Vztah těch dvou byl paradoxní. On, jeden z mnoha nástrojů diktátorské dynastie Michalů a ona, zoufalá bytost, jíž režim připravil o manžela a která se ve snaze předejít i ztrátě svého malého synka podřizovala jeho požadavkům.
Písmeno velké M bylo posvátné již po mnoho desetiletí, představovalo jeden z hlavních symbolů neomezené moci současného vládce Rozlehlosti Michala III. Jméno Michal bylo vyhrazeno pouze pro posloupnost prvorozených synů, ostatní jména začínající na M směli používat jen jejich nejbližší příbuzní.
Vzorně a ozdobně vyobrazené zaujímalo čelní místa nejen ve vládcově Zlatém Paláci, nejen ve všech místnostech veřejných budov Rozlehlosti, Základní Řád přikazoval všem občanům mít je i ve svých příbytcích.
Právě toto písmeno M stálo za počátkem celé ženiny tragédie. Její manžel puzen toho dne náhlými střevními potížemi, si v zaměstnání dovolil na chvilku opustit každodenní půlhodinku, na níž byly velebeny poslední zásluhy Michala III., za což byl po zásluze potrestán odnětím poloviny měsíčního platu. Nedokázal to ustát, cestou domů se opil ředěným syntetickým lihem, takto sice levným, avšak jediným alkoholickým nápojem, který byl k mání v celé Rozlehlosti. V alkoholovém opojení se pak dopustil neodpustitelného prohřešku tím, že v nálevně černým fixem přeškrtal nedotknutelné písmeno M. Pochopitelně byl spatřen a odchycen jedním ze všudypřítomných Ochránců, načež zmizel beze stop. Lze se jen dohadovat, zda mu byl rovnou Zastaven Život nebo zda dostal „šanci“ v jednom z mnoha NPT (Nápravných Pracovních Táborů), z nichž se doposud nikdo nevrátil.
Ženě byl přidělen Patron. Režimem důkladně prověřený člověk, jehož povinností bylo vykonávat přísný Dohled nad konáním Hlídaných, tedy například těch, jejichž manžel či manželka spáchal vážný přestupek proti Základnímu Řádu. Moc Patronů nad Hlídanými byla prakticky neomezená, neboť svými pravidelnými týdenními posudky rozhodovali o jejich budoucnosti. Žena si byla dobře vědoma skutečnosti, že pokud Patronovi v něčem nevyhoví, bude její syn umístěn do RVZ (Rozlehlostního Výchovného Zařízení) a ona sama poputuje do NPT.
Ženiny vyhlídky nebyly nikterak příznivé, o tomto Patronovi se mezi lidmi šuškalo, že jím Hlídané ženy pravidelně mizí po několika málo týdnech jeho Dohledu.
„Vykasat sukni a na stůl.“ Zavelel Patron okamžitě po příchodu do ženina příbytku. Rozepnul si poklopec, ženě nafackoval, aby se vzrušil, načež ji přikázal, aby si shrnula kalhotky ke straně. A pak, sotva se údem stačil dotknout jejího obnaženého rozkroku, okamžitě ejakuloval. Poté se jí zahleděl do tváře, hledaje v ní mžikový záblesk posměchu nebo pohrdání, který dříve či později zaregistroval u každé předchozí Hlídané. K ženině obrovskému štěstí tentokrát nic takového nenašel, viděl jen výraz beznaděje, smutku a ponížení.
Čas běžel, Patronova návštěva měla pokaždé stejný scénář. Žena to ve svém neštěstí nad ztrátou manžela a ve snaze ochránit synka před odebráním a umístěním do RVZ postupně začala brát jako nutnou součást života. Patron jí sice pokaždé nafackoval, ale nikdy ne tak, aby jí tím způsobil skutečnou fyzickou újmu. Jednou za čas, aby formálně dostál svým povinnostem, ji vyzkoušel ze znalostí některé části Základního Řádu nebo zásluh Michala III. I scéna na stole byla pokaždé stejná, jen z Patronova pohledu, jenž na ni upřel bezprostředně poté, se postupně po několika měsících začala vytrácet přísnost a byla nahrazována studem. Ženě ho začalo být líto.
Při jedné z dalších návštěv nedošlo ani facky, ani na stůl, Patron si sednul a začal ze sebe zvracet slova. Mluvil o tom, že vlastně nikdy nechtěl být vůči nikomu zlý, že chtěl jen řádně pracovat pro Rozlehlost a vykonávat Dohled. Pak chtěl jednou okusit, jak chutná moc Patronů nad Hlídanými, ale místo tělesného uspokojení se mu dostalo jen úšklebku pohrdání. A tak ze vzteku napsal první záporný posudek, pak druhý, třetí a další a další. „Ty jsi první z celé řady žen, která se mi nesměje.“ Zakončil svou zpověď a rozbrečel se.
Cesty osudu jsou složité a nevyzpytatelné, a tak daly postupně vzniknout zvláštnímu vztahu mezi ženou a Patronem. Ona svou jemností dokázala alespoň trochu zmírnit jeho hendikep a on jí a jejímu synkovi přilepšoval, aby dokázala lépe vyjít se svým mizerným platem uklízečky, tedy zaměstnání, které jí bylo přiděleno po potrestání manžela. Jak čas běžel, návštěvy Patrona u ženy začaly být častější a delší, někdy dávaly oběma na chvilku zapomenout na tíhu života.
Jenže nic netrvá věčně, Základní Řád přikazuje Patronům důslednost a přísně jim zapovídá jakékoli citové sbližování s Hlídanými. Navíc v jeho tajném dodatku 1984/G.O se praví o Neveřejných Strážcích, jejichž úkolem je bdít nad zodpovědnou prací Patronů ve prospěch Rozlehlosti.
Poznámka: Použití počátečních velkých písmen a barevné zvýraznění Významných Výrazů, jakož i uvedení této poznámky je provedeno v souladu s regulemi Základního Řádu.
