Co bych s těma myšimama dělal - II.

V noci z 20. na 21. srpna jsem zažil malou invazi. Z parku, na jehož okraji bydlím, ke mně pronikla lesní myš. No, vlastně to nebyla lesní myš, ale trojský kůň. Na druhý den totiž z jejího břicha vyskákali tři malí bojovníci.

(upozornění: na rozdíl od chovaných myšek jsou lesní myši divoká zvířata a mohou přenášet různé nehezké parazity a onemocnění, proto se jim buď vyhněte a nebo postupujte s maximální obezřetností)

Celé dva roky byl na myší frontě klid. Až letos v srpnu jsem jednou takhle v noci zaslechl z útrob klimatizace povědomé cupitání. Nalíčil jsem proto živou pastičku a v noci z 20. do 21. srpna se do ní chytla malá narušitelka (škoda, že naše vládní představitele nenapadlo před 50 lety v pohraničí rozmístit pár pastiček na tanky).

Protože už mám s tímto typem myší (white-footed mouse) letité zkušenosti, sundal jsem z poličky starou lahev od okurek, na její dno položil dva papírové ubrousky, borůvku a pár slunečnicových zrníček a myšku do ní "přesypal" s tím, že ji druhý den - jako za starých dobrých časů - odnesu na druhý konec parku.

Tentokrát na mne ovšem čekalo překvapení. Když jsem ráno k lahvičce přišel, zjistil jsem, že myš v noci oba ubrousky nadobro rozcupovala a stvořila z nich jakési kryté hnízdo. Tak jsem si řekl, že když si vybudovala takovou fajnovou postel s nebesy, že ji nechám prospat se a odnesu ji až navečer.

+++++++++

Když jsem si ale do hnízda posvítil baterkou, bylo patrné, že se uvnitř - kromě myši - hýbe ještě něco jiného. A protože pravděpodobnost obživnutí borůvky je v těchto zeměpisných šířkách prakticky nulová, mohlo to znamenat jediné. Myš porodila. Zřejmě si při pohledu na ty papírové ubrousky řekla: "A hele, tak voni už mě vodvezli do špitálu - no tak jdeme na to".

Tomu tedy říkám pech: jednou za dva roky ke mně vleze myš, já ji ná pár hodin umístím do sklenice předběžného zadržení a ona mi udělá tohle.

Rychle jsem kontaktoval strejdu Googla, co jako s tím, a dozvěděl jsem se, že v první řadě je třeba nechat myš den dva na pokoji, protože pokud se bude cítit ohrožená, mohla by mladé sežrat. Takže jsem ji i se skleničkou opatrně odnesl do temného kouta v kumbálu a nechal ji tam s další borůvkou a kouskem sýra na pospas mateřskému instinktu.

+++++++++

Na druhý den se myška vynořila a to jsem si vyložil jako signál k přestěhování. Vzal jsem umělohmotnou bedýnku, na její dno rozházel dostatek ubrousků a papírových kapesníčků pro tvorbu záložního hnízda a aby toho nebylo málo, tak jsem jí v jednom rohu udělal malé bludiště z krabiček od čaje.

+++++++++

Byl nejvyšší čas. Ta sklenice od okurek rozhodně nebyla projektovaná jako myší porodnice (a když jsem nakouknul dovnitř, nějaké vrtící se organismy už byly pod myškou skutečně vidět).

Sklenici jsem položil do bedničky (otvorem do strany) a doufal, že až si myška v čajovém bludišti vytvoří nové hnízdo a přetahá do něho ty mladé, tak ji prostě vytáhnu (tu sklenici).

Myška si sice vesele po bedničce rejdila, sbírala dobrůtky, které jsem jí tam naházel (včetně kousku čokolády), ale vždycky se s nima vrátila do té převrácené sklenice a nedávala nijak najevo, že by měla v úmyslu se stěhovat.

+++++++++

Nakonec mi pomohla náhoda. Protože vím, že tyhle myši rády šplhají, z jednoho průduchu jsem jí do bedničky spustil kus tkaničky. A přestože byl průduch velice úzký, myš se po tkaničce vyšplhala a tím průduchem se protáhla na svobodu (chcete-li vidět, čím se myš dokáže protáhnout, mrkněte se toto video - a to ty lesní jsou ještě o něco menší).

Naštěstí se prakticky vzápětí chytla do jedné z těch živých pastí, které jsem zapomněl odstranit. Takže s mamkou bezpečně v pasti jsem sklenici konečně vytáhl, mladé vyklepal do mističky po pomazánkovém sýru a vložil je zpátky do vyčištěné krabice.

+++++++++

V této fázi (2-3 dny) byla myšátka ještě prakticky holá a kromě občasného zavrtění se nijak výrazně nepohybovala.

Když jsem k nim z pastičky vypustil mamču, trochu jsem doufal, že si k nim do mističky ochotně přiskočí a já se podívám, jak se o ně vlastně stará, ale ona je pěkně jedno po druhém rychle odtahala do hlubin čajového labyrintu a rázem bylo po koukandě. Krabici v kumbále jsem tedy zasunul pod pracovní stůl a nechal je tam zase pár dní vegetit (jen jsem jim občas seslal něco k snědku).

Zhruba po týdnu jsem si řekl, že je na čase zkontrolovat situaci a podívat se, zda už by se myšky daly odnést do parku a vypustit. Ovšem mamina mi opět překazila plány a během inspekce utekla (a tentokrát se obratem nechytila v pasti).

Tak jsem mladé zase vyklepal do mističky, v ní je uložil do umělohmotné nádobky a doufal, že se k nim mamča během noci vrátí.

Ale nevrátila se - i když nějaké to cupitání jsem z ventilace slyšel. Buď je nemohla najít a nebo mě cítila a bála se.

+++++++++

V této fázi vývoje (7-8 dní) byly myšičky stále slepé, ale už se po krabičce zvídavě pohybovaly. I srst už na nich rašila. A protože se narodily 21. srpna, pojmenoval jsem je Dubček, Černík a Smrkovský.

+++++++++

A jako správní politici se hned začaly škrábat do vyšších funkcí - jeden druhému po zádech. Při tom vyluzovaly dva typy zvuků - jeden pískavý (jako malé ptáče) a jeden klapavý (jako když klikáte počítačovou myší). Oba můžete slyšet na tomto videu (i když tam je ta myška evidentně o něco starší).

+++++++++

S držením stranické linie měly trochu potíže a při nástupu se nedokázaly dohodnout, co je to "čelem vzad" (ale vážně: jejich srst byla ještě příliš slabá a protože jim bylo trochu zima, snažily se před spaním zavrtat jedna do druhé).

Když se ráno ukázalo, že mamča stále nikde a myšátka (kupodivu) naživu, nezbylo mi než vymyslet náhradní zdroj potravy. Sice jsem jim tam přes noc nechal borůvku, ale tu nechaly netknutou, z čehož jsem usoudil, že pevnou stravu ještě nezvládnou.

Nu co naplat - do víčka jsem nalil trochu mlíka, na dřívko namotal kousek vaty a takto jsem je začal krmit. Celá operace se odehrávala na rozložených novinách, protože mi bylo jasný, že při tom bude mlíko stříkat na všechny strany.

+++++++++

Největší pohoda byla s Černíkem. Ten zabořil čumáček do namočené vatičky a už nasával. Jako v parlamentním klubu.

+++++++++

Dubček si trochu potrpěl na divadýlko a většinou se o dřívko opřel jako o řečnický pultík a teprve pak se dal do akce.

+++++++++

Největším potížistou byl Smrkovský. Jen se k němu dřívko přiblížilo, začal se na něj divoce sápat a k sání se propůjčil až když byl na dřívku kompletně zavěšen (při čemž se občas dostával do vysloveně akrobatických pozic). Ale musím uznat, že nikdy nespadl. Samozřejmě jsem se snažil ho také krmit "normálně", ale jak měl nohy na zemi, tak kategoricky odmítal cucat. A pokud jsem se pokusil mu namočenou vatičku "nacpat do chřtánu", umanutě otáčel hlavičkou pryč.

+++++++++

Při tom krmení se zbylé dvě myšky volně plazily po novinách a Dubček se nakonec dovtípil, že z víčka lze to mlíko cucat přímo. Inu, předseda.

+++++++++

Po krmení jsem je nastrkal do kousku starého nátělníku a v něm přenesl do krabičky. To kraví mléko je tak zmohlo, že usnuly prakticky okamžitě.

+++++++++

Myši mají instinktivní potřebu se zakrývat a přikrývat. Když jsem za pár minut nakouknul, co je nového, měly ten nátělník už přehozený přes sebe. A já se ho ani nedotkl.

+++++++++

To krmení ale nebylo žádné anglické stolování se zdviženým malíčkem. Občas jsem se dřívkem netrefil do rypáčku, občas jim mlíko při vzpouzení ulpělo na kožíšku a jindy se samy labužnicky vyválely v kalužích vykapaných z dřívka. Zkrátka po třech krmeních byly zapatlaný až za ušima a bylo nutno vymyslet polní koupelnu.

Očistu jsem provedl - jak nás to naučili na vojně - vyřazeným zubním kartáčkem. Pěkně namočeným ve vodě a pak dosušit v roličce toaletního papíru. Měly kliku, že nevlastním fen, jinak bych si s chutí zaexperimentoval. Myšičkám se to sice moc nelíbilo, ale aspoň nevypadaly jako prasata.

+++++++++

No a pak šup zpátky do krabičky.

Večer jsem měl službu v parku, takže jsem je nechal ve zhasnutém kumbále na snadno přístupném místě a mamča si je odtahala neznámo kam. Ale doufám, že hluboko do parku.

Od té doby je zase klid. Snad ji tato zkušenost dostatečně poučila, že lidské obydlí není žádný supermarket, natož pak nemocnice na kraji parku.

A příští rok, až do kraje zavítá jaro a já vyrazím na prvomájovou procházku, nebudu volat "Hynku! Viléme! Jarmilo!", ale "Dubčeku! Smrkovský! Černíku!".

Určitě budou mít někde v kořenech letitého dubiska mimořádný sjezd.

===========

Předchozí díly ze série "Za humny"