Umíte parkovat?

Auto by mělo být určené k tomu, aby nás někam dovezlo, tam jsme mohli jednoduše zastavit a jít si po svých. Složitě nehledat volné místo, nemanévrovat do malé mezírky a nebát se, že nám ho někdo odře, vykrade nebo dokonce ukradne.

Podélně zaparkovat k chodníku byl pro mě vždycky problém. Vzpomínám, jak se mě to kdysi snažil naučit instruktor v autoškole. Zastavil těsně vedle auta, které stálo před maličkou mezírkou, hodil tam zpátečku, párkrát otočil volantem a bylo. Před námi jen několik centimetrů, za námi ještě míň. Naštěstí to byl kliďas, když jsem to marně zkoušel po něm, ani moc nenadával.

Tehdy se mi to bravurně a napoprvé podařilo jen jednou, navíc to bylo dokonce do kopce. „Tak, teď už to konečně umím,“ nafoukl jsem se v duchu pýchou. Jen do té chvíle, než suše prohlásil: „Fajn, ale tu spojku jsem ti držel já.“

Když jsme před léty bydleli v pražských Strašnicích, parkovalo se navíc pravými koly na chodníku. Dovedete si asi představit, jaké to pokaždé bylo pro mě a hlavně pro naše auto utrpení. Kdyby to umělo, dozajista by mě vždy počastovalo několika jadrnými výrazy.

I s tím volným místem to býval problém. „Holky, už musíme domů,“ začal jsem nervózně přešlapovat na nedělních výletech brzy po poledni. „Proč? Vždyť jsme sem teprve přijeli?“ Pokud jsem odolal jejich oprávněným námitkám, začasto jsem pak doma kroužil dlouhé minuty kolem obsazených bloků.

Pak jsme se přestěhovali na venkov, člověk by řekl, že bude mít po starostech. K maličkému domečku patří ještě menší garáž, navíc s nájezdem do svahu. Což o to, místo sice mám, ale v zimě tam občas obtížně vyjíždím, klouzne to a už hraju kuželky tu s květináčem, jindy s plechovkou od barvy. A když mi nějaká návštěva k sousedům postaví svůj vůz do cesty, tak vrčím, prskám jako kocour, zvoním a hledám, u kterých vlastně ten vetřelec pobývá. Ale nestěžuju si, aspoň doma nemusím parkovat podélně.

Člověk by řekl, že parkování u supermarketů je jednoduché, ba přímo průzračné. Bohužel není, místo tam sice bývá, ale rozšířila se tam nějaká záhadná automobilová nemoc. Už několikrát jsem po návratu z obchodu objevil na karoserii nákazu zvanou „tesco lišej“ a zdaleka to nebylo jen u Tesca. Na světě jsou prý země, kde když vás někdo odře na parkovišti, nechá vám za stěračem lísteček s omluvou a svým kontaktem. U nás to bohužel neplatí.

Ale platí u nás něco jiného, lepší technická vymoženost. V nenápadných autech sedávají nenápadní týpci a odchytávají signály dálkového ovládání zámků. Když odejdete nakoupit, mohou se pokusit navštívit právě váš vůz. Pochybuji o tom, že by vám tam chtěli zanechat nějakou pozornost nebo dokonce uklidit v zavazadlovém prostoru. Ten vám tak maximálně vyluxují. A tak u obchodů raději zamykám ručně.

Včera se u nás stavila dcera a vytáhla nás na večeři. Dokonce si dobrovolně vzala smolíka řízení, nazývaného též podomácku „birell.“ Zajeli jsme do sousedního městečka a zaparkovali podélně u chodníku před hospodou. Holka je moc šikovná, ale tohleto umění se asi dědí v genech. Ne, to bych byl nespravedlivý, je lepší než já, trefila to hned napodruhé.