Vážně chcete kovová brčka místo plastových?

Musím si z tohohle tématu trochu vystřelit, a tak se předem omlouvám kolegyni blogerce Ivaně, která ho pojala vážně. Píše o tom, jak v Kalifornii kvůli přírodě nahrazují plastová brčka kovovými a jak to může být nebezpečné.

Stejně nejlepší brčka byly slámky. Čistá příroda, žádná umělina a poranit se s tím člověk prakticky nemohl, takže bych je doporučil i dneska. Ale ona ani ta kovová „brčka“ nejsou ničím novým. Sice nám klukům předpuberťákům většinou nesloužila k pití, ale vyblbli jsme se s nimi na kvadrát.

O co šlo? Když se pradávná verzatilka (pro neznalé předchůdce mikrotužky, ale o dost větší) rozšroubovala a vyndal se vnitřek, tak zbyla žlutá kovová trubička rozměrově asi dost podobná některým dnešním brčkům. Možná i těm kalifornským, ale to jen hádám, neb jsem je neviděl.

Pít tím asi nikoho z nás dvanáctiletých kluků nenapadlo, ale používali jsme to na jinačí legrácky. Jako takovou miniaturní indiánskou foukačku. Místo otrávených šípů jsme do toho ládovali utržený kousek papíru, který se napřed požvýkal v puse. Tím žmouláním se co nejvíc slisoval a taky trochu nasákl slinami, aby byl krapet těžší a dál doletěl. Pak už se jenom jazykem strčil na kraj té rozdělané verzatilky, zamířilo se, pořádně fouklo a „projektil vyletěl z hlavně.“

Teda projektil z hlavně, to zní jako na střelnici, ale ublížit to nikomu nemohlo. Zato trefit nejhezčí holku ze třídy za krk, to bylo terno, odměněné pochvalným bečením předpubertálních spolužáků. Kráska vyjekla, nejdřív nevěděla, která bije, ale když zjistila, oč jde a kdo jí trefil, tak se po střelci ohnala zeměpisným atlasem. No, zepředu za výstřih jsme se jí to střílet netroufli, i když v jejím případě by už bylo kam. To by si nás všimla a tím atlasem zaútočila jako první.

Zato na třídního šplhouna jsme to zkoušeli i zepředu a když jsme měli štěstí, trefili jsme brejle. Ten pak nadával jako špaček, půl hodiny si je pucoval od toho sajrajtu a šel bonzovat soušce učitelce. Ta nám buď vynadala, v horším případě napařila poznámku do žákajdy, některá odvážnější to z fleku vyřešila pohlavkem. Ale za ty trefený brejle to rozhodně stálo.

Jenom si nějak nedovedu představit, že by dnešní (nejen) kalifornští dvanáctiletí předpubertální kluci začali ta nová kovová brčka používat na střílení uslintanými kousky papíru. Spíš je vidím, jak o školních přestávkách sjíždějí sociální sítě a všechny klučičí lumpačiny provozují jenom tak naoko virtuálně s „přáteli,“ které ani osobně neznají.

Jenomže já je vlastně chápu. Oni přece nemůžou prsknout papírovou kuličku nějaké spolužačce ani za krk, natož za výstřih. Ta by to totiž okamžitě rozmázla jako sexuální obtěžování a při nešťastné barevné kombinace obou zúčastněných i jako rasový útok. A průšvih by byl na světě. Znáte to, hned by se vytasila s me too a chudák kluk, co si chtěl jenom udělat legraci, by měl zkažený celý život. A při použití šikovného advokáta by přivedl svoje rodiče na buben.

Ono je to tak asi lepší i pro dnešní (opět nejen) kalifornské kantory. Dovedete si vůbec představit, co by se stalo, kdyby takový učitel vrazil nezbednému žákovi pohlavek? No, já si to radši ani nemaluju, jenom mě napadají slova jako žaloba, soud, kriminál. A taky finanční odškodné za doživotní trauma, a tak dál, o okamžitém konci kariéry ani nemluvě. Takže domyšleno do důsledků, ti učitelé mají obrovskou kliku, že jejich žáci blbnou o přestávkách jen virtuálně s hlavami skloněnými u svých chytrých mašinek.

Závěrem se ještě jednou omlouvám paní Ivaně, že jsem téma jejího článku (odkaz zde) pojal na lehkou váhu. Jenomže fakt kovová brčka místo plastových? Samozřejmě nechci zpochybňovat, že si s nimi může někdo něco vypíchnout, propíchnout nebo zapíchnout. Ale jestli jsou na jedno použití, tak z nerezu asi nebudou, ten by byl moc drahý. To možná spíš z hliníku, takže nic moc pro lidské zdraví. Nebo, počkejte, třeba budou potažená tenkou plastovou vrstvou. Jenomže to by pak bylo dost na pytel pro tu přírodu.

Takže suma sumárum, být to na mně, byl bych pro návrat těch slámkových. Stejně ty papírky dneska už asi nikdo po spolužačkách nestřílí.