Jak jsem prchl z postele do skříně

Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.

Courali jsme probouzející se přírodou, líbali se pod kvetoucími stromy, občas zaběhli do kina a hlavně hledali místa, na nichž by naše intimity nikdo nerušil. Občas jsme zašli k nám, to když rodiče s mým malým bráchou vyrazili na chatu a mě dovolili zůstat doma pod záminkou pilného učení. Naši o Blance věděli, museli vytušit, že nepůjde jen o to studium, ale měli pochopení, však taky bývali mladí. Když to nešlo u nás, vzali jsme za vděk přírodou a já dodnes nezapomenu, jak nás jednou na konci března v nejlepším překvapila vánice těžkého jarního sněhu. Byli jsme mokří, zmrzlí, ale šťastní.

Problém byl jen s Blančinou maminkou, i když jsme spolu chodili už přes čtvrt roku, má milá se jí neodvážila o mně říct. „Víš, Martine,“ tvrdívala mi, „narodila jsem se, když byla mamka tak stará, jako jsem teď já, táta o ni ve skutečnosti nestál a vypařil se hned, jak zjistil, že je těhotná. Ona mě teď hlídá, bojí se, aby se mi nestalo to samé, a já jí o nás dvou prostě nemůžu říct.“

Čas letěl jako voda, přišel předmaturitní svatý týden, byl pátek, my měli rande v parku a Blanka se ke mně přiřítila s rozzářenýma očima: „Martine, mamka jde zítra večer do divadla, ukazovala mi lístek, má to v sedm. Nechtěl bys konečně přijít k nám, před desátou se určitě nevrátí.“

***

Všechno je jednou poprvé a každá premiéra se musí náležitě oslavit. Chvilku po sedmé jsem tiše proklouznul k Blance do bytu její maminky, snažil se, aby si mě nikdo nevšimnul. „Počkej, přece,“ přibrzdila mě má milá po prvním polibku ve dveřích, „pustíme si k tomu Angie od Stounů, jako když jsme se u tebe milovali poprvé. Vždyť máme spoustu času.“

Pravda, do maturity nám zbývalo už jen pár dní, a tak jsme chvílemi nahlédli i do učebnic a sešitů, ale většinu času jsme věnovali studiu praktické biologie druhu homo sapiens. Kdo kdy byl mladý a zamilovaný, pochopí, jaké to bylo krásné, nespoutané, něžné, vášnivě divoké.

„Proboha, mamka, co teď?“ Vyděsila se Blanka v momentě, když v zámku bytových dveří nečekaně zarachotil klíč a my se zrovna věnovali... No, kupodivu Nerudovým Arabeskám. Vytřeštila oči, zbledla, půl vteřiny váhala, a pak zavelela: „Vlez do skříně i s věcma na sebe, já tě pak pustím ven, třeba až půjde na záchod!“ Já na sebe v rychlosti natáhnul aspoň trenky, popadnul gatě s košilí, zaplul mezi zimní kabáty obou žen a Blanka za mnou otočila klíčkem.

„Nazdárek, Blani, já hloupá si spletla den, představení je zítra,“ přivítala se mamka s mou milou. Mluvila zvesela jakoby nic, ale byla zamyšlená a pátravě se rozhlížela po bytě. Blanka byla přesvědčená, že mamka nic neví, protože Stouni už dávno dohráli a rozestlanou postel stačila uklidit dřív, než se její rodička zula.

„A... ahoj mámo, nechceš uvařit kafe?“ Zeptala se jí Blanka poněkud roztřeseným hlasem první, co ji napadlo.

A do toho najednou: „Prásk! Prásk, prásk!“ Ano, tušíte správně, to já se v té skříni nezadržitelně rozkýchal. Snad to způsobil naftalín, který se tehdy používal proti molům, možná nervozita, nevím.“

Vzápětí cvaknul klíček, dveře od skříně se otevřely a před nimi se objevila tvář Blančiny maminky, orámovaná světlými vlasy a kupodivu neozdobená překvapeným výrazem. Její oči jen pobaveně zamrkaly a její ústa promluvila s lehce ironickým podtónem: „Tak tady vás máme, mladý pane. Vítám vás u nás, jakpak se jmenujete?“

„Dobrý den, paní Horáčková, já... my...“ Chtěl jsem říct, že se tady společně učíme na maturitu, ale vzhledem k absenci svrchního oblečení mi to přišlo hloupé, tak ze mě vypadlo: „...já jsem Martin Pažout, Blančin spolužák, vaší dceru miluju a jednou bych si ji chtěl vzít.“

„Aha,“ obočí Blančiny maminky vyletělo až někam ke stropu. Pak se vrátilo na své místo, jeho majitelka nasadila vstřícnější tón a přešla na tykání: „Pomalu s tou svatební flintou, Marine. Teď se pěkně oblékni, ať neděláš ostudu před dámou a posaď se u nás.“

„Mami, ty se nezlobíš? Jak jsi věděla, že...?“ Vstoupila do hovoru Blanka, která jak prve nabyla barvy čerstvě nabílené stěny, byla teď rudá jako rak právě vhozený do vroucí vody.

„Moje milá,“ pravila její rodička tónem, jakoby mluvila s malým dítětem, „copak si myslíš, že máma nepozná, když se její jediná dcera beznadějně zamiluje? Jo, a mimochodem, zapomněli jste v předsíni Martinovy sandály. Kafe mi udělej, koukej, ať je pořádně silný.“ Pak se zamyslela, chvilku mě propalovala pohledem, načež vynesla rozsudek: „Ještě si spolu promluvíme, Martine, ale ne teď, za pár dní vás oba čeká maturita a já ani jednoho z vás nebudu rozptylovat od učení. Ale příští sobotu tě zvu na návštěvu, přijď hned dopoledne v deset a počítej s tím, že si tě trochu proklepnu, Nemůžu dopustit, aby se moje dcera dala dohromady s nějakým moulou. Teď už radši běž domů a ať ti ta zkouška dospělosti dobře dopadne.“ 

***

Později jsme se s Blankou shodli, že jsme ani já, ani ona vlastně pořádně nevěděli, jak se nám následující čtvrtek podařilo tou maturitou proplout. Dali jsme to kupodivu převážně ve dvojkách a utkvělo nám asi jediné. Blanka dostala shodou náhod z češtiny otázku čeští spisovatelé devatenáctého století a celou se ji snažila postavit na Janu Nerudovi a jeho Arabeskách. Daleko větší strach než z maturity jsme měli z následující soboty a z toho, jak dopadnu v očích Blančiny maminky. Počítali jsme dokonce i s katastrofickým scénářem a s případným společným útěkem kamsi do neznáma, kdyby to náhodou nevyšlo.

„Ahoj Martine, pojď dál, gratuluju ti ke zdárně složené zkoušce dospělosti,“ přivítala mě s úsměvem následující sobotu dopoledne Blančina maminka, když jsem do jejího bytu vstupoval s malou dušičkou. Pak však zvážněla: „Jenomže nejen znalostmi je člověk živ. Když už jsi u nás byl, tak sis možná všimnul, v jakém stavu máme baterii v koupelně ve sprcháči. Koupila jsem novou, dokázal bys ji vyměnit, abych nemusela shánět řemeslníka?“

Blanka, která se mě opovážlivě dovolila přivítat kraťoučkým letmým polibkem, teď stála za mamkou, maličko znejistěla a významně zamrkala jedním okem. Nereptal jsem, nevytáčel se, řekl si o nářadí a s mírnou komplikací při zavírání zarezlého hlavního bytového uzávěru vody jsem výměnu baterie zvládnul.

„Díky, seš šikula,“ pochválila mě Blančina mamka a pokračovala: „Ale věz, že v manželství je často potřeba, aby muž za ženu zaskočil, třeba když je nemocná nebo když lítá okolo malého dítěte. Zkusil bys nám všem třem uvařit oběd?“ Poté ignorovala můj překvapený výraz a s lehkým zažertováním pokračovala: „Nechám na tobě, co vymyslíš, moje lednice, špajz a kuchyň jsou ti k dispozici.“ Pak se obrátila na svou dceru: „Ty se obuj a pojď se mnou, ať tady Martina nerozptyluješ.“

Dámy vypadly, já chvíli štrachal v jejich zásobách a pak se rozhodl pro celkem jednoduché univerzální řešení. Pravda, škrábání brambor mi zabralo dost času, to mi nikdy nešlo od ruky, ale smažené řízky jsem zvládnul a dokonce je nechal krátce dopéct v troubě, jak mi kdysi poradila moje teta Jana.

„No dobrý, chlape, dobrý, tohle jsem od študáka nečekala,“ pochválila mě ta, v níž jsem spatřoval svou budoucí tchýni. Otřela si ústa ubrouskem a zavelela: „Mládeži, já teď uvařím kafe, dáme si čerstvé dortíky, které jsme s Blankou přinesly z cukrárny a trochu si popovídáme.“

To už jsme s Blankou seděli na sedačce, nenápadně se drželi za ruce a po očku sledovali její mamku, jak se otáčí u kávovaru.

„Martine,“ začala mamka rozvláčně a vložila do úst sousto zákusku, „slyšela jsem, že hraješ vodní pólo, tak určitě umíš na rozdíl od nás obou dobře plavat. Teď se tě na něco zeptám a budu chtít, abys mi odpověděl okamžitě a bez rozmyšlení.“

Mně zatrnulo a Blanka mi podvědomě zaryla nehty do dlaně.

„Martine, máš dobrou obrazotvornost?“ Začala Blančina maminka otázkou, a hned navázala: „Tak si představ, že jsme takhle ve třech na lodičce na řece, najednou nás strhne silný proud, odnese na hloubku a tam převrátí. Ty musíš jednat rychle a víš, že stihneš zachránit jen jednu z nás. Koho si vybereš?“ Zmlkla a propalovala mě očima.

Uvažoval jsem asi setinu vteřiny. Napřed mě napadlo si před ní šplhnout, ale neudělal jsem to, instinktivně jsem šel s pravdou ven: „Blanku... Promiňte...“ U vědomí, že budu vzápětí nejspíš vyhozen ze dveří, jsem vzal svou milou do náručí a snažil se jí dlouze políbit.

„Počkejte, vy dva, však na to ještě budete mít dost času,“ vstoupila nám do toho mamka překvapivě spokojeným hlasem. Pak se na mě usmála: „Martine, to, že jsi rozvařil brambory a trochu připálil řízky, ti klidně odpustím. Ale kdybys teď nevybral mou dceru, letěl bys, než bys to kafe stačil dopít. Za tuhle odpověď tě beru do rodiny, koukej se mi o Blanku pořádně starat, jinak bych tě musela vlastníma rukama uškrtit. A teď mě omluvte, vy dva, mám spicha s kolegyní z práce, přijdu až před šestou.“

***

Teď ještě i po létech si mě Blančina maminka občas dobírá, a když za námi a za našimi dětmi přijede na návštěvu, tak říká: „Martine, běž od těch řízků, radši je usmažím sama, ať to zas nepřipálíš.“