Včera večer měl můj dvounohý personál návštěvu, přišla k nim na kafe paní ze sousedství a postarala se jim o zábavu. Začala mluvit hned ve dveřích a za celé dvě hodiny nezavřela tlamičku. Vlastně pardon, pusu.
Ti mí ji zpočátku pozorně naslouchali, vydrželo jim to asi pět minut, ale pak už jen zírali, občas si mezi sebou vyměnili významné pohledy. Zjevně je její tlachání nebavilo a unavovalo. Však ani mně nebylo příjemné, tak jsem stočila do klubíčka a usnula hlubokým spánkem. Nechápu, proč to neudělali také. Probudil mě až její spěšný odchod, doprovázený veledůležitým hlasitým sdělením: „Proboha, musím ještě zavolat snaše.“ Význam tohoto slova přesně neznám, tuším, že jde o nějakou příbuznou. Ať tím myslela kohokoli, bylo mi jí dopředu líto.
Ta paní mi připomněla Báru a já si uvědomila, že nejen mezi dvounožci se najdou upovídaní jedinci. Báru jsem viděla pouze jednou a už je to dávno. Je šlechtického původu, krásná mohutná britská modrá krátkosrstá dáma. Nevím, co ji to tenkrát napadlo, za komorníka si zvolila úplně obyčejného mladého dvounožce, pocházejícího z prostých poměrů. Ten se kamarádil s mým personálem, a když jsme ještě bydleli v Praze, podařilo se mu ji přemluvit, aby ho poctila svým doprovodem na návštěvě u nás.
Nechala se svým komorníkem vnést do bytových dveří, majestátným krokem vystoupila z přepravky, mně a Damiánovi věnovala krátký kosý pohled, vyskočila na psací stůl. A spustila. Ne, že by mluvila nepřetržitým monologem jako ta paní včera večer, spíš měla ke všemu komentář.
Jako slušně vychovaná a sehraná dvojka jsme se ji s Damiánem snažili pozdravit a přivítat. Kocourek se naježil a celý zmohutněl, zřejmě na ni chtěl hned zpočátku zapůsobit svým šarmem. Bára na něj pohlédla ze své pozorovatelny na stole a pravila: „Mňauf, mňé, mňé, uahf.“ Pro méně lingvisticky zdatné dvounožce budu pro jistotu v závorce uvádět přibližný překlad, v tomto případě tedy: („Podívejme se, hraje si to na fešáka a přitom je to jen obyčejná pouliční směska“). Zatočila se dokolečka, jako by chtěla ulehnout a pak ještě směrem k Damiánovi dodala: „Uurah, mněh (přines mi svůj nejměkčí polštářek).“ Damián vykulil oči a zcela obyčejně nahlas zasyčel (překlad netřeba). Pak naštvaně zamával ocasem a odkráčel do vedlejšího pokoje, čímž považoval celou záležitost za uzavřenou.
Bára jeho odchod ohodnotila slovem „Pffah (nevychovanec).“ Začalo mě to bavit a rozhodla jsem se, že si tu její návštěvu pěkně vychutnám. Posadila jsem se, jak nejzpůsobněji umím, ocásek jsem pěkně položila k předním tlapkám a čistým hlasem jsem ji pozdravila: „Mňau (dobrý den).“ „Mňa, mňáá, ňo (doveď mě ke své misce. Hned),“ dostalo se mi odpovědi.
To víte, pokud jde o jídlo, býváme my kočky poněkud nedůtklivé, ale já jsem se přemohla, mou lehkou nervozitu prozrazovala snad jen poněkud sklopenější ušiska. Cestou do kuchyně stačila Bára ještě poznamenat „braf mní mňura aufh (kde máte koberec? Tohle lino je pro moje vznešené tlapky krajně nevhodné).“
Ale to už jsme byli u plné misky granulí, já si jednu zobla jen tak aby se neřeklo, a pak jsem Báře uvolnila místo. Ta provedla několik věcí téměř najednou: „Braf tsss (jak se opovažuješ),“ okomentovala moje uzobnutí. Ve stejný okamžik nasála čumáčkem vůni mé nejoblíbenější krmě, ještě snad ani nestačila vydechnout a začala se rozčilovat: „Vrmf, mňure, pfuff (to není jídlo, ale žrádlo, fuj).“ Poslední slova směřovala spíš než ke mně ke svému lokajovi, který tou dobou v kuchyni popíjel kávu s našima. Starostlivě se na ni podíval, za což ho odměnila přívalem slov: „Uměěha, mňa, MŇOUK ŇUÉÉ" (nepublikovatelná výzva k okamžitému odchodu domů).
Bářin poddaný vyskočil a dopustil se neodpustitelné chyby. Omluvil se nejprve mým dvounožcům za svůj předčasný kvapný odchod a teprve poté své paní za to, do jaké společnosti si jí dovolil vzít. Pak kvapně odešel s protestující Bárou v přepravce a mně ho bylo dopředu líto, podobně jako včera večer té snachy naší sousedky. Určitě to doma od Báry pěkně schytal, ale to už jsme naštěstí neslyšeli.
Nedávno nám o Báře vyprávěla jedna z dcer mých dvounožců. Její lokaj se prý před časem oženil a teď má doma maličké dvounohé miminko. Bára má tedy o zábavu postaráno, její čeleď se rozmnožila a ona vše dozajista bohatě komentuje svým zcela specifickým způsobem.
