Dvounožci milují koupání. Nakrucují se pod sprchou, aby na ně nateklo co nejvíc vody, cachtají se ve vaně. Úmyslně lezou do řek, rybníků a jiných venkovních vod, prý si dokonce staví obrovské koupací domy.
Nevím, po jakém vodomilném živočišném druhu tuhle svou zvláštní oblibu podědili, ale po nás kočkách to pravděpodobně nebylo. Připouštím, že existují plemena, která mají vodu ráda, například kočky Sibiřské nebo i Turecké van, ale většina z nás Evropských krátkosrstých bez papírů, tedy obyčejných Micin a Mourků mezi ně nepatří. Tedy pokud nemáme náhodou pár genů po nějakém dávném prapředkovi z řad kočičích vodníků. S vodou si jen tak pohrát, když třeba teče z kohoutku, to ano a rádi, ale nějaké koupání? Kdepak, brr.
Sama jsem se naštěstí nikdy nedostala do situace, že bych byla omylem nebo dokonce násilím vykoupána, ale mému někdejšímu parťákovi Damiánovi se to stalo a já byla svědkem jeho ponížení.
Vlastně si to zavinil sám vlastní nepozorností. On totiž miloval vanu, samozřejmě, že prázdnou, zejména v létě se rád chladíval rozvalený na jejím dně. Bylo parné letní odpoledne, dvounožka dorazila domů ze svého každodenního lovu a přinesla si uříznutou růži. Mimochodem, nevím proč, když jí jedna krásně košatá kvetla na zahrádce, ale to v dané chvíli nebylo důležité. Šla do koupelny, do vany napustila vodu tak na hloubku kočičí nožky a růži do ní ponořila, prý aby se vzpamatovala. Sice nechápu, jak se může vzpamatovat něco, co už je uříznuté, ale to v dané chvíli také nebylo důležité.
Damián se odněkud vrátil na zahrádku s pěkně velkým a vypaseným myšákem v tlamičce a vypadal dost uondaně. Tedy ne myšák, ten už to měl chudák za sebou, ale sám Damián. Zřejmě ho ulovil na nedalekém poli v rozpáleném strništi a asi se u toho i dost naběhal. Každopádně místo toho, aby ho úhledně položil dvounožce k nohám, jen tak ho ledabyle pohodil na rohožku a pospíchal někam dovnitř. Bylo mi to trochu divné, protože on se svou kořistí obvykle dost chlubí, a tak jsem se raději vydala za ním. To víte, starostlivá ženská.
Vletěl do koupelny a s vidinou chladného dna vany do ní bez rozmyslu skočil. Mělo mě to napadnout, byla bych ho mohla varovat, ale takhle už bylo pozdě a já mohla tak akorát přihlížet. Když se nám kočkám něco nelíbí, tak buď nesouhlasně mňoukáme, syčíme nebo dokonce vrčíme, ale zvuk, který vydal Damián po dopadu do vody, se nedal k ničemu z toho přirovnat. Bylo to spíš takové zavytí, dokreslené šplouchnutím a podtržené zvuky, které vydávaly jeho klouzající tlapky na stěnách vany, když se snažil překotně dostat ven. Párkrát mu to ujelo, takže se v té vodě pořádně vymáchal, a když se konečně vyškrábal, otřepal se tak, že mě celou zlil.
Bezpochyby dospěl k nezvratnému přesvědčení, že tam na něj tu vodu dvounožci narafičili schválně, a tak se pochopitelně hluboce urazil. Zalezl za kanape a tam se asi půl hodiny myl, párkrát jsem tiše nakoukla, ale nechtěla jsem ho rušit. Bylo mi ho líto, chtěla jsem ho nějak rozveselit nebo aspoň přivést na jiné myšlenky, ale nevěděla jsem jak. Pak mě zřejmě osvítil duch svatý kočičí, vyběhla jsem ven, sebrala z rohožky toho jeho myšáka a donesla ho za ním. Udělala jsem to tak, aby mě neviděl, sama jsem byla schovaná za rohem kanape a myšáka mu odpinkla tlapkou. A ono to zabralo, jak byl z té vody ještě celý zblblý, tak měl asi dojem, že znovu ožil a jediným obrovským skokem se ho zmocnil.
Damián obvykle nabízel svou kořist dvounožcům na ochutnání, byl to takový jeho vděk za to, že nám dávají krmení. Jenže tentokrát byl naštvaný, tak dvounožcům na truc celého myšáka zbaštil sám na posezení. To ho zřejmě uklidnilo a jak byl ještě celý vlhký, vlezl si do dvounožčiných čerstvě povlečených peřin, kde usnul hlubokým spánkem spravedlivých.
Celé to tedy nakonec skončilo dobře, pouze dvounožci se nedočkali svého myšáka. Ale to nevadilo, oni by ho stejně odmítli, protože nevědí, co je dobré. Akorát nevím, jak to dopadlo s tou uříznutou růží, toho jsem si v nastalém zmatku fakt zapomněla všimnout.
