„Honzo, sbal kočce její diplomatické zavazadlo, ať můžeme vyrazit.“ Mladý dvounohý sameček nasypal do igelitky pár lopatek písku, do krabičky uložil plátek zmrzlého filé, čiču vzal do náručí a jelo se na návštěvu.
Když byl můj dvounožec ještě mladý, bydlel s rodiči a chodil na střední školu, sloužil mé dávné předchůdkyni mourovaté kočce s krásným jménem Madlenka. Určitě jsem vám o ní už vymňoukávala. Na jedné straně byla divoká a nezkrotná, o víkendech lovila na venkově kdeco, dokonce dokázala zakousnout i mladou kunu. Na druhou stranu, pokud zrovna chtěla, ráda se mazlila se svým personálem a především uměla být společenská. A tak ji Honzovi rodiče občas brali se svým synem na návštěvu k příbuzným.
Kočičí stelivo, konzervy, ba ani granule tehdy nebyly k mání, a tak Madlino diplomatické zavazadlo obsahovalo ten písek a filé, které měla ze všeho nejraději. Nasedli do letité „tisícovky,“ taťka se chopil řídícího kola a vyrazili do bytu v pražských Vršovicích k Jirkovi a Milušce. Byli to sice kočkomilní, ale v té době kočkyprostí manželé, a tak přemluvili Madlenku, aby je poctila svou vzácnou návštěvou.
Madle byl ukázán píseček, nasypaný do krabice na záchodě, miska s vodou v kuchyni, filé zatím putovalo do ledničky. Honza ji postavil na zem, číča se na něj podívala a řekla „mňau.“ Pro případ, že byste nerozuměli, budu raději překládat. „No, to jsem ráda, že jsi mě konečně pustil, už mě to v té smrduté drncající pohyblivé komůrce nebavilo.“
„Jé, Madlenko, ahoj, jsme moc rádi, že jsi k nám přijela, pojď ke mně.“ Začala se rozplývat Miluška, sedla si na bobek a chtěla číču pohladit. Ta se pod její rukou jen prohnula skoro až na zem a trhla ocasem: „Teď mě neruš, musím podrobně prozkoumat, jaké to tu máte.“ Miluška ji však nepochopila a Jirka také ne, ten se ji dokonce pokusil vzít do náručí. Nebyl to dobrý nápad. Madla krátce zasyčela, mocně se od něj odrazila zadními, čímž mu zanechala autogram na předloktí, opsala ladný oblouk a přistála u kuchyňských dveří.
Hostitelé jen němě otevřeli ústa a vydali se Madlence v patách. Ta nasadila pátravý krok, zvaný „na malých nožičkách“ a vešla do kuchyně. Prošmejdila každičký kout, lízla si vody z misky a jen tak zkusmo vzala packou za dveře od ledničky. Poté zpozorněla a ještě víc se přikrčila, neb uzřela kočičí bonbón, jak se motá na okenní tabulce (moucha - pro neznalé). Jen zlomek vteřiny číhání, jeden skok na stůl, odraz na ubruse, druhý skok na parapet, mávnutí tlapkou a chramst. Moucha to měla rychle za sebou. Krom mouchy to odnesla též slánka a vázička s růží, neb ubrus na stole trochu podklouzl. Rozsypaná sůl, rozlitá voda, vázička odkutálená na zem a rozbitá, růže na mokrém zmuchlaném ubruse. Prostě nádherné kočičí zátiší, leč Madlenka si ho už nestihla vychutnat, neb posilněna mouchou opustila kuchyň a vydala se pátrat dál. Miluška se jen nahlas nadechla s rukou před ústy, Jiří spěchal zachránit růži, Honza s rodiči se snažili uvést kuchyň do původního stavu. Nikdo se nezlobil, rozsypaná sůl nebyla důvodem k hádce, scénka skončila společným smíchem.
Madla však zůstala zcela nad věcí a pustila se do dalšího pátrání. V koupelně si znechuceně odfrkla nad Miluščiným Lybarem, na záchodě označkovala píseček, jakože je opravdu jen a jen její. Poté zamířila do pokoje, jenž byl kombinací obýváku a ložnice. Jakožto vzdělaná dáma vyskočila na otevřenou přihrádku s knihami a dala se do čtení. Knížky, které se jí nelíbily, skončily rozevřené hřbety vzhůru na zemi, ty pěkné si označkovala čumáčkem. Poté seskočila a nově nabyté dojmy si svými ostrými drápky začala poznamenávat do látkového přehozu na sedačce. Honza ji odehnal, a tak se urazila a zalezla pod postele. Chvíli tam šmejdila a uklízela, zřejmě ji popadlo špatné svědomí a chtěla se nějak zavděčit hostitelům. Po skončení smýčení vylezla poněkud obalená prachem a rozhodla se udělit Milušce milost. Tiše se vznesla ze země, přistála jí na klíně na bílých domácích šatech, párkrát se zatočila dokolečka a začala hlasitě příst.
Jirka vrhl na svou manželku závistivý pohled a zmizel v kuchyni. Dvounožci si mysleli, že se vydal pro nějaké pití, ale mýlili se. Madlenka však měla lepší odhad a vyrazila za ním půl vteřiny před tím, než otevřel lednici, aby jí ohřál to filé. Dostala svůj zasloužený díl, jen tak pro formu trhla packou, že je to jako moc horké a musí chvíli čekat, poté to zhltla do posledního kousku. Do obýváku se vrátila pyšným krokem, z pátrající návštěvnice se rázem převtělila do role paní domácí. Vyskočila na postel, čumáčkem a packami si udělala skulinku pod přehoz, zavrtala se do peřin a usnula hlubokým spánkem spravedlivých. Prospala i cestu domů a probudila se až ráno v Honzových nohou.
A ti příbuzní jejího dvounohého personálu? Netrvalo dlouho a Jirka s Miluškou se rozmnožili. Jejich přírůstkem do rodiny však nebylo člověčí koťátko, jak to bývá u dvounožců zvykem. Ujali se krásného polodospělého zrzavého kocourka Lukáše, kterého jacísi moulové odložili, když se ukázal jako nevhodný dárek k Vánocům. Před jeho příchodem však pečlivě přebudovali svůj byt, aby vyhovoval kočičím požadavkům, za což je Lukáš ochotně přijal jako svůj dvounohý personál.
Předchozí Lindino vyprávění o madlence
