Příběh ukrajinské Světlany mi vyprávěl kolega a zároveň kamarád, když jsme si v pátek odskočili z práce na oběd. Možná je trochu zvláštní, domnívám se však, že vůbec ne ojedinělý. Inu, posuďte sami.
Honzo, ta žena se v našem domě na strašnické Solidaritě objevila před pár týdny. Nastěhovala se do přízemního bytu, který byl původně postaven jako kukaň pro domovníka. Je to takový malý kutloch pár krát pár metrů s oknem hned vedle vchodu do domu.
Zezačátku jsme s manželkou ani nevěděli, kdo tam bydlí, jen bylo zvláštní, že se za vlahých jarních podvečerů začala linout z otevřeného okna vedle vchodu tichá vážná hudba. Přišlo nám to dost nezvyklé, většinou lidem řvou z televize různé střílečky nebo ten šílenej moderní rap, a teď najednou Bach, Beethoven, Ravel a jiní machři. Docela příjemná změna. Tak jsme byli s Mirkou zvědaví, kdo tam teď vlastně je.
Další týden žádná podvečerní hudba nebyla a my tu ženu párkrát zahlédli, když jsme pozdě večer chodili venčit naší jorkširku Sofinku. Bereme ji ven celkem pravidelně před jedenáctou a několikrát jsme si všimli drobné nenápadné postavy, jak upaluje od tramvaje z Černokostelecké a mizí v našem domě. Jednou jsme se s ní srazili přímo ve dveřích. Usmála se na nás, pozdravila s lehkým východním přízvukem, zamávala Sofince a zmizela právě v tom původně domovnickém kutlochu.
„Zvláštní ženská, kolik jí může být let a co asi dělá?“ Zeptal jsem se Mirky, ta má dobrý odhad na lidi, i když si to sama nepřipouští.
„Čtyřicet? Padesát? A nedělej ze mě vědmu, abych ti mohla říct, co tady dělá, nejspíš pracuje někde na směny. Ale má rada psy, to se mi na ní líbí. Teď už nezdržuj a pojď, zítra brzo vstávám a zapomněla jsem si přežehlit halenku.“ Žduchla do mě ta moje, já hvízdnul na Sofinku a taky jsme zalezli.
V sobotu odpoledne jsme se vraceli z nákupu a uviděli ji na Černokostelecké, jak vleče na konstrukci od tašky na kolečkách velikou placatou krabici. Mrňavá kolečka vrzala až k nám do auta, vypadala, že se co nejdřív rozpadnou a ženuška se celá prohýbala, jak tu věc ze všech sil tlačila před sebou.
„Romane, zastav, vezmeme ji,“ zavelela Mirka. A tak se i stalo, krabici jsem vmáčknul k nákupu, byla pořádně těžká, to ti teda povím, Honzo. A bylo na ni napsáno nejlevnější nábytek.
„Vy hodní,“ řekla ta žena ostýchavě a jakoby měla potřebu nám za tu pomoc vysvětlit, co vlastně vezeme: „Já koupila sobě noční stolek, abych měla kam dávat knížku, když čtu před usnutím.“
„Roman vám to samozřejmě hodí až dovnitř a...“ zamnula si ta moje zamyšleně bradu. Zjevně dumala, jak nabídnout a neurazit. „A jestli chcete, tak vám to i složí.“
Honzo, abys věděl, já svoji manželku zbožňuju, ale někdy má nápady fakt na zabití. Zvlášť od té doby, co je těhotná (v tenhle moment se můj kamarád zatvářil tak pyšně, jakoby mu patřila půlka zeměkoule).
No nic, s krabicí jsem se vyhekal těch pár schodů ode dveří domu k původně domovnickému bytu. Mlčky jsem pokýval hlavou nad maličkým pokojem, vybaveným nábytkem, jaký pamatuju z dětství (Romanovi je pětatřicet) a s kuchyňskou linkou naproti oknu. Ženuška se sice snažila několikrát zaprotestovat, že si s tím zkusí poradit sama, ale nebylo jí to nic platné, tak se nám rozhodla aspoň uvařit kafe, než si stačím skočit pro nářadí.
Když jsem se vrátil, byt příjemně voněl tím lahodným nápojem, dámy byly v družném hovoru a já se pustil do práce. Šlo to ztuha, protože jak známo nejlevnější nábytek většinou moc přesně nepasuje a dřevotříska se ráda drolí, tak jsem se holkám do řečí skoro nemíchal a jen tiše poslouchal.
Ženuška se představila jako Světlana, najednou z ní spadl ostych a začala být hovorná: „Víte, já z Ukrajiny. Mám tam pětadvacetiletého syna a starou maminku. Kluk je sám a práci nemá, já dělala za šest tisíc hřiven měsíčně, to podobné jako vašich šest tisíc korun. Za bydlení jsem dávala čtyři tisíce. Tak jsem před pěti léty přišla sem, pracuju v hale, co se dávají dohromady, balí a expedují hračky pro děti. Bydlela jsem s kamarádkou, ale pak... No, pak už to nešlo, tak jsem si našla bydlení tady v tom domě.“
„Jé, to je hezké, hračky pro děti,“ skočila jí do řeči moje Mirka a instinktivně si pohladila břicho.
Světlana se zarazila. Zřejmě měla na ty hračky poněkud jiný názor, ale nechtěla se Mirky dotknout. Pak z ní vypadlo: „No asi je, ale když vám projedou za den pod rukama stovky krabic se stavebnicemi nebo plyšovými medvědy, tak už vám to tak hezké nepřijde.“
Manželka pochopila a pozměnila téma: „Světlano, a co jste dělala na Ukrajině?“
„Dirigentku,“ odpověděla věcně naše nová známá a na dotvrzení svých slov krátce zašermovala rukama, jakoby tenkou hůlčičkou vedla imaginární orchestr.
„Dirigentku?“ Zeptala se nevěřícně Mirka. I já se zarazil, až mi vypadl na zem maličký šroubek, který jsem se v tu chvíli marně snažil vpravit do špatně předvrtané dírky nejlevnějšího nočního stolku.
Světlana pochopila náš údiv nad tím, že se ve své vlasti věnovala tak krásné a jedinečné činnosti, jakou je dirigování orchestru, a tady zahazuje svůj talent nekonečnými hodinami a dny, strávenými u běžícího pásu. Pak odhodlaně zatřepala hlavou a spustila: „Život je drahý a u nás není práce. Tyhle hračky jsou pořád lepší než to, co teď začala dělat ta moje kamarádka. Na Ukrajině byla skvělá houslistka, přijely jsme sem spolu a ona k posledku dělala v jednom butiku. Ten skončil, ona nemohla najít nic jiného, tak začala inzerovat a teď se prodává chlapům za peníze. Už jsem s ní nemohla dál bydlet, tak jsem holt tady.“
Oba jsme mlčeli a já dokonce zapomněl na ten svůj zakutálený šroubek, ale Světlana ještě neskončila. Chvilku vydýchávala svá vlastní slova a zřejmě váhala, jestli se nám má svěřit i se zbytkem. Pak si dodala odvahy: „Víte, moje maminka je hodně stará a syn postižený, sice se dokáže obsloužit, ale na práci moc šancí nemá. Tak je to na mně. Moje kamarádka mi nabízela, jestli bych to nechtěla dělat s ní, že bychom táhly privát ve dvou. Jenomže já... já sorok... totiž čtyržicet osm let stará ženská to nedokážu. Sex bez citu prostě dělat neumím, i když bych si tak pro svou rodinu vydělala víc peněz než u těch stavebnic a plyšových medvědů.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem se vrátil do reality, konečně našel ten ztracený šroubek a nějakým zázrakem ho dostal do nepřesně předvrtané dírky. Byl poslední, noční stolek byl hotový a navzdory své nevalné kvalitě celkem pěkný.
„Já vám děkuju moc,“ řekla Světlana tiše a trochu se jí zaleskly oči.
Moje Mirka je rázná ženská. Jsou chvíle, kdy z toho můžu málem vyrůst, ale je to jedna z mnoha vlastností, pro které si jí tolik vážím. Projevila svou ráznost i teď, vzala Světlanu za ruku a nabídla jí: „Světlanko, zítra je neděle, já ráda vařím tradiční česká jídla, tak přijďte na oběd, moc nás to s Romanem potěší.“
Světlana si otřela kapesníčkem své lesklé oči a střídavě se dívala na Mirku a na mě: „Děkuju ještě jednou, ráda přijdu. Vy tady u vás takoví hodní lidé a máte nádhernou zemi. A... a až se vám to narodí, kdybyste potřebovali, já ráda pohlídám... I s vaší pejskou Sofinkou, já měla doma kdysi taky takovou.“
