Budoucnost patří referendu (Sorry Járo)

Českou kotlinou obchází strašidlo referenda. A jakkoliv tento rozhodovací mechanismus není všelék, není to ani bubák, z něhož by bylo nutno mít obavy. V dlouhodobém horizontu si myslím, že má klady, které se vyplatí dobře zvážit.

Když jsem si tak procházel diskuse před loňskými volbami, nedalo se přehlédnout, že jejich společným Leitmotivem byl zvučný refrén: "Nemám koho volit!". To je při počtu stran na české politické scéně poměrně znepokojující. Skeptický pohled na tradiční politický systém ale není českým specifikem. Například důvěra amerických voličů v Kongres klesla v tomto roce opět pod nelichotivou hranicí 20%.

V řídnoucích řadách střední třídy se pomalu šíří pocit, že ve státní správě se rodí privilegovaná kasta bez významnějších zásluh, pro kterou už není důležité hospodaření s veřejnými prostředky, ale jejich odklonění do stranických nebo osobních pokladen. Společenská vrstva, pro kterou je zajištění teplého místečka pro známé a příbuzné nadřazeno obecnímu zájmu. Sílí názory, že politický systém, původně určený k vyvažování sociálních tlaků, se stal lovištěm prebend a výtahem ke snadným příjmům - což je v posledních dekádách umocněno bezprecedentním nárůstem zadlužení, které politikům umožňuje pohodlný provoz fiskální slibotechny (díky narůstajícím deficitům a manipulacím centrálních bank tak státním rozpočtem protéká podstatně víc peněz než kolik by povolil normálně fungující volný trh).

V takové atmosféře se vždy objevuje volání po alternativách. Mezi návrhy na to, jak vyvázat správu věcí veřejných z kolotoče politických handlů, zákulisních intrik a opozičních smluv, má své tradiční místo i referendum. Při posuzování jeho účelnosti se nevyhneme dvěma dilematům a pro mě osobně z nich vychází v obou případech vítězně (i když v tom prvním je to s odřenýma ušima).

+++++++++

Dilema první: neinformovanost voličů versus úplatnost volených

Viktoriánský novinář a politik Lord Acton kdysi v jednom svém dopise napsal "Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně" a toto strohé sdělení charakterizuje Achillovu patu každého zastupitelského systému (v totalitních systémech je mocenská eroze navíc znásobená zpřetrháním korektivních zpětných vazeb, jak krásně popsal Ladislav Mňačko v románu "Jak chutná moc"). Na druhé straně ani demokracie sama o sobě (ať už přímá nebo nepřímá) není bez úskalí - což je asi nejvýstižněji shrnuto ve výroku obvykle připisovaném Alexandru Tytlerovi:

Demokracie může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí, s tím výsledkem, že každá demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti, následované vždy diktaturou.

Moderní doba nám hledání optimálního vládního vzorce příliš neusnadnila. V uspěchaném světě provázaném skrytými vazbami se těžko porovnávají klady a zápory. Přesto jsou hlavní nedostatky referenda ve srovnání s tradiční zastupitelskou demokracií dobře známy.

V referendu rozhoduje neinformovaný volič - průměrný občan, který nerozumí komplexním problémům, rozhoduje se impulsívně a zkratkovitě, stává se snadnou kořistí dezinformačních kampaní a preferuje líbivé a nesystémové zásahy, často podrývající vyhlídky na dlouhodobou prosperitu. Hlas odborníků má stejnou hodnotu jako hlas laiků, samotná formulace otázek je zahalena procedurální mlhou a nadto hrozí riziko, že každé špatné rozhodnutí bude muset být pracně odreferendováno.

V zastupitelské demokracii se producírují jiné přízraky: protekční škatulata se poctivě hejbají a slušivě oděné figurky i profláknutí kmotři si v pološeru kuloárů nerušeně kroutí kohoutky z vodojemu státních zakázek, takže veřejná sféra připomíná spíše brouzdaliště zájmových skupin než názorové fórum. A ruku na srdce: ovlivnit 200 poslanců - ať férově či neférově - je logisticky jednodušší než ovlivnit 10 milionů voličů. S trochou cynismu by se dalo říci, že stereotypní politik nekoná v zájmu těch, kdo do volebních uren vhazují obálky s kandidátkami, ale těch, kdo do stranických pokladen vhazují obálky s bankovkami.

Už jen tento stručný nástin ukazuje, že v otázce přímé či nepřímé demokracie si musíme vybrat ze dvou zel. Takové dilema je nejhorší, protože nalézt uspokojivé řešení znamená proplout mezi Scyllou politických machinací a Charybdou pohodlné nevědomosti.

Pro mě z toho ale vychází vítězně referendum a to z následujícího důvodu.

U přímého rozhodování je jistá šance, že po několika počátečních neúspěších, ve kterých se dlouhodobé důsledky špatné volby obrátí proti obyvatelstvu, se volič plácne do čela a zahudrá: "safra, tak ono na tom názoru odborníků něco je a z dlouhodobého hlediska tedy bude lepší, když se buď zdržím hlasování ve věcech, kterým nerozumím, a nebo se přikloním k názoru expertů ze strany, které obecně důvěřuji". Proč tak učiní? Protože je to v jeho zájmu. I dítě se naučí nesahat na rozpálená kamna metodou pokusů a omylů.

U politika ale vidím menší šanci, že se plácne do čela a řekne si: "jsem to ale mák, ja si tady chodím s kmotry na žranice pořádané bůhvíkým, čachruju až se ze mě kouří a při tom jsem si mohl sedět v klidu doma v obyváku a řídit se při svém rozhodování blahem národa". Nepopírám, že takové bílé vrány osvícených vůdců a poctivých zástupců lidu existují, ale proč pokoušet osud. Je takové náhlé prozření v zájmu řadového politika? Obávám se, že ne. Lidská povaha je křehká. Bylo tomu tak ve starověku, je tomu tak dnes a bude tomu tak pravděpodobně i v budoucnosti.

Lapidárně shrnuto: myslím si, že bude jednodušší naučit voliče, aby hlasovali ve svém vlastním zájmu, než naučit politiky, aby rozhodovali v zájmu svých voličů.

+++++++++

Dilema druhé: jídelní lístek nebo sada meníček

Druhé dilema vynikne nejlépe v kontextu americké politiky, která je dominována pouze dvěma stranami - (relativně) levicovými Demokraty a pravicovými Republikány.

Jak už to tak bývá, v některých otázkách se mi líbí více Demokratické řešení, v jiných zase Republikánské. U volební urny se ovšem musím rozhodnout a vybrat si k zastupování pouze jednu stranu. A to znamená, že ve spoustě otázek se musím spokojit s nevyhovujícím řešením. Jenže předsedovi volební komise nemohu říci, že v sociálních otázkách bych preferoval Demokraty a ve fiskálních Republikány. A už vůbec si nemohu vybrat řešení podle povahy toho kterého problému. U referenda ke konkretnímu problému by to ale šlo. Tam bych prostě podpořil návrh strany, jejíž pozice je mi bližší.

Převedeno na české poměry: představte si, že v daném volebním období leží na pomyslném politickém stole 9 velkých témat, přičemž u 6 z nich se vám líbí přístup ODS, zatímco u 3 zbývajících byste preferovali postoje řekněme lidovců. Ve stávajícím systému si musíte vybrat jednu stranu - pravděpodobně ODS - a ta zbylá 3 témata holt doma opláčete. Přitom v sérii referend k těmto otázkám byste si mohli dál většinou hlasovat s ODS a jen na ta 3 témata byste "přeběhli" k lidovcům.

Abych mohl toto dilema ilustrovat, představte si restauraci, která vám na oběd nabídne 3 pevná meníčka (reprezentující politické strany) s následujícím "programem".

dršťková		hrachová
štrůdl

Vy byste chtěli drškovku, guláš a řez, ale máte smůlu. Kombinace jsou zapovězeny. Stranický systém je v podstatě sadou politických meníček a volný výběr "jídel" neumožňuje. Každá strana představí program, jak se s jednotlivými problémy společnosti vypořádat (to jsou "chody" politického programu) a vy jste nuceni si vybrat jedno meníčko. Referendum by de facto umožnilo sestavit si jídelníček podle vlastních potřeb. Tedy namíchat programové body několika stran do něčeho, co odpovídá vašim představám o růžové budoucnosti.

V realitě politické strany tohoto mechanismu samozřejmě zneužívají a vnášejí do svých programů emocionální, chytlavá a často umělá témata v naději, že volič jimi bude natolik zaujat, že přehlédne nereálnost či nesmyslnost podstatnějších bodů programu. Jinými slovy - za účelem prodání nepoživatelné polévky či hlavního jídla se strávníkova pozornost odvede tím, že se do meníčka zakomponuje velkolepý makový závin se šlehačkou. I tak se dělá praktická politika.

+++++++++

Závěr

Referendum je úplně jiný typ rozhodování než volby do parlamentu. Nestane se součástí politické kultury přes noc. Média, občané a politici si budou muset zvyknout na nové role. Osobní odpovědnost a všeobecná vzdělanost se rodí pomalu a v horizontu generací.

Na druhé straně by referendum umožnilo voličům soustředit se na dané téma a nerozptylovat se při rozhodování nesouvisejícími tématy. Odměnou by jim pak bylo částečné vysušení bažiny politického systému.

Pro začátek by neškodilo, kdyby se v občanské nauce - kromě počtu poslanců v obou komorách - žactvu prozradilo i něco o komplexitě společenských vztahů, o ošidnosti úhlu pohledu a o nevybíravých metodách propagandy. A nádavkem by se v osnovách mohlo rozvést i pár letitých moudrostí - jakože nic na světě není zadarmo a zbrklá rozhodnutí mohou mít nedozírné a nepředvídané důsledky. Koneckonců, pořádat referendum bez dobře připravené populace je jako darovat amazonským indiánům kolekci integrovaných obvodů.

V životě máme dvě možnosti: buď se nic nenaučíme a tak nějak se nádeničinou protlučeme k důchodu a nebo se něco naučíme (někdo účetnictví, někdo konstrukci spalovacího motoru, někdo zahradničení) a pak máme šanci proplout životem na podstatně vyšší úrovni. Zodpovědné hlasování v referendu je také určitou formou dovednosti. A tak jako se vyplatí v životě jednotlivce něco se naučit, vyplatí se to i v životě národa.

Ovšem nesmí se to uspěchat. Středoškoláka se zájmem o anatomii taky hnedka nepošleme na operační sál se skalpelem v ruce.

+++++++++

Předchozí články ze série Sfinga.