Předvánoční a vánoční období jsem mívala ráda. Honza, Anička a Vilík, s nimiž jsem tehdy žila, přinášeli domů různé nové věci, schovávali je do skrýší a já je vždy potají objevila a hádala, komu která z nich udělá radost pod stromečkem. Stromeček, to bylo něco nádherného. Doma se objevil vždy pár dní před Štědrým dnem a svou vůní mi připomínal stromy, které jsem znala z venkova. Nebyl sice zdaleka tak veliký, lézt se na něj nedalo, ale já se vždy těšila, až ho lidé ozdobí, abych si mohla s těmi barevnými věcičkami hrát. Občas se mi sice podařilo některou z nich shodit z větvičky dolů, ale lidé se na mě nezlobili a na Štědrý den mě vždy potěšili nějakým dárkem. Jednou to byla kočičí konzerva, která byla v té době u nás vzácností, jindy třeba nová hračka, kterou jsem mohla prohánět po bytě a trénovat tak lov i v zimě, kdy se na venkov moc nejezdilo.
I letos, mnoho let poté, se Honza se Soňou k velké radosti Lindy a Damiána začali chystat na Vánoce. Vyzdobili celý dům, zapalovali adventní svíčky a na terase se najednou objevil malý pichlavý smrček. V pátek před třetím adventním víkendem je navštívily obě dcery, aniž by měly nejmenší tušení, že s v ten klidný a pohodový večer vidí s Damiánem naposledy. Kocourek se radoval z přítomnosti celé rodinky, ode všech se nechal střídavě pochovat, na všech vyloudil nějaké to sousto k zakousnutí.
V sobotu se dcery rozjely zpět do svých domovů a Damiána jako kdyby z toho včerejšího hodování přešla chuť k jídlu. Byl sice aktivní, párkrát se pohrál s Lindou na honěnou, ze zahrádky vyhnal několik kosů, ale tvářil se, jakože drží dietu. Další den to už vypadalo, jakoby na něj padl nějaký kočičí splín. Nejedl, nemňoukal, a když přišla večer návštěva, tak namísto obvyklého dožadování se obdivu a pozornosti, jen ležel na opěradle křesla a dění okolo sebe smutně pozoroval.
Když se Honza se Soňou v pondělí vrátili z práce, přišla je uvítat jen Linda a místo toho, aby si na nich vymáhala okamžité nakrmení, se je naléhavým mňoukáním snažila poslat co nejrychleji nahoru. Tam nalezli Damiána, byl zalezlý ve škvírce mezi stěnou a postelí, a za žádnou cenu nechtěl ven. Když se ho lidem podařilo odtamtud opatrně vytáhnout, nemohl popadnout dech, celý se třásl a sotva stál na nohou. Nedalo se nic dělat, rychle do auta a podzimní vlhkou tmou k veterináři do sousední vesnice. Bylo to smutné, rychlé, milosrdné. Po patnácti létech nad Damiánem zvítězila FIP, kterou si jako koťátko přinesl z útulku a která nyní vyústila v celkové selhání organizmu. Po těch krásných patnácti létech, plných dravého kocouřího života, lidské péče a lásky, Lindina přátelství.
A tak se pro všechny k předvánočnímu adventnímu zklidnění přidalo smutnění. Domeček je bez Damiána tak nějak poloprázdný, při jídle se černá hlavička, dožadující se ochutnání z lidských talířů neobjeví, na zavolání ke krmení přiběhne Linda samotná. Ona je na tom snad nejhůř, stále jej někde hledá, čeká, že se zas najednou odněkud vynoří a lidé jí nedokážou vysvětlit, že její hledání je marné.
On je už totiž tady se mnou v kočičím nebíčku a možná mi napříště pomůže psát mé vyprávění.
