité tradice z jedné generace na druhou. Mají společnou historickou paměť, jazyk a písemnosti, rituály a hranice, které jejím příslušníkům umožňují silnou identifikaci s jejich předky a starost o osud příštích generací.

To, že jsme schopni v zájmu těchto vyšších celků konat, autor poznamenává na str. 63

Mnoho teorií předpokládá, že politické události jsou motivovány individuálním strachem o život a majetek. [...] Ale lidé jsou také schopni považovat cíle a zájmy určitého kolektivu nebo instituce za své vlastní a podle nich konat i v případech, kdy to ohrozí jejich životy či majetek. Politické události jsou často determinovány právě motivací tohoto typu.

Kdo píše o nacionalismu, musí se dříve nebo později vyrovnat s hrůzným odkazem nacismu. Hazony se k problému Německa obrací v knize několikrát, poprvé na str. 39

Přestože německá NSDAP měla slovo "nacionální" ve svém názvu, Hitler nebyl zastáncem nacionalismu. [...] Ve skutečnosti bylo nacistické Německo imperiálním státem v každém smyslu slova, snažící se jednou provždy skoncovat s principem sebeurčení a národní nezávislosti.

Snaha sjednotit lidstvo pod pláštíkem univerzální ideologie, je stará jako lidstvo samo. Kolikrát už si zastánci různých myšlenkových proudů mysleli, že konečně našli optimální variantu lidského uspořádání. Na str. 44 si Hazony všímá, že všichni imperiální vizionáři měli jednu věc společnou

Jako faraonové a babylonští králové, jako staří Římané a až do moderního věku i katolická církev, a stejně jako Marxisté minulého století, liberálové mají svou vznešenou teorii, jak přinesou světu mír a ekonomickou prosperitu strhnutím všech hranic a sjednocením lidstva pod jejich všeobecnou vládou. Opojeni jasností a rigorózností této vize, opovrhují namáhavým procesem konzultací s množstvím národů, o kterých se domnívají, že by měly přijmout jejich náhled na to, co je správné. A jako ostatní imperialisté, neváhají vyjádřit znechucení, pohrdání a hněv, pokud se jejich vize míru a prosperity setká s odporem ze strany těch, kterým by podřízení se mělo přinést tolik dobrého.

Hnacím motorem společenských změn je v Hazonyho podání "zdraví a prosperita" daného celku, ať rodiny, kmenu (obce) či národa. Aby bylo jasno, co tento termín obnáší, na str. 72 jej definuje na příkladu rodiny. Shrnuje ho ve třech bodech.

Za prvé musí rodina vzkvétat fyzicky a materiálně. To znamená, že se narodí a vyrůstají děti, že rodina získává na majetku a že roste její schopnost obživy. Za druhé, rodina je považována za zdravou pokud má silnou vnitřní integritu - když jsou její členové vzájemně loajální, oslavují navzájem své úspěchy a brání jeden druhého v nepříznivých časech; když její členové ctí věk a postavení, aby rodina byla schopna jednotné akce bez nátlaku a když jsou vnitřní napětí a spory rozvedeny v relativním klidu, aby se rodina vystříhala dlouhodobých škod ve vztazích. A za třetí, zdraví rodiny se pozná podle rozsahu a kvality kulturního dědictví, které je předáváno rodiči a prarodiči dětem.

Tyto základní rysy pak Hazony zobecní na kmen (obec) a národ. Aby zdůraznil, že ten třetí bod tam není jen tak do počtu, na str. 74 doplňuje:

Je pozoruhodné, že tento třetí bod - předání kulturního dědictví dalším generacím - je pociťován se stejnou intenzitou jako potřeba nakrmit a ošatit své děti. Úsilí o předání kulturního dědictví neustává ani u rodin stižených chudobou a na pokraji hladovění. Pokud se někdo pokusí zasahovat lidem do jejich jazyka, náboženství, do tradičních práv, se kterými vyřizují své záležitosti, nebo do způsobu jakým vychovávají své děti, může je dohnat až k pokraji násilí.

K tomu ještě malou poznámku na okraj: to budování kontinuity a identifikace s nějakým širším celkem je jednou z našich možností, jak se vyrovnat s problémem smrtelnosti. Zatímco jedinec je pomíjivý, rodina, obec i národ může v principu přetrvat věčně. Člověk by se sice mohl ztotožnit s celým lidstvem, ale v tom případě by zřejmě nenalezl dostatek styčných ploch pro takovou identifikaci a nepřijal by ji za svou.

+++++++++

Strhávání zdí se poslední dobou stalo jakousi ikonou liberálního vidění světa. Hazony ale ukazuje, že zdi kolem pomyslných národních pevností mohou mít i pozitivní význam. Na str. 75 píše:

Tyto zdi jsou nutnou podmínkou pro lidskou rozmanitost, inovaci a pokrok; ony umožňují těmto malým pevnostem chránit jejich specifické dědictví, jejich drahocennou kulturu, v zahradě, kde může nerušeně vzkvétat. [...] Každá inovace, která přinesla zlepšení v našem chápání či pracovitosti, v našem právu či morálce byla výsledkem takového vývoje, počínajícího jako nezávislé dědictví nějakého malého kolektivu a vyzařující směrem ven. Zdi takové pevnosti, tvořené kmenovým jazykem a kulturou, jsou současně překážkou, zabraňující novotám v příliš rychlém šíření; to, co je zavádějící a destruktivní, lze díky tomu dostatečně vyzkoušet a pokud je shledáno nevyhovujícím, může přirozeně odhynout dřív než zachvátí celé lidstvo.

Tuto myšlenku považuji za natolik důležitou, že ji zkusím přeformulovat (i za cenu toho, že ji možná chápu trochu jinak než Hazony).

Spousta chytrých a užitečných věcí vznikla víceméně dílem náhody a specifických podmínek v té které lokalitě. Čím více různých socio-ekonomických prostředí na Zemi vytvoříme, tím větší je šance na nalezení něčeho přínosného. Je to podobné jako v loterii - čím více losů si koupíte, tím větší šance na výhru. A nebo trochu techničtěji (jazykem dynamických systémů): čím více různých počátečních podmínek, tím větší šance na nalezení nějakého zajímavého stavu. Pokud bude naše planeta společensky uniformní - všude bude platit stejná legislativa, na každém rohu bude stát ten samý McDonald's, a v televizi poběží stejné seriály (maximálně přeložené do místního jazyka) - budou možnosti tvůrčího kolotání podstatně omezenější.

A to platí i na druhou stranu, jak Hazony poznamenává v závěru. Občas dojde v některé "národní laboratoři" - obrazně řečeno - k úniku jedovatých plynů. Hranice pak poměrně účinně omezují jejich šíření.

Možný je pochopitelně i opačný pohled - strhnuté zdi přispějí k větší myšlenkové interakci a tedy k větší celkové kreativitě národů. Zda je to tak nebo onak si musí každý rozhodnout sám pro sebe. Já se přikláním k Hazonyho interpretaci.

+++++++++

Tím jsme se dostali zhruba do jedné třetiny knížky. Víc vám neřeknu, abych nevyzradil rozuzlení. Úryvky jsem přeložil poměrně na hrubo, ale snad budou pro zájemce o toto téma dostatečnou motivací přečíst si originál.

Celospolečenská debata o uspořádání světa je tradičně obtížná, protože je zatížena celou řadou předsudků, křivd a nevraživostí z dlouhé a nezřídka krvavé historie lidstva. Není divu, že na městských náměstích často sklouzne k pouhému tlučení paličkou do obrácených kastrolů. O to víc je potřeba ocenit každý racionální hlas, který se dokáže na tuto obtížnou problematiku podívat prostřednictvím promyšlených argumentů. Hazonyho kniha k takovým hlasům patří.

Zpráva ISI o udělení ceny za rok 2019Recenze v magazínu National ReviewHodnocení čtenářů na serveru Amazon

+++++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.