Lidé mají takové jedno prazvláštní rčení, když se jim něco nelíbí, říkají o tom, že to je „pro kočku.“ Zpočátku mě to uráželo, protože my kočky si od přírody potrpíme na kvalitu, ať už jde například o jídlo nebo třeba o místa, na kterých jsme ochotné si udělat pohodlí. Nyní mám však spoustu času na přemýšlení, a tak jsem si uvědomila, že původní myšlenka tohoto úsloví nemusela být zrovna hanlivá a mohla pramenit z rozdílného pohledu na to, co je dobré a co nikoli. Vezměte si například takové myši. Pro nás kočky je čerstvě ulovená tučná myška hotovou lahůdkou, ale zkusili jste ji někdy nabídnout lidem? Já ano, když mě něčím potěšili, párkrát jsem se jim za to chtěla odměnit nádherně vypaseným myšákem, kterého jsem jim naservírovala až ke stolu, ale oni pokaždé ohrnuli nosy, místo toho, aby si na něm s povděkem pochutnali. Zřejmě si mysleli, že ač jde možná o jídlo vzhledu lákavého a chuti znamenité, není pro lidi, je prostě pro kočku.
Po dobudování zahrádky nastaly Damiánovi s Lindou zlaté časy. Kocourek si s radostí rozvzpomněl na své dávné zkušenosti z pobytu venku a po krátkém ohledání terénu ovládl celou zahrádku, brzy se začal pouštět i na výpravy přes plot. Nevím, jestli byl zrovna myší rok nebo jestli se myšaření stalo jeho největším koníčkem či zda se dokonce rozhodl soutěžit s nějakými kočkami od sousedů, zkrátka a dobře, dokud neulovil alespoň tři myši denně, nebyl spokojený.
Trochu jiné to bylo s Lindou, která byla mňaudámou vysloveně pokojovou a do té doby čerstvé povětří pobytu venku neokusila. Zpočátku jen opatrně našlapovala, aby si náhodou nepopíchala své sametové tlapičky o nějakou větvičku, ostrý kamínek či kousek jehličí a teprve postupně se stávala smělejší a smělejší. Přestala se bát poletujících lístečků a motýlů a po čase se dokonce odvážila ochutnat sport s názvem šplhání přes plot. Nutno podotknout, že byla odevždy, mírně řečeno, maličko při těle, a tak pohled na ni, jak souká své poněkud rozměrnější pozadí do závratné výšky horního konce plotových sloupků, byl pro mnohé diváky trochu humorný. Ale abych jí nekřivdila, pobyt venku si rychle oblíbila a v jednom ohledu byla dokonce odvážnější, než Damián. Přes několik zahrad žil roztomilý pejsek, myslím, že to byl francouzský buldoček nebo něco podobného a právě v něm Linda objevila svého kamaráda. Pravda, její obranný pud jí nikdy nedovolil navštívit jej v jeho teritoriu, ale společně s ním strávila mnoho dlouhých a krásných chvil vzájemného pozorování a očichávání přes drátěný plot. Možná se přitom oba věnovali učení cizích jazyků.
V čem však Linda nikdy nenalezla zalíbení, byl lov. Myši, mouchy, můry, luční kobylky a podobné vybrané lahůdky ji nechávaly dočista chladnou, natož aby ji napadla myšlenka na chytání ptáků. Damián ji nechápal a jednoho dne se dokonce rozhodl, že se jí pokusí naučit lovit. Přinesl malou cvičnou myšku, chvíli si s ní hrál a pak, těsně před Lindou ji jakoby nechal utéct. S Lindou to ani nehnulo, s bohorovným přehlíživým výrazem nepřerušila pečlivé mytí svého tříbarevného kožíšku. Zkusil to tedy podruhé, potřetí, leč žádného pedagogického úspěchu nedosáhl. Linda byla zřejmě skálopevně přesvědčená, že myši a lovení vůbec není pro ni, že je prostě je pro kočku. Nebo spíš pro kocoura? Či možná pro lidi?
