Jestli máte dost rozumu, tak tenhle článek snad radši nečtěte. Nebude to žádná legrácka o Marušce, těžká vztahovka, při které slzička ukápne a srdce se zatetelí, chuťovka z MHD, ba ani povídání o kočkách. A o kom to teda bude?
O jednom zdejším bezvýznamném otravném blogerském individuu, které s obrovskou chutí mate svou čtenářskou obec ich formou, někdy si rádo přibarvuje a vymýšlí, nic na světě mu není svaté a dnes má tu drzost, že se dopouští dvoutisícího článku. Tedy o... no, však už asi tušíte.
Víte, taková ich forma, to je panečku něco. Na jedné straně působí bezprostředně a vtahuje čtenáře do děje, ale na druhé straně ho dokáže pořádně zblbnout. „O kom to ten člověk vlastě píše, to jako o sobě nebo o někom jiném?“ Položí si ubohý čtenář otázku, když na něj na začátku perexu vykoukne věta bez uvozovek: První dvě manželství se mi nevydařila. Nejde mu to na rozum a diví se, protože o tomhle blogerovi ví, že jeho první a jedinou dlouholetou manželkou je skvělá ženská jménem Soňa. Rozsvítí se mu teprve ve chvíli, když o něco níž vyčte z děje, že ústřední postavou není autor, nýbrž jakýsi čtyřicetiletý lehce potrhlý dvakrát rozvedený Jarda.
Ach ano, je to tak, ich formu mám rád a už jsem se dočkal i otázky v diskusi, jestli se cítím býti ženou. Ne, zklamu vás, jakkoli by to dnes mohlo být moderní, ženou se rozhodně necítím, jen občas rád píšu jejími ústy. Kdysi mi jeden spřátelený bloger prozradil na setkání, že si mě označil jako „toho chlapa, který píše kočkou.“ Nicméně nebyla to pravda, stalo se to v dobách naší literární kočky Lindy, která skutečně vymýšlela články a moje blogerské rozhraní používala jen proto, že coby zvíře nespravedlivě neměla nárok na vlastní registraci. Nevěříte a podezíráte mě, že už zase kecám?
Nu, možná na tu nedůvěru máte právo, protože občas si skutečně rád vymýšlím nebo aspoň přibarvuji a vydávám to za pravdu. Kdo se v tom pak má vyznat, no ne? Vy, samozřejmě, kdo jiný.
Ale teď vážně, vztahovky mívají zpravidla za základ nějaký skutečný lidský příběh a jen je pozměňuji tak, aby se tam lidi nepoznali a nepřišlo jim líto, když to s nimi nedopadne úplně nejlíp. A legrácky z metra nebo busu? Mám rád humor, těší mě, když si představuji, jak se čtenáři smíchem popadají za břicho a na chvilku se odpoutávají od běžných každodenních trablů. Takže si to s tou pravdivostí přeberte, jak chcete, a pokud dojdete k názoru, že vás historkami z MHD balamutím, tak mi to odpusťte a snažte se jim uvěřit.
Mimochodem, občas mi lidé kladou otázky, jestli je krásná baculatá blonďatá prsatá Maruška skutečná nebo jestli jsem si ji vybachořil, a pokud existuje, proč na ni moje Soňa nežárlí. Co myslíte, jak to je? Taky byste to rádi věděli nebo snad ne? Tak máte smůlu, já vám to neprozradím. Ne snad proto, že bych chtěl něco tajit, ale protože nechci podceňovat vaši inteligenci a je mi naprosto jasné, že si na tyhle otázky dokážete hravě odpovědět sami.
Lze říct, že se čtenářská obec dělí v zásadě na dvě části, a to na stálou a proměnlivou. Platí to jak pro věhlasné autory, tak i pro taková bezvýznamná individua, jakým je moje maličkost. Jakmile stálý čtenář svého autora objeví, chytne se ho jako něco něčeho a čte ho pořád, i kdyby napsal bůhvíjakou blbost. Naopak proměnlivý čtenář přijde, nějaký čas pobude, a pak se zas vytratí, snad že ho daný autor omrzel, že zatoužil po změně nebo že se u něj stavil jen jednorázově náhodou. Vlastně omylem.
Tohoto obecného jevu využívám k něčemu, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat druhým vydáním článků. Prostě šáhnu do archivu pět a víc let zpátky, chňapnu článek, který pobavil nebo jinak zaujal, upravím ho, trochu připepřím, klidně převedu právě do ich formy a znovu vydám. Proměnliví čtenáři ho neznají a je pro ně něčím novým, stálí čtenáři si ho po té době až na výjimky nepamatují a po přečtení si na něj buď vzpomenou nebo taky nevzpomenou.
Pokud si vzpomenou, nebývají si jistí, a to se pak začnou dít věci v diskusi. Většinou jde jen o náznaky, neb čtenář váhá, kdy a kde to četl, ale nedávno se mi stalo, že mě kdosi nařkl z plagiátorství.
Milý pan čtenář to na mě rozbalil s lehkým nádechem ironie: „Honzo, ty pacholku jeden, mám podezření, že jsem Tě inspiroval.“ A u toho odkaz na jeho velice podobný článek.
Hm, co s tím? Toho člověka znám, vím, že jestli si někdo z nás dvou libuje v coververzích, tak já to nejsem. Mám dilema, na jedné straně ho nechci shodit, ale na druhé straně mu chci připomenout, jak to doopravdy je. Tak zkusím nahodit pokud možno kulantní odpověd: „Hele, chlape, jen jestli ono to nakonec nebylo obráceně?“ A k tomu tam šoupnu odkaz na svůj původní článek, který je starší a posloužil mu jako etalon.
Na závěr to onomu maníkovi dojde a on se snaží celou záležitost vymlžit kamsi do ztracena. Vše je tedy v pořádku, oba se tomu při nejbližší příležitosti zasmějeme u piva, a navíc i čtenáři mají postaráno o zábavu.
Vidíte, i spory se dají řešit v diskusích bez osočování, bez urážek a bez trollení. Stačí málo, jestli chcete, prozradím vám jednoduchý recept. Uřízněte si pořádný krajíc čerstvé, nejlépe žitné tolerance k názorům druhých, namažte ho silnou vrstvou pozitivního přístupu k životu a ozdobte směsí smyslu pro humor s dobrou náladou. Máte uvařeno, můžete se zakousnout, až se vám budou dělat boule za ušima a rozhodně vás z toho hlava nerozbolí.
„Hlasujte pro mě v anketě, prosím, prosím.“ „Až budete vybírat, komu dát hlas, buďte tak laskaví a nezapomeňte na mě.“ A tak dál a tak dál, jestlipak jste poznali, kam mířím? K soutěži o blogera roku, samozřejmě, kam jinam.
Každoročně se divím, kolik blogerských es se v téhle soutěži ponižuje nedůstojným škemráním o hlasy ať už přímo pod články nebo na různých sociálních sítích. Přitom to vůbec nemají zapotřebí a klidně by se mohli spolehnout na to, že je čtenáři ocení za to, jak píšou, nemyslíte? Jenomže ono je to asi moderní a nejspíš to i funguje, ale ne pro mě. Když jsem kdysi dávno chodil do školy a učilo se škemrání, tak jsem zrovna chyběl. Holt smůla, neměl jsem chodit za školu.
Občas se mě někdo zeptá, jestli se nechystám přidat ke skutečným spisovatelům a vydat ze svých článků knížku. Dřív jsem mlžil sám sobě i tazatelům, že jako snad někdy možná až půjdu do důchodu a budu na to mít čas. Prostě takové ty třesky plesky, když člověk neví, určitě to znáte taky.
Pak jsem si uvědomil dvě věci najednou. Jednak že člověk by měl dělat to, co se mu líbí. Než abych se věnoval nějakému vybírání, dolaďování a sumírování do knihy, tak mě daleko víc baví psát pořád dál. Hezky v článku za článkem ředit zde převládající politiku, přebíjet negativa a všeliké pesimistické strašení něčím, co sice možná trochu provokuje, někoho otráví, ale jiné potěší, pobaví a hlavně pozitivně naladí. No a druhak je mi jasné, že i kdybych se nakrásně patlal s knihou a vydal ji na vlastní náklady, tak si ji ve finále stejně nepřečte o moc víc lidí než ty články. Nakonec by skončila zaprášená v domácích knihovnách, nikdo by si ji nevšimnul a dokonce by nemohla posloužit ani na zátop, protože v poctivých klasických kamnech se už dneska moc netopí.
Víte, že vyhrožovat někomu je trestné? Budiž, ať mě klidně zavřou, já vám tady teď na závěr otevřeně říkám, že vás i po té dvoutisícovce budu nemilosrdně prudit a zdržovat dál a dál. Ne, není to apríl, myslím to vážně. A víte proč? Prostě protože je mi tu s vámi dobře.
