Výlet nahoru

Nedělám to rád. Navzdory skutečnosti, že se o mně občas říká, že jsem kocour, díky mé oblibě těchto čtyřnohých miláčků. Jenže když se člověk stará o dům, musí se občas věnovat i takovým činnostem, které mu nejsou zrovna dvakrát po chuti. Mám na mysli lezení po střeše.

Před časem se nám na střešních taškách začal objevovat mech, tedy rostlinka, která v lesích vytváří krásné a měkké polštářky, ale na střechu jaksi moc nepatří, protože pomaličku a polehoučku narušuje tašky. Kdesi jsem se doslechl, že když se na hřeben umístí tenký měděný drát, tak měděnka, která se z něj postupně po maličkých dávkách uvolňuje, ten ošklivý mech po nějakém čase zničí a zabrání jeho další tvorbě. Inu, zakoupil jsem elektrikářský zemnící kablík, bohužel jsem nesehnal neizolovaný a dnes, za krásného odpoledního počasí jsem se pustil do práce.

Nejprve odizolovat. Prý se to dá udělat opálením, jenže na takovou činnost jednak nemám letlampu nebo čím se to má dělat, a za druhé, i kdybych ji nakrásně měl, jakmile bych začal, sesypali by se na mě všichni sousedé s výčitkou, proč že jim kazím slunné nedělní odpoledne takovým odporným smradem. A tak jsem vzal nožík a ořezával, ořezával a zase ořezával, tak dlouho, až jsem se to nakonec naučil a poslední metr se podařilo udělat ne po pár centimetrech, ale skoro najednou. Hřeben střechy je dlouhý sedm metrů, drátu jsem měl o kousek víc, a protože mi bylo jasné, že až ho budu tam nahoře omotávat kolem vodorovně umístěné části hliníkového hromosvodu, bude se mi s ním špatně manipulovat, rozhodl jsem se, že si jej rozdělím na tři stejně dlouhé části. Netušil jsem, jakou náramnou zábavu připravím našim kočkám, až si ho budu rozvíjet na zahradě a rozměřovat. Nevím, jestli si ho spletly s hadem nebo s jakousi podivnou myší, ale všemožně se mi ho snažily ulovit a zakousnout.

Nu a pak už se nedalo nic dělat, musel jsem nahoru. Žebříkem na garáž a z ní pak přes okap a hezky až na hřeben. Střecha je poměrně příkrá, ale přesto se najdou borci, kteří po ní pobíhají skoro, jako by to byla rovina, málem si na ní zatančí valčík. Ne tak já, hezky si sednu, zapřu se nohama a rukama, kousek se posunu, pak přešlap a přehmat o něco výš, a takto se, s odpuštěním vyprdelím až nahoru. Zdola to asi na dost lidí dělá směšný dojem a říkají si, proč se tak bojím, ale občas se najde i někdo takový, který mé počínání považuje za odvážné. Ten o tam pak někde vypráví a jeho posluchač mu odpoví, co že to viděl za trubku a nešiku, který neumí ani lézt po střechách. Jo, ono se na ty střechy nejlépe leze ústně, třeba u piva v útulné hospůdce nebo v pohodlném křesle u kadeřníka.

Jak jsem se tak soukal nahoru, pozoroval mě malý klučina odnaproti a nemohl ode mě odtrhnout své dětské naivní oči. Aspoň pro něj jsem byl jistě hrdinou. Jeho maminka se mě ptala, kdeže mám zachránce, a když jsem jí odvětil, že žehlí, odpověděla akorát „ježíšmarjá.“ Asi jí přišlo hloupé, že moje drahá polovice tráví tak nádherný den zavřená doma s žehličkou.

Nakonec jsem to celé nějak zvládl, tenký měděný drátek omotal kolem silnějšího hliníkového a nyní mi nezbývá nic jiného než doufat, že to celé zafunguje a mech z tašek časem zmizí. A když nezmizí? Nevadí, aspoň mi zůstane pocit, že jsem si zas jednou zalezl po střeše, byť s určitým sebezapřením.