Jiřík byl princ, nikoli pouhý sloužící, pokud mi pan Erben dovolí. „Já jsem již starý,“ pověděl jemu jednoho dne jeho otec král, „už vládnout nestačím a ty ode mě musíš žezlo již brzičko převzít. Avšak jednu podmínku já ku tobě mám, hned přes hory doly do křišťálového zámku utíkej a zlatovlasou nevěstu tam sobě vyber.“
Jiřík byl bystrý, bez cizí pomoci ten zámek snadno našel, devět překrásných panen princezen tam uzřel, na první pohled do jedné z nich se zamiloval. „Tahleta mou ženou musí se stát, já učiním ji doma královnou,“ k tamnímu králi promluvil.
„Dám ti svou dceru,“ pravil Jiříkovi král, „avšak jen uhodneš-li z obrázku, která z nich je tvá vyvolená.“ Jenomže ouha, všech devět jich má zlatý vlas a Jiřík zří jen kus kštice odkryté.
Jiřík obrázky prohlíží, jeden po druhém rychle s odmítnutím odkládá:
„Zlato ve vlasech mé lásky má barvu sytější.“
„Nemá své kadeře na temeni čechravě sepnuté.“
„Ba ani mašli do nich nikdy nevplétá.“
„Ze dvojčat rozhodnopádně nepochází.“
„Náušnicemi svá krásná ouška sobě nezdobí.“
„Nižádná z jejích kadeří není toliko dlouhá.“
„Větřík jí ofinu nečechrává.“
Až u posledního obrázku se zastaví a víc ni vteřinu neváhá. Kadeř sic není jen zlatá, nabývá též pár dalších odstínů, leč Jiřík králi nahlas oznámí: „Toť ona, má milovaná.“
Dle čehopak as Jiřík tak jistě poznal svou vyvolenou? Odpověď jak průzračná voda je prostá, Jiřík je totiž princem kočičím.
