Tehdy před mnoha léty jsem se jen stěží a s dlouhotrvajícím žalem smiřoval s jejím odchodem. Užili jsme si spolu spoustu nádherných chvil a najednou byla pryč, myslel jsem, že už ji nikdy v životě nespatřím.
„Lucko, kde mám tu vínovou halenku?“ „Dcero, nepůjčila sis náhodou moje stíny?“ „Večer jsem si nachystal čisté ponožky a teď tady nejsou, to snad není možný, mně kvůli tomu zase ujede autobus... Luckóóó???“
Když jsme se víc než před jedenácti léty odstěhovali na venkov, byla naše mladší dcera v tom správném pubertálním věku a výpravy do jejího pokoje se daly podnikat pouze na vlastní nebezpečí. Hned u dveří byl návštěvník nucen absolvovat slalom mezi baterií poloprázdných lahví od limonád. Po úspěšném zvládnutí této disciplíny byl přivítán jakousi nazelenalou hmotou, která mu přišla v ústrety z nedojedených zbytků na talířku. Pokud se jí lekl a spěšně uskočil, riskoval zamotání nohou do mnohavrstevného oblečení, ladně poházeného po koberci. A tak dál, a tak dál, zažili jsme to asi skoro všichni, a to hned dvakrát. Poprvé v aktivní roli téměř dospělce, pro nějž je úklid zbytečnou ztrátou času. A později podruhé v úloze rodiče ve stádiu většího či menšího snažení o nápravu, zoufalství, případně rezignace.
Nemohli jsme tedy dceři zazlívat, že v takovém dobře organizovaném chaosu svého království občas sama nemohla něco najít. Takové případy obvykle řešila s noblesou svého věku a potřebný předmět si zapůjčila od manželky nebo ode mě. Manželčinu halenku, oční stíny, moje ponožky nebo cokoli jiného použila dle své potřeby, aby to poté odložila kamsi do hlubin svého pokoje. Většina takto vypůjčených předmětů časem sama nějakým způsobem vyplula ze ztracena, ale našly se i výjimky, které zmizely jednou provždy.
V těch dobách jsem měl milenku. Byla štíhlá a dlouhonohá s pěkně tvarovaným pevným tělem, zkrátka tak akorát do ruky. A k tomu navíc nesmírně šikovná. Užíval jsem si s ní spousty radostného dovádění, a ač se to možná zdá neuvěřitelné, moji manželce nevadila. Bohužel i ona se jednoho krásného dne ztratila a já, vědom si Lucčiných sklonů k braní si toho, co jí nepatří, jsem začal dceru ze zmizení milenky podezřívat. Domníval jsem se, že dcera zřejmě potřebovala, aby jí moje milenka s něčím pomohla, leč ta poté v chaosu pokoje splynula se vším ostatním.
***
Po několika létech mladší dcera dospěla, vylétla z rodinného hnízda a rázem se z ní stala pořádkumilovná mladá žena. Když jsme ji šli poprvé s manželkou navštívit v jejím novém bydlišti a utrousili pár drobků bábovky na zem, dostali jsme vynadáno: „Páni rodičové, nedělejte mi tady bordel.“
Nám doma nastaly zlaté časy, věci se přestaly ztrácet, dokonce se našlo i několik dávno zapomenutých a navždy odepsaných. Moje milenka však mezi nimi bohužel nebyla a já nabyl přesvědčení, že už ji nikdy nespatřím. Jak šel čas, vyzkoušel jsem několik dalších, ale, obrazně řečeno, žádná z nich zdaleka nedosahovala té původní ani po kotníky.
***
Je to tak týden, co nám po dlouhých jedenácti létech odešla žárovka v osvětlovacím panelu v koupelně nad zrcadlem. Mimochodem, netuším, jak mohla tak dlouho vydržet, asi byla tuzemské výroby a ne nějaký šikmooký švindl. „Inu, žádný problém, odšroubuješ plastový kryt nad panelem a žárovku vyměníš,“ řekl jsem si a vzpomněl na svou dávno ztracenou milenku. Teď by se mi moc hodila, bože, jak ta byla šikovná na vytahování různých šroubků a drátků z titěrných štěrbin.
Stalo se vám někdy, že jste si znenadání vzpomněli na někoho dávno zapomenutého, a on se vzápětí objevil před vámi? Nedovede si překvapit mou radost a překvapení, když jsem ji, holku zlatou, po odstranění plastového krytu po tak dlouhé době opět uviděl. Tehdy jsem ji tam musel omylem zapomenout a ona na mě celá ta dlouhá léta věrně a trpělivě čekala. Své mladší dceři jsem hluboce křivdil podezíráním z milenčina zašantročení. Lucko, promiň, snad mi ten dávný hřích odpustíš.
Dennodenně po celý ten čas jsem byl své milence nablízku, ale nevěda o ní, jsem si jí vůbec nevšímal. Nepomazlil ji v rukou, neusmál se na ni, nepozdravil. Teprve nyní se ukázalo, jaká je skvělá a velkorysá, vůbec se na mě nezlobila, okamžitě mi skočila do ruky a pomohla s výměnou té žárovky. Nu, dámy kutilky a pánové kutilové, pohleďte na ni a řekněte sami, taková kráska se dneska už moc často nevidí. Slibuji, že odteď budu o tuhle svou milenku pečovat jako o oko v hlavě a už ji nikdy neopustím.
