„Já bych chtěl jet tramvají, nikdy jsem v ní ještě nejel.“ „O nic jsi nepřišel, je to stejný jako na splašený krávě, jenže se míň mačkáš.“ Těmito slovy vymlouval Miloslav Šimek v jedné své povídce příbuznému z venkova jeho přání.
Jako kluk jsem tramvají kupodivu jezdíval rád a nějaký čas jsem si dokonce přál stát se jejím řidičem. Hranatá dřevěná krabice s jedním nebo dokonce dvěma zapřaženými vagónky, s občas vypadávající kladkou místo pantografu a s tyčí na ruční přehazování výhybek. Uniformovaný řidič, obsluhující dvě kruhové páky, reostat a brzdu, a šlapající na malý kulatý pedálek zvonku. V prvním voze paní průvodčí sedící v kukani, ve druhém a případně třetím procházející konduktér s koženou brašnou. Lístky s celou řadou čísel, na nichž bylo třeba proštípnout číslo tramvaje, čas a také místo, kde pasažér nastoupil. Stály šedesát haléřů, pro děti třicet. Nu, posuďte sami, nebylo v tom kus romantiky? Pro malého kluka rozhodně ano.
Idylku jízdenek s modrým písmenem D odvál čas a nahradil je maličkými nudnými lístečky, které si člověk samoobslužně vytáhl z automatu po vhození mince a zmáčknutí páky. Pak přišly první tramvajenky, ty už byly zajímavější. Kartička s fotkou a s chlívečky pro nalepování měsíčních známek. Ty si každý žáček či studentík mohl zakoupit za pětatřicet korun, dvakrát ročně musel ukázat potvrzení o studiu.
„Já ti ho roznejtuju,“ chlapsky zažertoval prodavač s mým středoškolským spolužákem, který svou tramvajenku nosil v zadní kapse kalhot a měl ji mazácky rozdrbanou. Předmět roznýtování zůstal nevysloven, ale my puberťáci dobře věděli, co tím ten dobrý muž myslí. Asi měl zrovna dobrou náladu a při nudném prodávání známek nám chtěl trochu nahrát.
Léta šla dál, lístky a tramvajenky měnily cenu i tvar, aby se na dlouhý čas ustálily na černé „knížečce“ se třemi přihrádkami. Do jedné se zasunula vlastní průkazka, do druhé pražský kupón a do té třetí kupón příměstské dopravy pro nás přespolní. Vše bylo průzračně jednoduché, jednou za měsíc, kvartál či rok vyměnit kupóny, revizor krátce koukl a viděl, stejně tak řidič příměstské dopravy, jemuž se tramvajenka musela při nástupu ukazovat.
Zhruba před deseti léty zasáhla moderní doba plastových karet i městskou dopravu, s obrovskou slávou a velkolepými plány se zrodila pražská Opencard. Do příměstských autobusů přibyly čtecí strojky, revizoři a vlakoví průvodčí byli vybaveni přenosnými čtečkami, my cestující jsme vyměňování papírových kupónů nahradili dobíjením těmi pomyslnými. Vlastně, co to říkám, virtuálními nebo elektronickými, to zní líp.
Jenže autobusové čtečky občas nečetly, jak měly, někdy zapřely ten pomyslný kupón, jindy se zasekly a potřebovaly restartovat, občas odmítly kartu jako takovou. I nastala doba zbytečného zdržování při nástupu a dohadů s řidičem, v horším případě s revizorem. Velkolepé sny o tom, nač všechno bude možné Opencard použít splaskly a nahradily je vleklé spory magistrátu s dodavatelskou firmou.
Nyní se prý konečně blýská na lepší časy, paní primátorka nám místo červené Opencard vyhrožuje (pardon, chtěl jsem říct slibuje) zelenou Lítačku. Že by snad měla být ještě modernější, než byla Opencard, s ještě univerzálnějším použitím a se značným ušetřením nákladů. Inu opět velké ambiciózní plány.
Co by to, přeloženo do řeči nás cestujících, řidičů MHD, vlakových průvodčích a revizorů mohlo znamenat? Čas velkých změn. Zhruba milion pasažérů červenou kartičku vyhodí a vyběhá si místo ní zelenou, samozřejmě s novou žádostí a novou fotkou. Budou stávající čtečky Opencard umět pracovat s Lítačkou? Bojím se, že nastoupí argument „jak by ty zastaralé poruchové mašiny mohly dokázat číst takovou moderní skvělou vymoženost, jakou je Lítačka?“ Kéž bych se mýlil, ale pokud ne, bude potřeba pořídit několik tisíců nových čteček, namontovat je do autobusů, rozdat revizorům a vlakovým průvodčím. Ti budou v přechodné době souběhu určitě rádi chodit se dvěma za pasem. A těch nákladů z kapes nás daňových poplatníků, raději snad ani nedomýšlet.
Chápu, že dávná doba cinkajících tramvají s vypadávající kladkou a papírových lístků s mnoha čísly a modrým D z mého dětství je nenávrat pryč, ani bych se do ní vracet nechtěl. Společně s mými klukovskými sny ji čas dávno odvál, ale jeden sen mi vydržel až do dnešních dnů. Chtěl bych mít tramvajenku, která je spolehlivá, nezdržuje při nastupování, nikoho nerozčiluje a je co nejméně nákladná jak pro nás cestující, tak pro jejího provozovatele. Ale asi jsem snílek a možná by bylo lepší, kdybych místo MHD jezdil na té Šimkově splašené krávě. Rozhodně bych se u toho tolik nemačkal.
